Český překlad Tóry
Z Judaismus
Zde je rozcestník k jednotlivým kapitolám českého překladu Tóry. Jádro textu vytvořil, pod názvem CHUMAŠ neboli PĚT PĚTIN NAUKY, rabi Sidon, případné úpravy máte na svědomí vy, uživatelé portálu.
Obsah |
Texty
První kniha Mojžíšova
(1M, Berešit, POČÁTEK VŠEHO)
- kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50
Druhá kniha Mojžíšova
(2M, Šmot, JMÉNA)
- kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40
Třeté kniha Mojžíšova
(3M, Vajikra)
- kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27
Čtvrtá kniha Mojžíšova
(4M, Bemidbar)
- kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36
Pátá kniha Mojžíšova
(5M, Devarim)
- kapitoly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34,
Sidry
Dělení knihy na sidry:
Úpravy textu
Na rozdíl od jiných portálů s biblickým textem mohou náš text upravovat sami čtenáři. Zde je seznam slov, jejichž překlad si vyžaduje pozornost:
O překladech Tóry a Tanachu do češtiny
Josef Bartoň: K dějinám českého biblického překladu, upraveno
Zeptáme-li se dnes běžného Čecha, jaký zná český biblický překlad, vzpomene si každý jistě na Bibli kralickou, a možná také na tzv. ekumenickou bibli (Český ekumenický překlad). Stojí za to připomenout si, že tradice čtení bible ve všeobecně srozumitelném jazyce na území Čech a Moravy je mnohem košatější, a že i ve světovém měřítku - co do starobylosti překladatelské tradice i počtu a rozmanitosti překladů - stojí čeština právem na jednom z nejčestnějších míst.
Staroslověnský překlad
První překlad základních biblických textů (pro bohoslužby a katecheze) do slovanského jazyka přinesli na naše území bratři Konstantin a Metoděj v rámci své mise mezi Moravany v 60. letech 9. století. Všechny slovanské dialekty si v té době byly velmi blízké (patrně ještě bližší než dnešní čeština a slovenština), a tak našim předkům velmi dobře posloužily texty, které Konstantin přeložil z řečtiny do jazyka soluňských Slovanů. Je navíc velmi pravděpodobné (a do určité míry i v památkách prokazatelné), že tento filologicky nesmírně nadaný učenec pak na místě provedl některé korekce v překladu tak, aby se ještě více přiblížily mluvenému moravskému dialektu. Zbylé části této staroslověnské bible dopřeložil Metoděj již na Moravě. Poměrně demokratická slovanská vzdělanost se i po vyvrácení Velké Moravy udržuje na území Čech (jiní Metodějovi žáci odešli do Chorvatska, Bulharska a posléze do Ruska), a přes občasné agresivní útoky ze strany přívrženců exkluzivnější vzdělanosti latinské zde vydává své plody minimálně do konce 11. století.
Čtyři redakce staročeské bible
Po vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy a po definitivním zákazu slovanské bohoslužby končí v Čechách kolem roku 1100 do té doby nadějná tendence k široké vzdělanosti v srozumitelném jazyce (jak by mohla po nějaké době vypadat situace v Čechách za příznivějších okolností nám naznačuje stav ve středověkých severoruských městech, kde byla gramotnost - díky všeobecně přijatému slovanskému jazyku jakožto jazyku církve a státu - velmi rozšířená i mezi středními a méně majetnými vrstvami). Gramotnost, která je teď ve vysoké míře vázaná na znalost cizího (latinského) jazyka, se definitivně stává výsadou duchovenstva a nejvyšších vrstev. Slovanské texty včetně biblických byly ničeny, slovanští kněží zhusta odcházejí do zahraničí. Staroslověnská vzdělanost tedy na našem území neměla kontinuální pokračování, a v češtině zanechala jen některé stopy, především v církevní terminologii. Ani epizodické oživení slovanského (hlaholského) písemnictví v pražských Emauzích v druhé polovině 14. a na počátku 15. století už logicky nemohlo navázat na dávno zaniklou domácí staroslověnskou větev vzdělanosti.
Když si asi před polovinou třináctého století začínají pořizovat některé instituce a jednotlivci, především ženské kláštery, někdy i dvory panovníků a velmožů, překlady biblických textů, zvláště žalmů, z latiny do češtiny (z důvodu nedostatečné zběhlosti v latinském jazyce), pracuje se „na zelené louce“, pravděpodobně zcela bez návaznosti na zapomenuté biblické texty staroslověnské. Brzy po žaltáři byly překládány evangelní úryvky pro přípravu českých homiletických textů hlavně v kazatelských řádech.
