1M 37

Z Judaismus

Kapitola Třicet sedm

Návrat na kompletní seznam kapitol Tóry

---

Paršat Vaješev

1. (První volaný) Jaakov se usadil v zemi pobytu svého otce, v zemi Kenaán.
2. A Jaakovovo potomstvo? Josef. Bylo mu sedmnáct let, pásal se svými bratry, syny žen svého otce Bilhy a Zilpy, a on, ještě chlapec, na ně donášel jejich pomluvy otci.
3. Poněvadž se mu narodil ve stáří, miloval však Jisrael Josefa nejvíc ze všech synů a udělal mu pruhovanou košili.
4. A když bratři viděli, že si ho jejich otec zamiloval ze všech jeho bratrů, sočili na něj a nemohli říci nic, co by vedlo k smíru.
5. A Josef snil sen, a když ho vyprávěl svým bratřím, sočili na něj ještě víc.
6. Řekl jim: „Poslechněte si, prosím, tenhle sen, který se mi zdál! Vázali jsme na poli snopy a můj snop se zvedl, zpříma se postavil a hle, vaše snopy ho obklopily a klaněly se mému snopu k zemi!“
7. A jeho bratři mu řekli: „Máš nám snad kralovat a vládnout nám?“ - a sočili na něj ještě víc za jeho sny i za jeho slova.
8. Snil totiž ještě jiný sen, vyprávěl ho svým bratřím a povídal: „Snil jsem ještě jiný sen a hle, klaněly se mi slunce a měsíc a jedenáct hvězd!“
9. A když to vyprávěl svému otci a svým bratřím, jeho otec se na něj obořil a řekl mu: „Co je to za sen, který jsi snil?
10. Přijdeme se ti k zemi poklonit já, tvá matka a tví bratři?“
11. Bratři na něj žárlili, ale jeho otec to nepouštěl z mysli.
12. (Druhý volaný) Jednou šli bratři pást brav svého otce do Šchem.
13. A Jisrael řekl Josefovi: „Nepasou tví bratři ve Šchem? Jdi, že tě k nim posílám!“ - a on řekl: „Zde jsem“.
14. A on mu řekl: „Prosím tě, jdi, podívej se, jak se daří tvým bratrům a jak se daří mému bravu, a přines mi zprávu!“ a vyprovodil ho z chevronské doliny a on přišel do Šchem.
15. Někdo ho nalezl, jak bloudí po poli, a zeptal se ho: „Co hledáš?“
16. Řekl: „Hledám své bratry, pověz mi, prosím, kde pasou?“
17. A on mu řekl: „Cestovali odtud, slyšel jsem je říkat, půjdeme do Dotan“, a tak šel Josef za svými bratry a nalezl je v Dotan.
18. Oni však, vidouce ho zdálky, se dohodli, že ho zabijí, nežli se k nim přiblížil.
19. Řekli jeden druhému: „Hle, snílek snů přichází!
20. Pojďte, zabijeme ho, hodíme ho do jedné z nádrží, řekneme: Sežrala ho divá zvěř, a uvidíme, co bude s jeho sny!“
21. Ale Reuven, když to slyšel, ho chtěl zachránil z jejich rukou, řka: „Vraždit nebudeme!“
22. A Reuven jim řekl: „Neprolévejte krev, hoďte ho do této nádrže v poušti a nemusíte na něj vztáhnout ruku!“, to aby ho zachránil z jejich rukou a potom ho přivedl zpět jeho otci.
23. (Třetí volaný) A když Josef přišel ke svým bratřím, vysvlékli Josefovi jeho košili, tu pruhovanou košili, kterou měl na sobě.
24. Popadli ho a hodili ho do nádrže, ale ta nádrž byla prázdná, nebyla v ní voda.
25. A když se posadili, že pojedí chléb, zvedli oči a spatřili, jak od Giládu přicházela karavana Jišmaelitů s velbloudy naloženými kořením, kadidlem a lotosem, putující dolů do Micrajim.
26. Jehuda řekl svým bratřím: „Co získáme, když zabijeme svého bratra a zakryjeme jeho krev?
27. Pojďte a prodáme ho Jišmaelitům, aniž by se ho naše ruce dotkly, vždyť je to náš bratr, naše tělo!“, a jeho bratři uposlechli.
28. Když je pak míjeli midjánští kupci, vytáhli a vyzvedli Josefa z té jámy a prodali Josefa za dvacet stříbrných Jišmaelitům, kteří pak Josefa přivedli do Micrajim.
29. A když se k té nádrži vrátil Reuven a Josef v té jámě nebyl, roztrhl si svůj oděv.
30. Vrátil se ke svým bratřím a řekl: „Dítě nikde a kam já se poději?“
31. Vzali tedy Josefovu košili, zařízli kozla a ponořili košili do krve.
32. Tu pruhovanou košili pak poslali a nechali ji donést otci se vzkazem: „Toto jsme našli, poznej sám, je to košile tvého syna nebo není?“
33. A on ji poznal a řekl: „ Je to košile mého syna, divá zvěř ho sežrala, dojista zadáven byl Josef!“
34. Jaakov roztrhl svůj šat a kolem beder si dal pytlovinu a dlouhá léta truchlil nad svým synem.
35. Jeho synové a jeho dcery se ho snažili utěšit, však on se vzpíral se utěšit a říkal: „K mému synu do podsvětí sestoupím v zármutku!“, a jeho otec jej oplakával.
36. Mezitím ho však ti Medánci prodali v Micrajim faraonovu kleštěnci Potifarovi, knížeti řezníků.

