Arabsko-izraelský konflikt
Z Judaismus
autor: Petr Karas
 | Jádrem konfliktu je územní spor |
Důvody konfliktu
Jádrem dnešní konfliktní situace je historické území Palestiny. Oblast mezi Středozemním, Rudým a Mrtvým mořem byla osídlena již ve starověku a již v tomto období se plně projevily výhody i nevýhody tohoto území. Výborná dopravní poloha (obchod) i dobré podmínky pro zemědělství přitahovaly pozornost sousedních států a kmenů. Připočteme-li fakt, že se jedná o jedinou suchozemskou spojnici Evropy, Afriky a Asie, nemůžeme se divit tisíce let trvajícím sporům o tuto oblast.
Střetávají se zde židovský a arabský národ, judaismus a islám a obě strany si dělají nároky na toto území.
Pre-historie
První hebrejské kmeny sem (do Kanaánu) přicházejí v 13.-12. století přol. Roku 1025 přol. bylo 12 kmenů sjednoceno v království, které dosáhlo vrcholu za králů Davida (1004-967 přol.) a Šalomouna (965-928 přol.). Tehdy je také vybudován Jeruzalémský chrám a Jeruzalém se stává pro judaismus posvátný. Brzy po smrti Šalomouna se stát rozpadá na severní Izrael a jižní Judeu a v dalších staletích je židovské obyvatelstvo vystaveno řadě útoků - Asyřané, Babylóňané, Peršané, Řekové (Makedonci), kdy občas docházelo k nucenému exilu, většinou jen dočasnému. Teprve roku 70 o.l. po potlačení židovského povstání Římany došlo k vyhnání Židů ze země a jejich rozptýlení po tehdy známém světě (diaspora). V Palestině zůstala jen malá část původního obyvatelstva.
Výraznou změnu etnické skladby přinesl arabský vpád v 7. století o.l., za jehož úspěchem stálo nové monoteistické náboženství - islám. Ačkoliv v Palestině pak vládli střídavě křesťané (křižáci), opět Arabové, mamlúci a v letech 1517-1917 Turci, složení obyvatelstva se již tak pronikavě neměnilo, arabské etnikum zůstávalo dominantní a s židovskou menšinou vycházelo velmi dobře. Teprve konec 19. století a století 20. přineslo změny, jejichž důsledky můžeme dnes sledovat.
Izrael a okolní státy, přehled
Ještě než se dostaneme k podrobnějšímu vylíčení těchto změn, bude užitečné stručně podat geografickou charakteristiku oblasti. Území pěti států (Izrael, Egypt, Jordánsko, Sýrie, Libanon) zabírá zhruba 1,31 miliónu km2, což při počtu obyvatel 81 miliónů dává poměrně nízkou hustotu zalidnění - 62 obyv./km2. Největší hustotu maji Libanon (298,1) a Izrael (255,2 bez okupovaných území) a naopak nejmenší má převážně pouštní Jordánsko (39,5). Nejvyšší koncentrace obyvatel jsou podél řek (Jordán, Nil, Eufrat), které přinášejí životadárnou vodu do jinak velmi suché subtropické oblasti. S výjimkou říčních a pobřežních nížin (pahorkatin) je reliéf tvořen převážně vrchovinami a hornatinami.
Z mocenského hlediska je dominantní Egypt (80 mil. obyv., 1 001 449 km2), který se však potýká s četnými problémy - slabá ekonomika, vysoký přirozený přírůstek obyv., boj s islámskými fundamentalisty. Hospodářsky nejvyspělejší je Izrael s HDP/obyv. přes 29 000 $, což ostře kontrastuje s 3000-6000 $ v ostatních zemích oblasti(3).Tak tedy vypadá region, kde převážně židovský Izrael je obklopen arabskými státy, a nyní již více k tomu, kde leží kořeny dnešních svárů.
Palestina v 2. polovině 19. století a zrod sionismu
V 2. polovině 19. století byla Palestina součástí rozsáhlé, avšak slábnoucí, Osmanské říše. Většinu obyvatelstva tvořili Arabové, Židé tvořili jen zlomek populace (výjimkou bylo početné zastoupení ve Svatém městě - Jeruzalémě).