Kolem poloviny 14. století je již k dispozici kompletní staročeský překlad bible. Je to tzv. první redakce staročeské bible, jejímž nejvýznamnějším textovým reprezentantem jsou Bible drážďanská a Bible olomoucká. Biblický text byl výrazně přepracován počátkem 15. století, a nejdůležitější památkou této druhé redakce, jejímž hlavním přínosem byl prakticky nový překlad Nového zákona, je Bible boskovická. K typu druhé staročeské redakce patří také pozoruhodná Česká bible hlaholská. Vznikla v pražském emauzském klášteře, kde se od doby Karla IV. (který zde v r. 1347 usadil slovanské benediktýny z Chorvatska) až do husitských dob (mniši nebyli vyhnáni, protože se uvolili podávat podobojí) pěstovala římská liturgie ve slovanském jazyce z knih psaných chorvatskou „hranatou“ verzí hlaholice. Tamní čeští mniši podnikli zajímavý experiment a používali tuto abecedu, mírně upravenou, také pro zápisy v češtině. V r. 1416 pak dokončili také svůj opis české bible v hlaholském písmu. V poměrně těsném časovém sledu, brzy po roce 1410, se objevuje třetí redakce staročeského biblického textu, která se vyznačuje hlavně radikálně novým překladem starozákonním. Nejznámější představitelkou této verze je Padeřovská bible z 30. let 15. století. Revize z vladislavské doby (80. léta 15. století) měla za výsledek poslední, čtvrtou redakci staročeské bible, a ta byla patrně určena už bezprostředně pro tisk. Nejprve vyšel Nový zákon tohoto textového typu, pak žaltář, a nakonec roku 1488 Bible pražská, první tištěná kompletní bible v češtině, která byla zároveň prvním tiskem celku bible pro všechny slovanské jazyky. Druhým významným zástupcem čtvrté staročeské redakce je Bible kutnohorská (1489), díky níž se český jazyk může vykázat dvěma prvotisky (tj. tisky do r. 1500) celé bible.
Biblické tisky, Bible kralická a barokní Svatováclavská bible
Prvním dochovaným českým biblickým tiskem je Nový zákon asi z doby těsně po r. 1476, a je pozoruhodné, že toto vydání textově odpovídá ještě archaické druhé redakci. Zmíněná Bible pražská (1488) češtině zajištuje čtvrté místo v pořadí vydání tištěných celých biblí: nepočítáme-li Gutenbergovu latinskou bibli (1452-1454), z živých světových jazyků češtinu předchází jen němčina (1466), italština (1471) a katalánština (1478).
V období mezi r. 1500 a Kralickou biblí se objevuje řada dalších tisků, jazykově již podstatně modernějších (nepočítají se již mezi bible staročeské), z nichž největší význam měla bible vydaná v Itálii, tzv. Bible benátská (1506). Zajímavým počinem byl Nový zákon utrakvisty Beneše Optáta (1533), který nevychází z textu Vulgáty, nýbrž za předlohu si bere latinský překlad Erasma Rotterdamského (který do latiny nově přetlumočil řeckou předlohu samostatně, bez závislosti na starověké Vulgátě). Velký zájem české veřejnosti o četbu bible, daný do značné míry jednak starší husitskou písmáckou tradicí, posléze rozvojem luterské reformace, rozšířením jednoty bratrské i snahou katolické strany udržet krok s nekatolíky, ilustruje fakt, že jen ve známé tiskárně Jiřího Melantricha vyšla celá bible v pěti vydáních (v krátkém období 1549-1577) a Nový zákon ve čtyřech.
V roce 1564 vychází v Ivančicích Nový zákon z pera bratrského biskupa Jana Blahoslava, který se již hlásí k řečtině jako k výchozímu jazyku. Skupina mladších překladatelů z jednoty bratrské pak tento novozákonní text mírně revidovala a přidala svůj překlad starozákonních knih (přičemž vycházeli z hebrejské předlohy nebo k ní alespoň přihlíželi). Tak během let 1579-1594 vyšla v šesti svazcích nejznámější česká bible, Bible kralická. Její třetí revidované vydání z roku 1613 se pak stalo východiskem pro nepřeberné množství edic doma i v exilu nebo v zahraničních biblických společnostech, a tento text je především mezi českými protestanty stále populární a vychází až do dnešní doby.
