Židé v Istanbulu v 16. a 17. století
Z Judaismus
Obsah |
Židé v Istanbulu v 16. a 17. století
autor: Pnina Rubešová
Obecný úvod
Na následujících rádkách bych chtela strucne nastínit situaci židovských komunit v Istanbulu (šíreji v celé Osmanské říši), jejich vztah mezi sebou a všech dohromady k vládnoucímu subjektu. Mužeme všeobecne ríci, že Židé v muslimském svete meli lepší postavení od středověku až do 19.století než v evropských zemích. Vyznavaci křesťanství a judaismu (a na východe i vyznavaci zoroastrismu) se nazývali dhimmí, což vlastne oznacuje smlouvu mezi sultánem a temito nemuslimskými obcemi. Ty musely uznat nadvládu muslimu a svou podrízenost sultánovi (v prípade potreby musely zemi bránit i ve válce, na rozdíl od Židu v Evrope), navíc jejich príslušníci platili dan z hlavy (džizja). Druhá smluvní strana – sultán – se zavázala chránit dhimmí a jejich majetek, povolila jim svobodne vyznávat náboženství a ponechala jim pomerne širokou autonomii správní.
Různé komunity
Židé sídlili v Konstantinopoli ješte pred jejím dobytím Mehmedem II. v roce 1453. Mesto bylo pri dobývání zpustošeno, proto sultán prikrocil k akci zvané sürgün, tj.deportaci obyvatel Anatolie a postupne dobývaných oblastí do Istanbulu, který zacal vzápetí vzkvétat. Do Istanbulu se museli nastehovat i Židé ze všech koutu ríše, což melo sice za následek rapidní nárust židovské komunity v hlavním meste, ale zároven úpadek desítek obcí na Balkáne a v Anatolii. Tak se napríklad témer celá obec Romaniot prestehovala ze Solune do Istanbulu a když pak do Solune prišli Sefardim, našli jen malou skou komunitu, která byla založena v pozdním stredoveku. Další komunita žijící v Istanbulu byla aškenázská, která sice sídlila v Istanbulu již pred dobytím Osmany, ale mnoho Židu uposlechlo výzvy rabiho Isaaca Carfatiho z Adrianopole a odešlo z nejisté Evropy vstríc „štastnejšímu životu“ v Osmanské ríši. Po vyhnání ze Španelska v roce 1492 sem vedla i cesta mnohých sefardských Židu. Ti s sebou prinesli sice knihtisk, ale také urputnou snahu neztratit to poslední, co jim zbylo – sefardský minhag, památku na domov. Proto se neasimilovali k autochtonní skupine Židu, jak by se ocekávalo, ale bojovali s nimi tak dlouho, až nastala situace opacná.
Od 17.století se sem stehují také Frankos, což jsou portugalští obchodníci (Židé) z Evropy, predevším z Itálie. Krome techto skupin byli v Istanbulu ješte mustarabové a maghribané, ale do sporu moc nezasahovali.
Organizace komunit
Židé tvorili komunitu (kahal) kolem své synagogy, casto šlo i o komunitu velmi malou. Synagoga nesla vetšinou jméno místa, odkud místní Židé pocházeli. Každá takováto komunita mela svého vlastního rabína, ale mimo to fungoval v Istanbulu vrchní rabín, reprezentující všechny Židy pred sultánem. Volba vrchního rabína bývala velmi napjatá, nebot se vetšinou rozhodovalo, zda bude z komunity Romaniot ci Sefardim. Od dobytí Konstantinopole do roku 1496/7 tuto funkci zastával r. Moše Kapsali (Romaniot). Ten mimo jiné zakázal prišedším sefardským Židum nosit jejich tradicní šabatový klobouk, který se nenosil v Turecku. V roce 1498 ješte nastoupil r. Elija Mizrachi, také z komunity Romaniot, ale pak se postupne dostala funkce vrchního rabína do rukou Sefardim, kterí jednoznacne poctem zacali prevyšovat ostatní.
Ohledne daní spolupracoval panovník s komunitou jako celkem, nikoliv s jednotlivci. Židé platili zvláštní dan za to, že meli vrchního rabína. Tento „rabínský asper“ vybíral od souvercu vrchní rabín a pak obnos predal sultánovi. Problém byl v tom, že tuto dan byli nuceni platit i Židé mimo Istanbul, ackoliv žádného vrchního rabína de facto nemeli.
Krome džizja se také platily všemožné neprímé dane (gabela) na sul, víno a maso.
Ekonomika
Je omyl se domnívat, že Sefardim dominovali v osmanské ekonomice, jak nám lící cestopisy, prestože je pravda, že meli velký podíl na místním obchode a ti bohatší i na dálkovém (prosluli obchodem a výrobou plátna). Židé meli mnohem širší možnosti povolání než v Evrope. Skoro všichni lékari v paláci byli Židé. Také ve financnictví (bankérství) pusobili sarrafim, kterí sloužili predevším janičářům.
Na rozdíl od Evropy nemeli Židé zákaz vstupu do cechu, takže krome ciste židovských existovaly i smíšené. Jak je videt, Židé nežili izolovane, každý den muž chodil za prací na tržište, kde bylo možno domluvit se nekolika jazyky. Tak se ladino, „dovezené“ ze Španelska, zacalo obohacovat výrazy v turectine, rectine a arabštine.
Období rozkvetu židovské komunity v Istanbulu skoncilo koncem 17.století a jeho konec by se dal spojit s rozmachem šabatianismu. K tak rychlému a horlivému prijetí hnutí prispelo mnoho faktoru: ješte živá vzpomínka na rok 1492, príliv Židu prchajících pred Chmielnickým, ekonomický úpadek, který je možné pozorovat od konce 16.století a v neposlední rade i ostré sociální rozdíly uvnitr obcí.
Krátké vysvětlivky
- Romaniot – Židé žijící pred rokem 1453 na území Byzantské ríše, postupne ( do 18.století) asimilovali k minhagu Sefardim.
- Aškenazim – Židé pocházející ze západní a strední Evropy,
- Mustarabové – Židé z arabských oblastí,
- Maghribané – Židé ze severní Afriky.
- Šabatianismus – hnutí Šabtaje Cviho, který se prohlašoval za Mesiáše a byl propagován falešným prorokem Natanem z Gazy. Vystoupil v roce 1666 a rok poté konvertoval k islámu. Vliv šabatianismu se velmi rozšíril a vycházelo z nej hnutí frankistů.