Sílící antisemitismus v Evropě, hlavně státem podporovaný v Rusku, vedl k emigraci východoevropských Židů, a přestože většina směřovala do západní Evropy, USA apod., přibližně 2-3 % emigrantů se rozhodlo pro svou pravlast - Palestinu.
V roce 1880 žilo v Palestině 610 000 obyv. , z toho 43 000 Židů (7 %).
Po atentátu na ruského cara Alexandra II. (1881) došlo k sérii krutých pogromů (Oděsa, Varšava, Balta aj.) a ty daly podnět k rozsáhlé emigraci.
Podobnou odezvu měla i další vlna násilností po roce 1903 (pogrom v Kišiněvě) a právě východoevropští Židé tvořili hlavní část imigrantů v rámci prvních dvou přistěhovaleckých vln do Palestiny (1881-1903, 1906-1914)(6).
Současně v západní Evropě vzniká, také jako reakce na antisemitismus (byť v umírněnější podobě), sionistické hnutí, které se snaží vytvořit domovinu (stát) pro židovský národ rozptýlený po celém světě. Zakladatel hnutí, vídeňský novinář Theodor Herzl (1860 - 1904), došel ve své knize "Židovský stát" (1896) k závěru, že se Židé nemohou asimilovat a musí vytvořit vlastní stát. O tom, kde by měl být stát zřízen, se vedla jednání již na 1. sionistickém kongresu (1897). Od počátku se uvažovalo o Palestině, což však naráželo na nezájem až odpor Osmanské říše, Herzl sám prosazoval zprvu Argentinu, později podporoval britský návrh na vytvoření autonomní židovské kolonie v Ugandě (dnešní Keňa).
Teprve roku 1905 (rok po Herzlově smrti) byl "ugandský plán" definitivně odmítnut a cílem snah Světové sionistické organizace se stalo budování židovského státu v Palestině, včetně podpory přistěhovalectví do země. Do konce turecké vlády v Palestině však jakékoliv pokusy o vytváření státu či autonomie zcela selhávaly a také poměr Arabů a Židů se radikálně nezměnil.
Přesto se za tři desetiletí, do začátku první světové války, událo mnohé. Existovala zde centrální sionistická organizace s pevným cílem, myšlenka na zřízení židovské domoviny se rychle šířila a v samotné Palestině se židovská populace zdvojnásobila (87 000 obyv., 10,2 %). Výraznější změny mohl přinést jen konec tureckého panství.
Důsledky první světové války - zánik Osmanské říše
Na rozsáhlé území Osmanské říše, která stála po boku Ústředních mocností, si dělaly "zálusk" Velká Británie a Francie, které se dohodly na rozdělení tureckého "dědictví" v tzv. Sykesově - Picotově dohodě (1916), podle níž měla Británie získat Irák a oblasti okolo Perského zálivu a Francie Sýrii, Palestina se měla dostat pod mezinárodní kontrolu. Tato dohoda však nikterak nebránila Britům, aby slibovali Arabům i Židům nezávislost za pomoc v boji. Právě díky tomu se podařilo Thomasi Lawrenceovi (Lawrence z Arábie) získat podporu krále Husajna a vyvolat široké protiturecké povstání. Podobně byla také Židům slíbena domovina v Palestině v tzv. Balfourově deklaraci.
Britům plány vyšly, armáda E. Allenbyho dobyla Palestinu a na sliby se zapomnělo. Egypt a Saudská Arábie získaly, byť omezenou, suverenitu, o zbytek se podělila Británie s Francií. Nespokojenost dávali najevo především oklamaní Arabové, Židé naopak využili situace k další přistěhovalecké vlně (1919-1923).
Britský mandát
Roku 1920 byl Brity ustaven mandát v Palestině, což Společnost národů potvrdila roku 1922. Jako prostředník mezi Židy a britskou mandátní správou je ustavena Židovská agentura (Sochnut).
Situace vyústila roku 1936 v generální stávku Arabů a právě po ní se v "Peelově komisi", která byla pověřena vyšetřit události, poprvé objevuje myšlenka na rozdělení Palestiny (na arabskou, židovskou a britskou oblast - viz mapa vpravo). S tím však Palestinci rozhodně nesouhlasili a v letech 1938-1939 proběhlo arabské povstání (zaměřené proti Židům i Britům). Ačkoliv se vzpouru nakonec podařilo potlačit, reagovala britská vláda vydáním "Bílé knihy" (květen 1939), která pohřbila návrhy "Peelovy komise", ale co bylo důležitější, přísně omezila židovské přistěhovalectví), což se rovnalo rozsudku smrti pro statisíce Židů prchajících před nacismem.