Porážka protestantské strany v r. 1620 a výsledek třicetileté války způsobily totální potlačení nekatolických křesťanských proudů a odchod množství jejich reprezentantů a intelektuálních elit do exilu. Vítězná katolická strana však nechtěla a ani nemohla provést rekatolizaci obyvatelstva tak, že by je zcela odstřihla od zdejšího tradičního zdroje duchovního života, od české bible. Navíc zároveň do našich zemí proudily a ilegálně se šířily exulantské edice Kralické bible, což pro katolickou vrchnost představovalo aktuální ohrožení - udržení živého spojení s protestantskou naukou. Především usilovnou prací jezuitů Jiřího Konstance, Matěje Václava Šteyera a Jana Barnera byl připraven nový biblický překlad s katolickými výkladovými poznámkami, tzv. Bible svatováclavská (Nový zákon 1677, Starý zákon 1712 a 1715), s Vulgátou jako oficiální předlohou, jak to bylo ostatně v tehdejší katolické církvi vyžadováno. Překladatelé velmi vycházeli z předchozích textů, v první řadě z „předluterské“ Bible benátské, prokazatelně pracovali i s biblemi staročeských redakcí, ale nevyhnuli se ani vlivu biblí Melantrichových a Bible kralické, o níž se ostatně vícekrát pochvalně zmiňují jakožto o jazykovém a pravopisném vzoru pro češtinu. Jazykově inklinuje Nový zákon více k standardu doby veleslavínské, Starý zákon je „baroknější“. Svatováclavská bible vyšla podruhé v letech 1769-1771. Stala se také základem dalšího, výrazněji revidovaného textu, vydaného z popudu císařovny Marie Terezie, tzv. bible císařské (Nový zákon 1778, Starý zákon 1780), jehož tvůrci (či spíše upravovateli textu svatováclavského) byli Fortunát Durych a František Faustin Procházka.
Česká bible v 19. století
Vedle práce na zmíněné císařské bibli F. F. Procházka vydal i svoji vlastní verzi bible, v níž již více přihlížel k původním (hebrejským a řeckým) předlohám (1786 Nový zákon, 1804 Starý zákon). Procházkova bible byla revidována skupinou kněží pod vedením Jana Krbce, vydána 1849-1851 (tištěná ještě švabachem) a byla ve své době známa jako tzv. bible konzistorní. Ta podruhé vyšla v Dědictví svatojanském roku 1857. Další revize proběhla pod redakcí Františka Srdínka a Klementa Borového pro stejné nakladatelství. Tato Bible svatojanská (1888-1889), tištěná již latinkou, se vzápětí stala na dalších čtyřicet let nejrozšířenější českou biblí.
Devatenácté stolatí dalo českému národu ještě několik dalších biblických překladatelských pokusů, z nichž za zmínku stojí alespoň svérázný Nový zákon Františka Sušila z let 1864-1872. Sušil se v mnoha ohledech odpoutává nebo přímo distancuje od dosavadní české biblické překladatelské tradice a vnáší do překladu nové nebo nezvyklé lexikální i stylistické prvky (např. sbornice místo synagoga, jídárna místo přístřeší, místnost).
Moderní české biblické překlady
Po roce 1900 neustává snaha českých překladatelů nově tlumočit biblický text. Na katolické straně vydává profesor pražské teologie Jan Ladislav Sýkora svůj Nový zákon (evangelia 1909, apoštolář 1914), kterému sice někteří oponenti (např. z okruhu Josefa Floriana) vytýkají přílišnou civilnost a „malou důstojnost“, ale který si velmi rychle získá velkou oblibu u českých katolických věřících. Dosvědčuje to množství dalších vydání, ale hlavně zařazení tohoto textu do celku velké Bible české neboli tzv. Podlahovy bible (1917-1925; tato bible byla pak reprintována ještě v r. 1985 v USA pro potřeby českých krajanů a emigrantů), nazvané podle hlavního redaktora Antonína Podlahy. Starý zákon v této prestižní bibli, která rychle nahradila Bibli svatojanskou, pochází z pera jiného význačného biblisty, Jana Hejčla. Sýkorův Nový zákon byl posléze revidován a přepracován právě J. Hejčlem (první vyd. 1933/1934, naposledy ještě 1946) a na tuto revizi těsně navázal se svým překladem Rudolf Col (1. vyd. 1947). Tak se vytvořila první návazná řada katolických novozákonních překladů, Sýkora-Sýkora/Hejčl-Col. Druhou takovou řadu zakládá dominikán Pavel Škrabal se svým Novým zákonem vydaným poprvé r. 1948 (jde o první moderní český katolický Nový zákon, který se hlásí k řeckému textu jako ke své jediné předloze). Jeho text si bere k revizi a posléze za základ svého vlastního překladu další dominikán, Ondřej Petrů, politický emigrant působící převážně v Římě (nejprve vyšla Škrabalova evangelia v revizi Ondřeje Petrů 1951 a apoštolář Petrů 1954/1955, potom celý Nový zákon Petrů 1969). Nové zákony O. Petrů v několika vydáních pak sehrály významnou roli pro české křesťany v 70. a 80. letech, když byly ilegálně, ale poměrně masově dováženy do komunistického Československa. Na text O. Petrů úzce navázal Václav Bogner, jehož text je posléze (po definitivním zavedení češtiny do celé liturgie) v 70. letech převzat do katolických lekcionářů. První vydání Bognerova Nového zákona jako kompletu vyšlo roku 1989. Tím je završena druhá návazná řada katolických novozákonních překladů, Škrabal-Petrů-Bogner.