---

originál: בראשית פרק לז

א וַיֵּשֶׁב יַעֲקֹב, בְּאֶרֶץ מְגוּרֵי אָבִיו--בְּאֶרֶץ, כְּנָעַן. ב אֵלֶּה תֹּלְדוֹת יַעֲקֹב, יוֹסֵף בֶּן-שְׁבַע-עֶשְׂרֵה שָׁנָה הָיָה רֹעֶה אֶת-אֶחָיו בַּצֹּאן, וְהוּא נַעַר אֶת-בְּנֵי בִלְהָה וְאֶת-בְּנֵי זִלְפָּה, נְשֵׁי אָבִיו; וַיָּבֵא יוֹסֵף אֶת-דִּבָּתָם רָעָה, אֶל-אֲבִיהֶם. ג וְיִשְׂרָאֵל, אָהַב אֶת-יוֹסֵף מִכָּל-בָּנָיו--כִּי-בֶן-זְקֻנִים הוּא, לוֹ; וְעָשָׂה לוֹ, כְּתֹנֶת פַּסִּים. ד וַיִּרְאוּ אֶחָיו, כִּי-אֹתוֹ אָהַב אֲבִיהֶם מִכָּל-אֶחָיו--וַיִּשְׂנְאוּ, אֹתוֹ; וְלֹא יָכְלוּ, דַּבְּרוֹ לְשָׁלֹם. ה וַיַּחֲלֹם יוֹסֵף חֲלוֹם, וַיַּגֵּד לְאֶחָיו; וַיּוֹסִפוּ עוֹד, שְׂנֹא אֹתוֹ. ו וַיֹּאמֶר, אֲלֵיהֶם: שִׁמְעוּ-נָא, הַחֲלוֹם הַזֶּה אֲשֶׁר חָלָמְתִּי. ז וְהִנֵּה אֲנַחְנוּ מְאַלְּמִים אֲלֻמִּים, בְּתוֹךְ הַשָּׂדֶה, וְהִנֵּה קָמָה אֲלֻמָּתִי, וְגַם-נִצָּבָה; וְהִנֵּה תְסֻבֶּינָה אֲלֻמֹּתֵיכֶם, וַתִּשְׁתַּחֲוֶיןָ לַאֲלֻמָּתִי. ח וַיֹּאמְרוּ לוֹ, אֶחָיו, הֲמָלֹךְ תִּמְלֹךְ עָלֵינוּ, אִם-מָשׁוֹל תִּמְשֹׁל בָּנוּ; וַיּוֹסִפוּ עוֹד שְׂנֹא אֹתוֹ, עַל-חֲלֹמֹתָיו וְעַל-דְּבָרָיו. ט וַיַּחֲלֹם עוֹד חֲלוֹם אַחֵר, וַיְסַפֵּר אֹתוֹ לְאֶחָיו; וַיֹּאמֶר, הִנֵּה חָלַמְתִּי חֲלוֹם עוֹד, וְהִנֵּה הַשֶּׁמֶשׁ וְהַיָּרֵחַ וְאַחַד עָשָׂר כּוֹכָבִים, מִשְׁתַּחֲוִים לִי. י וַיְסַפֵּר אֶל-אָבִיו, וְאֶל-אֶחָיו, וַיִּגְעַר-בּוֹ אָבִיו, וַיֹּאמֶר לוֹ מָה הַחֲלוֹם הַזֶּה אֲשֶׁר חָלָמְתָּ: הֲבוֹא נָבוֹא, אֲנִי וְאִמְּךָ וְאַחֶיךָ, לְהִשְׁתַּחֲו‍ֹת לְךָ, אָרְצָה. יא וַיְקַנְאוּ-בוֹ, אֶחָיו; וְאָבִיו, שָׁמַר אֶת-הַדָּבָר. יב