To se již blížil začátek druhé světové války, která znamenala tragický zlom v dějinách židovského národa, ale podobně jako první světová válka měla také přinést velké změny pro celý Střed. východ.
Vznik Státu Izrael, 1. arabsko-izraelská válka
Po ukončení války vypadala situace takto:
- v zemi probíhala de facto občanská válka,
- z Evropy sem proudily zástupy Židů, kteří přežili vyhlazovací tábory,
- světová veřejnost pod dojmem hrůz holocaustu cítila povinnost vyhovět emancipačním snahám židovského národa
- a naopak nově osamostatněné státy v oblasti (Zajordánsko, Sýrie, Libanon) se stavěly odmítavě k židovským požadavkům.
Velice choulostivá záležitost byla rozhodnuta 29.11. 1947, kdy při hlasování Valného shromáždění OSN prošel jen těsnou většinou plán rozdělení. Židovský stát měl mít rozlohu přes 15 000 km2, arabský pak přes 11 000 km2, hranice obou států byly vojensky neudržitelné, státům byla přiřčena řada oblastí obývaných druhým etnikem, nebylo zde síly, která by dodržela mezinárodní statut Jeruzaléma, atd. Bylo jasné, že po odchodu Britů, který byl naplánován na 14.5. 1948, dojde k boji.
Nevyhlášená válka však vypukla již v lednu 1948, když palestinští Arabové podporováni dobrovolníky ze zahraničí útočili proti osamoceným židovským osadám a především se jim podařilo odříznout židovskou komunitu v Jeruzalémě (cca 100 000), která se jen zoufale bránila za nedostatku zbraní, munice, potravin i vody. To vše za přítomnosti Britů, kteří nechtěli riskovat životy vlastních vojáků v této, pro ně již ztracené, "hře". Ani druhá strana však "nezahálela" a systematicky "čistila" území, které jí mělo připadnout. Většinou stačily hrozby a vyvolávání paniky, ale masakr arabské vesnice Dajr Jasín ukázal, že krutost je společná oběma stranám.
14. května 1948 odešel z Palestiny poslední britský voják a ve stejný den vyhlásila prozatímní Státní rada (v čele s D.B. Gurionem) samostatný Stát Izrael. Následuje vpád sousedních arabských států (Egypt, Zajordánsko, Sýrie, Libanon + vojska Iráku), jejichž oficiálně proklamovaným cílem je pomoci palestinským bratrům a zlikvidovat židovský stát. Situace byla pro Izrael kritická - vedoucí činitelé Hagany "sázeli" na přežití 1:1, zahraniční pozorovatelé byli skeptičtější a arabští představitelé o svém vítězství vůbec nepochybovali.
Další události však poukázaly na výrazné nedostatky na arabské straně. Mezi arabskými vládci panovala ostrá řevnivost, každý sledoval vlastní cíle a společné vojenské velení bylo zcela iluzorní.
Nejbojeschopnější jednotkou disponoval zajordánský král Abdulláh - Arabskou legií, která byla řízena britskými důstojníky a vybavena moderními zbraněmi. Cílem monarchy bylo zmocnit se území přiřknutých palestinským Arabům na západním břehu řeky Jordán, ale s výjimkou Jeruzaléma odmítal postupovat proti židovským územím.
Syrská a irácká vojska dosáhla určitých úspěchů na severu v Galileji, ale největší nebezpečí přinášel egyptský útok z jihu. Jen díky obrovskému úsilí, obětavosti a statečnosti se podařilo Izraelcům vydržet tento prvotní nápor.
11.6. 1948 vstoupilo v platnost první příměří zprostředkované OSN (resp. jejím vyslancem v Palestině Folke Bernadottem). Toho využil především Izrael a výrazně se dokázal posílit (hlavně vojenskými dodávkami z Československa, řádně zaplacenými v dolarech). Po ukončení prvního příměří (9.7. 1948) přešla izraelská armáda do protiútoku. Boje střídavě přerušované příměřími trvaly až do jara 1949 a byly dočasně ukončeny příměřím dohodnutým na ostrově Ródos.