Pro katolické prostředí je třeba připomenout ještě starozákonní překlad Josefa Hegera (1955-1958) a skutečnost, že ne zcela kompletní překlad textů Starého zákona vypracovaný Václavem Bognerem (a jeho spolupracovníky) v současné době dopracovává a reviduje skupina katolických překladatelů a připravuje ke kompletnímu vydání jakožto Český katolický překlad (jko první svazek vyšel Pentateuch r. 2006). Zajímavým projektem vzešlým z okruhu blízkého dominikánům je tzv. Jeruzalémská bible, která po částech vychází od začátku 90. let (hlavní předlohou je text francouzské bible vytvořené dominikánskou Jeruzalémskou biblickou školou, ale přihlíží se k originálním hebrejským a řeckým textům; důraz je kladen na vyvětlující komentáře přejímané z francouzkého originálu).
Mezi protestanty byla po většinu 20. století stále hlavním textem k soukromé četbě i bohoslužbě znovu a znovu vydávaná Bible kralická ve verzi z r. 1613 (s ojedinělými pokusy o mírnou revizi, jako např. revize J. Karafiáta z r. 1915), ale přece se objevil zcela nový překlad Nového zákona z ruky profesora pražské evangelické fakulty Františka Žilky (1. vyd. 1933 a pak ještě šestkrát, naposledy 1970). Tento text však došel větší obliby spíš v liberálněji orientované církvi československé.
Z českobratrské církve evangelické vzešla nejvýznamnější biblická překladatelská iniciativa 20. století, Český ekumenický překlad, jehož „otcem“ byl známý biblista Josef Bohumil Souček a na němž se posléze podílela řada odborníků (biblistů a filologů) z různých církví, nevyjímajíc církev katolickou. Nový zákon v této verzi vyšel poprvé v r. 1973 (evangelia) a 1978 (apoštolář), celá bible pak v r. 1979, a od té doby se realizovalo mnoho dalších vydání. Tento překlad je v současné době bezkonkurenčně nejrozířenější ze všech českých biblí.
Od osmdesátých let, a hlavně od pádu komunistického režimu 1989, se objevilo ještě několik menších překladatelských projektů, vzešlých především z evangelikálních kruhů: doslovnější „studijní“ překlady Nová smlouva (Nový zákon, 1. vyd. 1994) a Stará smlouva (Starý zákon, vychází postupně) nebo velmi málo známý Nový zákon Miloše Pavlíka (1995), naproti tomu „hladší“ překlad Nová bible kralická (Nový zákon 1. vyd.1998; Starý zákon vychází postupně) či velmi volný „parafrázovaný“ text Nového zákona Slovo na cestu (Nový zákon, 1. vyd. 1989; jedno z vyd. též pod názvem Průvodce životem).
Na závěr stojí za to připomenout také „sekulární“, „nenáboženský“ starozákonní překlad nazvaný prostě Písmo (1947-1951) od Vladimíra Šrámka (známého mj. přebásněním Odysseie), pořízený za úzké spolupráce s Vladimírem Kajdošem (tvůrcem „pracovního překladu“ z hebrejštiny), nebo český židovský překlad Tóry - Knih Mojžíšových (1932-1950) z ruky rabínů Isidora Hirsche a Gustava Sichera a zcela nový překlad Tóry od vrchního zemského rabína Karola Sidona, který má vyjít v roce 2010.
