Židovský král

Z Judaismus

Jen málokteré téma v Toře je tak ambivalentní jako téma vlády, moci a potažmo královské moci. V Paršat Šoftim je psáno: Až vstoupíte do té země, kterou vám Bůh dává ... a osídlíte ji, řeknete si: Ustanovme si nad sebou krále jako ostatní národy v okolí ...

Středověcí učenci se přou o podstatu této věty: podle Rambama je zde uveden příkaz (povinnost) ustanovit si krále, podle Ibn Ezry je zde uvedena možnost a Avarvanel hovoří o stavu nouze. Zdá se, že Avarvanel se svými bohatými diplomatickými zkušenostmi vnímal za ideální stav utopickou anarchii a vládu mocných považoval za nezbytné zlo. Podle něj Tora pouze vychází vstříc lidské slabosti a činí z nouze ctnost - povoluje ustanovení krále.

I Tóra nám jemně naznačuje, že politika jde mimo ni. Vždyť původní uspořádání výkonu moci navrhl Mošemu jeho nežidovský tchán Jitro a Tora to nechává zdůraznit. (2M 18).

Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. I nejmoudřejší z lidí, král Šlomo, upadl do osidel moci a postupně porušil příkazy Tory, o kterých si myslel, že je bude má pod kontrolou. (Hromadění majetku, koní, žen ...)

Prorok Šmuel se zle obořil na lid, když přednesl výše uvedenou prosbu o krále. Až Bůh musel Šmuela "uklidnit", když mu sdělil, že lid se nebouří proti němu (Šmuelovi), ale proti samotnému Bohu. Pochopit tuto myšlenku nám pomáhá soudce Gideon, který byl svého času tak úspěšný, že ho lid požádal, aby přijal korunu. Gideon odmítl se slovy: Nebudu vám vládnout já ani můj syn. Jen Bůh vám bude vládnout. (S 8:23)

Tora se raději než teoriím vládnutí věnuje člověku, jeho svobodné vůli a fungování lidské společnosti (dnes bychom mohli říct občanské společnosti). Celá historie nám ukazuje, že silní mají ve zvyku utiskovat slabší. Biblický příkladem a symbolem je starověký Egypt, který tak krutě zotročil hebrejské příchozí, že se společný zážitek prožitého otroctví stal jedním ze základních pilířů formování židovského národa, ruku v ruce se zázračným Božským osvobozením. (pesach)

Úkolem osvobozených otroků bylo vybudovat spravedlivější společnost, v níž se jeden nepovyšuje nad druhé, společnost, kde jediným vladařem je Bůh. (Theocentrickou společnost - viz Avrahám). Jistou ochutnávku si dopřáváme každý sedmý den na šabat, v den, kdy nikdo není nikým nucen pracovat, ani otrok, a dokonce ani zvíře. Situace, kdy jeden člověk ovládá jiné odporuje logice Tory.

Přesto v závěru knihy Soudců zažíváme krizi. "V těchto si každý dělal, co se mu zlíbilo..." V nedokonalém světě, ve kterém žijeme, představuje absence vlády zdroj anarchie, chaosu, nemožnosti chránit sebe a své blízké. Vede k modloslužbě, kterou není možné zastavit.

Napětí mezi Gideonovým Jen Bůh vám bude vládnout a smutným každý si dělal, co se mu zlíbilo, definuje problém židovského pojetí politiky. Židovský národ si vyzkoušel různé formy vlády: vládu starších, soudců, králů, učenců, vládu obecních samospráv a od roku 1948 i zastupitelskou demokracii. Ale i vláda zbožného "ideálního" krále je horší, než Boží vláda.

Výsledek tohoto trvalého napětí je ale fenomenální:

• se vznikem království začínáme hovořit též o době proroků. Proroci často kritizovali zkorumpovanou vládu a stali se prvními velkými sociálními kritiky vládnoucí moci. Bůh svěřil člověku možnost vlády, neslevil ale z nároků na lidi kladených.
• Tora se mnohem víc než o politiku stará o skutečné fungování společnosti. Jestliže celý západní svět od Platona a Aristotela staví do centra zájmu politiky stát a jeho chod, židovský pohled má jiné priority - chod unikátního společenství ustanoveného na zákonech Tory. Proto může židovský národ přežít i bez státu.

Není nezajímavé sledovat současný Izrael. Židé žili dva tisíce let bez možnosti podílet se na vládě. Ustanovením vlastního státu se vrátili k dávnému dilematu. Alespoň jedno poučení je jasné: k ustanovení a udržení státu je potřeba síly, ta ale nestačí k vybudování společnosti odrážející Boží představy o člověku.

(upraveno z přednášky rabi Sackse)