Izrael uhájil svou existenci a naopak získal část území, ze kterých měla vzniknout arabská Palestina (část Gazy a Západního břehu Jordánu včetně západní části Jeruzaléma, většinu Galileje). Neboť zbytek území zabralo Zajordánsko (Západní břeh Jordánu, Starý Jeruzalém), resp. pod správu převzal Egypt (Gaza), Palestinci nezískali vlastní stát. Problém vyřešen nebyl, většina arabských států se nesmířila s existencí Izraele a hodlala odčinit hořkou porážku. Palestinci neměli vlastní stát a navíc z území samotného Izraele uprchlo přibližně 700 000 Arabů), které nikde nevítali s otevřenou náručí. Bylo zřejmé, že relativní klid zbraní nevydrží dlouho a protivníci se snažili náležitě připravit na případné boje.
Od války za nezávislost po důsledky Šestidenní války
Poměrně dlouhá doba, která uplynula od války v letech 1948-1949 do další velké konfrontace v roce 1967, byla dána složitým vnitřním vývojem zúčastněných států. Izrael se potýkal s řadou hospodářských problémů a teprve velké dotace ze zahraničí (hlavně západoněmecké reparace, "odškodné", dle smlouvy z roku 1952, ale také podpora od bohatých Židů v diaspoře - především v USA) pozitivně zapůsobily na ekonomický vzestup Izraele. Židovský stát, v němž až do 70. let vládla levicová strana MAPAJ (D.B. Gurion, M. Šarett, L. Eškol, G. Meierová), se musel také starat o vojenské zabezpečení, které bylo z velké části realizováno dovozem francouzských, v menší míře amerických (přes SRN), zbraní.
Přes oficiální příměří pokračovaly oboustranné teroristické a sabotážní akce, arabské státy zároveň zavedly přísný hospodářský bojkot Izraele a popíraly jeho existenci. Avšak ani v nich nevládl pokoj. Jordánsko muselo řešit situaci velmi početné skupiny Palestinců na Západním břehu Jordánu, který okupovalo, král Abdulláh byl v roce 1951 zavražděn palestinským fanatikem a o rok později se vlády ujal jeho osmnáctiletý vnuk - Husajn II. (dnešní vládce Jordánska).
K významnějším změnám došlo na straně hlavního nepřítele Izraele - v Egyptě. Roku 1952 zde byl proveden převrat, po svrhnutém králi Farúkovi I. převzal moc generál M. Nagíb, byla vyhlášena republika a roku 1954 se prezidentem stal Gamál Abd an-Násir. Ten podporován nacionalisticky smýšlejícím důstojnickým sborem se snažil odčinit porážku z roku 1949 a "zahnat Židy do moře". K tomu mu mělo dopomoci sblížení s "východním blokem", od něhož získal moderní zbraně (ČSR, SSSR), a uzavření dohody o společné obraně se Sýrií. Izrael si uvědomoval sílící nebezpečí, ale podnět k válce přišel nakonec z úplně jiné strany. Ve snaze získat peníze pro labilní egyptskou ekonomiku znárodnil Násir v červenci 1956 Společnost Suezského průplavu, kterou ovládal převážně britský kapitál. Toho chtěly využít vlády Británie a Francie, pro které byl Násirův režim krajně nepohodlný, a tak bylo zinscenováno "velké divadlo".
24. října 1956 uzavřela Francie s Izraelem tajnou dohodu o protiegyptské akci, na konci téhož měsíce začal útok izraelské armády na Sinajský poloostrov, který byl bleskově obsazen. Následovalo britsko-francouzské ultimátum vyzývající obě strany k ukončení bojů, stažení se od Suezského průplavu a souhlas s jeho okupací "neutrálními vojsky". Egypt pochopitelně odmítl a tak začal britsko-francouzský výsadek u Port Saidu prezentovaný jako akce zajišťující oddělení bojujících stran. Pro velký odpor OSN, hlavně obou supervelmocí (USA, SSSR), a nedostatečné finanční krytí skončila akce neúspěchem, vojska agresorů se stáhla a podél egyptsko-izraelských hranic byla rozmístěna vojska OSN.