וַיֵּלְכוּ, אֶחָיו, לִרְעוֹת אֶת-צֹאן אֲבִיהֶם, בִּשְׁכֶם. יג וַיֹּאמֶר יִשְׂרָאֵל אֶל-יוֹסֵף, הֲלוֹא אַחֶיךָ רֹעִים בִּשְׁכֶם--לְכָה, וְאֶשְׁלָחֲךָ אֲלֵיהֶם; וַיֹּאמֶר לוֹ, הִנֵּנִי. יד וַיֹּאמֶר לוֹ, לֶךְ-נָא רְאֵה אֶת-שְׁלוֹם אַחֶיךָ וְאֶת-שְׁלוֹם הַצֹּאן, וַהֲשִׁבֵנִי, דָּבָר; וַיִּשְׁלָחֵהוּ מֵעֵמֶק חֶבְרוֹן, וַיָּבֹא שְׁכֶמָה. טו וַיִּמְצָאֵהוּ אִישׁ, וְהִנֵּה תֹעֶה בַּשָּׂדֶה; וַיִּשְׁאָלֵהוּ הָאִישׁ לֵאמֹר, מַה-תְּבַקֵּשׁ. טז וַיֹּאמֶר, אֶת-אַחַי אָנֹכִי מְבַקֵּשׁ; הַגִּידָה-נָּא לִי, אֵיפֹה הֵם רֹעִים. יז וַיֹּאמֶר הָאִישׁ, נָסְעוּ מִזֶּה--כִּי שָׁמַעְתִּי אֹמְרִים, נֵלְכָה דֹּתָיְנָה; וַיֵּלֶךְ יוֹסֵף אַחַר אֶחָיו, וַיִּמְצָאֵם בְּדֹתָן. יח וַיִּרְאוּ אֹתוֹ, מֵרָחֹק; וּבְטֶרֶם יִקְרַב אֲלֵיהֶם, וַיִּתְנַכְּלוּ אֹתוֹ לַהֲמִיתוֹ. יט וַיֹּאמְרוּ, אִישׁ אֶל-אָחִיו: הִנֵּה, בַּעַל הַחֲלֹמוֹת הַלָּזֶה--בָּא. כ וְעַתָּה לְכוּ וְנַהַרְגֵהוּ, וְנַשְׁלִכֵהוּ בְּאַחַד הַבֹּרוֹת, וְאָמַרְנוּ, חַיָּה רָעָה אֲכָלָתְהוּ; וְנִרְאֶה, מַה-יִּהְיוּ חֲלֹמֹתָיו. כא וַיִּשְׁמַע רְאוּבֵן, וַיַּצִּלֵהוּ מִיָּדָם; וַיֹּאמֶר, לֹא נַכֶּנּוּ נָפֶשׁ. כב וַיֹּאמֶר אֲלֵהֶם רְאוּבֵן, אַל-תִּשְׁפְּכוּ-דָם--הַשְׁלִיכוּ אֹתוֹ אֶל-הַבּוֹר הַזֶּה אֲשֶׁר בַּמִּדְבָּר, וְיָד אַל-תִּשְׁלְחוּ-בוֹ: לְמַעַן, הַצִּיל אֹתוֹ מִיָּדָם, לַהֲשִׁיבוֹ, אֶל-אָבִיו. כג וַיְהִי, כַּאֲשֶׁר-בָּא יוֹסֵף אֶל-אֶחָיו; וַיַּפְשִׁיטוּ אֶת-יוֹסֵף אֶת-כֻּתָּנְתּוֹ, אֶת-כְּתֹנֶת הַפַּסִּים אֲשֶׁר עָלָיו. כד וַיִּקָּחֻהוּ--וַיַּשְׁלִכוּ אֹתוֹ, הַבֹּרָה; וְהַבּוֹר רֵק, אֵין בּוֹ מָיִם. כה