I v dalších letech byly hranice Izraele často narušovány akcemi letectva i pozemních sil a právě v duchu pohraničních šarvátek mezi Izraelem a Sýrií (vodní zdroje v blízkosti Genezaretského jezera) se postupně zvyšuje napětí v oblasti vrcholící konfliktem v roce 1967. Egypt a Sýrie získávají zbraně od SSSR a jeho "spojenců" v množství překonávajícím izraelský vojenský potenciál, podporují ozbrojené skupiny (fedaijíny) provádějící útoky přes hranice a dochází také k aktivizaci Palestinců - roku 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), v jejímž programu se hovoří o vzniku Palestinského státu, návratu uprchlíků i likvidaci Státu Izrael.
Na začátku roku 1967 dokončil izraelský generální štáb (Jicchak Rabin) plán vojenského útoku na sousední arabské země. Předpokladem k vítězství byl moment překvapení, tzn. chtěl-li Izrael uspět, musel se smířit s nevděčnou rolí agresora. Do konfliktu vstupoval s moderní, perfektně vycvičenou armádou podpořenou dokonalou znalostí protivníka (špionáž). Arabské armády disponující značnými zdroji "živé síly" a početnou sovětskou technikou hřešily na nejednotnost velení, podcenění protivníka i neúplné zvládnutí poměrně složité techniky.
V květnu 1967 dostaly události rychlý spád. Izraelský parlament (Kneset) dal vládě plnou moc k zahájení operací, došlo k soustřeďování vojsk u hranic, Egypt uzavřel dohody o společné obraně se Sýrií, Jordánskem a Irákem(19), vyhlásil výjimečný stav a uzavřel Tiranskou úžinu (blokáda izraelského přístavu Ejlat). 4. června učinila nově vytvořená izraelská vláda "národní jednoty"(20) rozhodnutí o neprodleném zahájení vojenských operací.
Ve válce získal Izrael celý Sinajský poloostrov, pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny (viz mapa č. 4). Za cenu 700 mrtvých ovládl území o rozloze přes 60 000 km2 (tj. 3x více než byla rozloha samotného Izraele), zabezpečil své hranice, ale také vzbudil v Izraeli klamný pocit, že se jejich stát může kdykoliv bez problémů ubránit arabskému útoku, tj. chyba, která byla dosud vlastní jejich protivníkům. Izrael však také "získal" spolu s územím přes 90 % Palestinců usazených v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Velice špatná ekonomická situace na okupovaných územích i řada diskriminačních opatření celkem logicky zvyšovala nenávist Palestinců vůči Izraeli a rostla popularita palestinských odbojových (teroristických) skupin v čele s OOP. Velký počet Arabů (cca 1/3 populace Izraele v roce 1968) a jejich odpor vůči izraelské správě zapříčinily určitou destabilizaci státu a do dnešních dnů způsobují četné potíže při mírových jednáních.
Válka měla dohru i na poli mezinárodním. OSN rezolucí č. 242 vyzvala Izrael ke stažení z okupovaných území, řada států přerušila s Izraelem diplomatické styky (včetně Československa) a Francie, do té doby hlavní dodavatel vojenské techniky, vyhlásila na Izrael zbrojní embargo. To byla samozřejmě rána pro izraelskou armádu, ale po určité době improvizace byla armáda (hlavně letectvo) přezbrojena vojenskou technikou z USA i z rozbíhajícího se domácího průmyslu.
Celkově šestidenní válka znamenala posílení Izraele a porážku arabských armád, ale na druhé straně způsobila další růst protiizraelské hysterie v arabském táboře(25), vyvolala dodnes živý problém okupovaných území a především neodstranila prakticky žádnou z příčin, které šestidenní válku vyvolaly. Proto je tento konflikt nutno vidět i jako cestu k nové válce.
Od konce 60. let do války v Perském zálivu
Vývoj po roce 1967 byl v mnoha ohledech determinován výsledky šestidenní války. Dochází k mírné změně kurzu v Egyptě, k příklonu k pragmatičtější politice, především po smrti prezidenta Násira (1970) a nástupu A. Sadata. Naopak Sýrie se pod vedením H. Asáda (od roku 1970) stala oporou protiizraelského boje a hlavním pomocníkem teroristických organizací. Úplně jiná situace pak nastala v izraelsko-jordánských vztazích. Král Husajn se, byť neoficiálně, pokusil o mírové urovnání s Izraelem. Důležitou překážkou této politiky, ale i nebezpečím pro suverénní vládu monarchy, byly početné a silně vyzbrojené jednotky OOP na území Jordánska. Proto bylo 15.9. 1970 vyhlášeno stanné právo a jordánská armáda zakročila proti OOP. Po takřka regulérní válce se podařilo jednotky OOP vytlačit (jejich útočištěm se stal Libanon)(27). Ačkoliv pak de iure trval mezi Jordánskem a Izraelem válečný stav, de facto byl mezi nimi nastolen mír.
Nepočítáme-li OOP, zbývali Izraeli dva protivníci - Egypt a Sýrie. Realisticky uvažující A. Sadat již nepomýšlel na úplné zničení židovského státu, jeho cílem bylo alespoň jednou dosáhnout vojenského vítězství. Příprava na konflikt byla z arabské strany pečlivější než v minulosti: kvalitnější důstojnický sbor, výcvik se sovětskou moderní technikou, plánování a koordinace egyptského a syrského útoku. Navíc za den D byl vybrán největší židovský svátek - Jom Kippur (Den smíření), který roku 1973 připadl na 6.10. Nutno říci, že pověstná izraelská špionážní služba (vojenský Aman i civilní Mossad) dodala informace o připravované akci velmi pozdě, ale značný díl viny zůstal i na armádě a na politickém vedení - premiérce G. Meierové a ministru obrany Moše Dajanovi, kteří váhali s protiopatřeními ( ze strachu z reakce světové "veřejnosti").
Moment překvapení a obrovská materiální převaha umožnila arabským armádám v prvních dnech postupovat (překročení Suezského průplavu, boje na Golanech), ale již po týdnu byly zastaveny a po dodávkách válečného materiálu z USA přešel Izrael do protiútoku : získal převahu ve vzduchu, na moři, překročil Suezský průplav a ohrožoval Káhiru i Damašek. To vyvolalo mezinárodní napětí, když SSSR byl rozhodnut zasáhnout ve prospěch spojenců a USA zase bránit Izrael i za cenu termonukleární války. Nakonec byla 24.10. 1973 zastavena palba.
Z celkového hlediska opět zvítězil Izrael, ale jeho potíže v počátku války na straně jedné a pocit alespoň částečného odčinění předešlých porážek na straně druhé vedly k hledání mírové cesty. Iniciativu v tomto směru vyvíjel hlavně egyptský prezident, zvlášť poté, co se rozešel v polovině 70. let se Sovětským svazem. V roce 1977 navštívil Jeruzalém a mírový dialog byl odstartován. "Patronem" jednání se stal americký prezident J. Carter. Po jednáních v Camp Davidu mezi A. Sadatem a izraelským premiérem Menachem Beginem byla 26.3. 1979 podepsána ve Washingtonu mírová smlouva, ve které se Izrael zavázal vrátit Egyptu Sinajský poloostrov (ve čtyřech etapách, do roku 1982).
S kroky egyptského prezidenta však nesouhlasila většina Arabů(32) a tak slibný proces byl pozastaven. Na tom se podílela i politika Izraele - budování židovských osad na okupovaných územích, zákony o anexi Golanských výšin (1981) či o nedělitelnosti Jeruzaléma jako hlavního města Izraele (1980), bombardování iráckého jaderného reaktoru (1981) atd. Největší překážku nakonec vytvořily události v Libanonu.
Tento malý stát byl konglomerátem různých náboženství, silné postavení zde vedle muslimů měli křesťané (maronité). Jejich ne vždy bezproblémové soužití narušil příchod Palestinců (OOP) vyhnaných z Jordánska (po roce 1970). Militantní jednotky Palestinců útočící na severní hranici Izraele se dostávaly do konfliktu s libanonskými křesťany a roku 1975 zde propukla občanská válka. Absence centrální moci vyhovovala OOP a její činnosti, zvláště pak poté, co se do bojů zapojila Sýrie a kontrolovala východ země. S tím se Izrael nemohl smířit a po obsazení jihu Libanonu v roce 1978 následovala izraelská invaze do Libanonu (1982) s cílem zničit základny OOP. Silně kritizovaná a nepříliš úspěšná izraelská přítomnost v Libanonu byla ukončena roku 1985, nicméně jih Libanonu byl podřízen tzv. jiholibanonské (křesťanské) armádě podporované Izraelem.