וַיֵּשְׁבוּ, לֶאֱכָל-לֶחֶם, וַיִּשְׂאוּ עֵינֵיהֶם וַיִּרְאוּ, וְהִנֵּה אֹרְחַת יִשְׁמְעֵאלִים בָּאָה מִגִּלְעָד; וּגְמַלֵּיהֶם נֹשְׂאִים, נְכֹאת וּצְרִי וָלֹט--הוֹלְכִים, לְהוֹרִיד מִצְרָיְמָה. כו וַיֹּאמֶר יְהוּדָה, אֶל-אֶחָיו: מַה-בֶּצַע, כִּי נַהֲרֹג אֶת-אָחִינוּ, וְכִסִּינוּ, אֶת-דָּמוֹ. כז לְכוּ וְנִמְכְּרֶנּוּ לַיִּשְׁמְעֵאלִים, וְיָדֵנוּ אַל-תְּהִי-בוֹ, כִּי-אָחִינוּ בְשָׂרֵנוּ, הוּא; וַיִּשְׁמְעוּ, אֶחָיו. כח וַיַּעַבְרוּ אֲנָשִׁים מִדְיָנִים סֹחֲרִים, וַיִּמְשְׁכוּ וַיַּעֲלוּ אֶת-יוֹסֵף מִן-הַבּוֹר, וַיִּמְכְּרוּ אֶת-יוֹסֵף לַיִּשְׁמְעֵאלִים, בְּעֶשְׂרִים כָּסֶף; וַיָּבִיאוּ אֶת-יוֹסֵף, מִצְרָיְמָה. כט וַיָּשָׁב רְאוּבֵן אֶל-הַבּוֹר, וְהִנֵּה אֵין-יוֹסֵף בַּבּוֹר; וַיִּקְרַע, אֶת-בְּגָדָיו. ל וַיָּשָׁב אֶל-אֶחָיו, וַיֹּאמַר: הַיֶּלֶד אֵינֶנּוּ, וַאֲנִי אָנָה אֲנִי-בָא. לא וַיִּקְחוּ, אֶת-כְּתֹנֶת יוֹסֵף; וַיִּשְׁחֲטוּ שְׂעִיר עִזִּים, וַיִּטְבְּלוּ אֶת-הַכֻּתֹּנֶת בַּדָּם. לב וַיְשַׁלְּחוּ אֶת-כְּתֹנֶת הַפַּסִּים, וַיָּבִיאוּ אֶל-אֲבִיהֶם, וַיֹּאמְרוּ, זֹאת מָצָאנוּ: הַכֶּר-נָא, הַכְּתֹנֶת בִּנְךָ הִוא--אִם-לֹא. לג וַיַּכִּירָהּ וַיֹּאמֶר כְּתֹנֶת בְּנִי, חַיָּה רָעָה אֲכָלָתְהוּ; טָרֹף טֹרַף, יוֹסֵף. לד וַיִּקְרַע יַעֲקֹב שִׂמְלֹתָיו, וַיָּשֶׂם שַׂק בְּמָתְנָיו; וַיִּתְאַבֵּל עַל-בְּנוֹ, יָמִים רַבִּים. לה וַיָּקֻמוּ כָל-בָּנָיו וְכָל-בְּנֹתָיו לְנַחֲמוֹ, וַיְמָאֵן לְהִתְנַחֵם, וַיֹּאמֶר, כִּי-אֵרֵד אֶל-בְּנִי אָבֵל שְׁאֹלָה; וַיֵּבְךְּ אֹתוֹ, אָבִיו. לו וְהַמְּדָנִים--מָכְרוּ אֹתוֹ, אֶל-מִצְרָיִם: לְפוֹטִיפַר סְרִיס פַּרְעֹה, שַׂר הַטַּבָּחִים. {פ}