V polovině 80. let se tak těžiště napětí přesouvá z převážně mezistátních vztahů do roviny Izrael - Palestinci. Zoufalá situace v uprchlických táborech nahrávala militantním protiizraelským skupinám a v roce 1987 vypuklo na okupovaných územích povstání, tzv. intifáda. Většinou nedocházelo k otevřeným bojům, převažovaly demonstrace, házení kamenů, zapalování pneumatik a jen občas byly zaznamenány skutečně ozbrojené (teroristické) akce. Tvrdá protiopatření izraelské správy doprovázená stovkami mrtvých se míjela účinkem a rozšiřování židovských osad na Západním břehu Jordánu, diktované nutností pojmout bezmála milión Židů ze Sovětského svazu (resp. SNS) na přelomu 80. a 90. let, prohlubovalo propast mezi oběma etniky.
Mírové rozhovory a situace dnes
Válka v Zálivu (jak zní oficiální název bojů o Kuvajt v letech 1990-1991) výrazně změnila situaci na Středním východě a přispěla i k "rozběhnutí" mírového procesu. USA si totiž značně posílily svou pozici v oblasti a tím získaly potřebné "páky" pro řešení problému. Také na straně Izraele a arabských států (včetně OOP)(33) došlo k posunu.
Již v říjnu 1991 se u jednacího stolu v Madridu scházejí delegace Izraele a arabských států, jednání nejsou příliš úspěšná, přesto jde o historický průlom. Do skutečného pohybu se proces dostává po izraelských volbách v červenci 1992, kdy nový premiér J. Rabin (Strana práce) vyzývá Palestince i ostatní sousedy k jednání a je zastavena židovská výstavba na okupovaných územích. Přes průtahy a pokračující potyčky je roku 1993 legalizována OOP a po tajných jednáních (pod patronací USA a za přispění norského ministra zahraničí J. Holsta) je 13.9. 1993 podepsána ve Washingtonu "Deklarace o zásadách palestinské autonomie"(34), ve které se Izrael zaručil stáhnout vojska z okupovaných území a předat v Gaze a ve městě Jerichu (+ okolí) samosprávu zvoleným palestinským orgánům. Ani tím se slibný proces na Blízkém východě nezastavil a v říjnu 1994 byla v Ejlatu u Rudého moře uzavřena mírová dohoda mezi Izraelem a Jordánskem, čímž byl stav de facto potvrzen de iure.
Avšak nic nejde lehce. Vzájemné rozhovory byly poznamenány přetrvávající nedůvěřivostí, odporem podstatné části veřejnosti na obou stranách a teroristické akce neustávaly(35). Kromě toho na sporu o Golanské výšiny ztroskotávaly všechny snahy o urovnání izraelsko-syrských vztahů. V roce 1995 byl ještě podepsán dokument o rozšíření palestinské autonomie a v lednu 1996 se konaly volby do Palestinské rady, ale právě rok 1996 možná přinese výrazné zbrzdění celého procesu, nedojde-li k jeho úplnému zastavení. Jeden ze strůjců mírového urovnání, J. Rabin, byl zavražděn židovským fanatikem (listopad 1995), série sebevražedných útoků hnutí Hamas proti izraelským civilistům položily před Izraelce otázku, zda je nastoupená cesta správná a výsledkem bylo vítězství pravice (Likudu) v květnových volbách. Předák Likudu a premiér B. Netanjahu vážně hovoří o pokračování výstavby židovských osad na Západním břehu Jordánu a odmítá (a znovu přijímá) zásadu "mír za území". Nejistota ohledně dalšího vývoje trvá.
Ať už se díváme na problém izraelsko-arabských vztahů z jakéhokoliv hlediska, jedno je zřejmé, je třeba pokračovat v započatém díle. Otázkou zůstává, zda je problém řešitelný. Na urovnání mají zájem USA, část politických špiček zúčastněných států, na případné ekonomické kooperaci někteří podnikatelé , reálně uvažující obyvatelé. Proti nim však stojí silná opozice, která si nepřeje mír, zaujímá ostře konfrontační postoje a ohrožuje veškerý pokrok. Právě na tom, zda se podaří překonat odpor této části obyvatelstva, závisí osud mírového procesu na Středním východě. Kromě politických a ekonomických rozhodnutí to znamená budování vzájemného porozumění a důvěry mezi oběma národy a to je dlouhodobá záležitost.
Izraelsko-palestinské vztahy 1990-2006
- 1991 jednání v Madridu mezi arabskými státy a Izraelem
- 1992/6 parlamentní volby v Izraeli – vítězství Strany práce J. Rabina
- 1993/9 zveřejněn dopis J. Arafata adresovaný J. Rabinovi (OOP uznává Izrael, přijímá rezoluce OSN, zříká se terorismu), J. Rabin uznává OOP
- 1993/9 podpis Deklarace zásad ve Washingtonu – dohoda o pětileté palestinské samosprávě v pásmu Gazy a městě Jerichu na Západním břehu Jordánu
- 1994/5 Dohoda o Gaze a Jerichu v Káhiře – začátek předávání území Palestincům
- 1995 Oslo II – stažení vojsk z velkých měst (Betlém, Ramalláh, Nábulus, Jenin …)
- 1995/11 J. Rabin zabit židovským extrémistou
- 1996/5 v přímých volbách premiéra zvítězil B. Netanjahu z pravicové strany Likud
- 1997–98 zmrazení mírových rozhovorů
- 1999/6 v předčasných volbách vyhrál předseda Strany práce E. Barak
- 2000/7 rozhovory v Camp Davidu –Barak–Arafat – Izrael poprvé nabízí Palestincům alespoň minimální spoluúčast na správě Východního Jeruzaléma
- 2000/9 propuknutí vlny násilností po návštěvě A. Šarona na Chrámové hoře, střety mezi Palestinci a Izraelci nemající od roku 1993 obdoby – tzv. intifáda al-Aksá
- 2001/2 volby v Izraeli – porážka E. Baraka, vítězství předsedy Likudu – A. Šarona
- 2001 Izraelem otřásá jeden pumový atentát za druhým, izraelská armáda tvrdě odpovídá (likviduje např. mezinárodní letiště v Gaze, obsazuje část území předaných Palestincům v rámci mírového procesu), počet obětí násilí od září 2000 přesáhl tisíc lidí, J. Arafat je izolován v Ramalláhu, radikální skupiny Palestinců (Hamás, Islámský Džihád atd.) získávají čím dál tím větší podporu
- 2002 tvrdými bezpečnostními opatřeními ze strany Izraele se dosahuje snížení počtu útoků palestinských radikálů, konflikt však trvá dále, situace má krajně negativní dopad také na ekonomiku Izraele i palestinských území
- 2003/1 předčasné parlamentní volby v Izraeli – zřetelné vítězství pravicového bloku Likud (vedeného dosavadním premiérem A. Šaronem)
- 2003/8 dokončena první etapa stavby bezpečnostního plotu.
- 2004/11 A. Šaron prosadil přes odpor vlastní strany plán stažení osadníků z pásma Gazy
- 2004/11 umírá J. Arafat, palestinská samospráva vyhlašuje prezidentské volby na leden
- 2005/1 9. ledna se konají volby „prezidenta“ Palestinské samosprávy. Jednoznačně vítězí umírněný Mahmúd Abbás.
- 2005/9 dokončení stahování Izraelců z Gazy (vyklizení osad)
- 2005/11 rozkol ve vládní straně Likud; odchod A. Šarona ze strany a založení nové středo-pravé politické strany – Kádima (Vpřed)
- 2006/1 po zdravotním kolapsu A. Šarona se úřadujícím premiérem stal E. Olmert
- 2006/1 parlamentní volby na palestinských územích – vítězství hnutí Hamás
- 2006/3 předčasné parlamentní volby v Izraeli – vítězství Kádimy a Strany práce
| Toto je příliš stručné. A protože práce je mnoho a času málo, prosíme vás o pomoc. Pomozte nám tím, že článek vhodně rozšíříte. Nejste-li ještě editorem, napište nám. |
