Binjamin Netanjahu

Z Judaismus

Benjamin Netanjahu, známý pod přezdívkou Bibi (hebrejsky: בִּנְיָמִין "ביבי" נְתַנְיָהוּ,‎‎ * 21. října 1949, Tel Aviv, Izrael), je designovaným izraelským premiérem a předsedou strany Likud. Jako vůdce této konzervativní strany již byl premiérem od června 1996 do července 1999. Dodnes je jediným izraelským ministerským předsedou, který se narodil po založení státu. Celkem třikrát zastával post ministra financí a poslední funkční období v tomto úřadu ukončil rezignací na protest proti jednostrannému stažení z Gazy, které obhajoval tehdejší premiér Ariel Šaron. Po odchodu Šarona převzal 20. prosince 2005 vedení strany. V prosinci 2006 se stal oficiálním vůdcem opozice v Knesetu a předsedou strany Likud. V srpnu 2007 zvítězil v primárkách Likudu, když porazil Mošeho Feiglina.

Ve volbách do Knesetu v únoru 2009 se jím vedená strana Likud umístila na druhém místě s 27 mandáty. Na rozdíl o předsedkyně vítězné strany Kadima, Cipi Livniové, však Netanjahu disponoval podporou většiny stran ve 120-členném Knesetu, a tak byl nakonec prezidentem Šimonem Peresem pověřen sestavit koaliční vládu.

Obsah 1 Dětství a mládí 2 Diplomacie a začátek politické kariéry 3 Premiér (1996–1999) 4 Ministr financí (2003–2005) 5 Předseda Likudu 6 Knihy a články

Dětství a mládí

Netanjahu se narodil v Tel Avivu Cele (rozená Segalová) a Bencionu Netanjahuovým (původně Mileikowskym) jako prostřední ze tří bratrů. Vyrůstal v Jeruzalémě a když mu bylo 14 let, jeho rodina se přestěhovala do Spojených států amerických. Usadila se na filadelfském předměstí ve městě Cheltenham, kde později Benjamin vystudoval tamější střední školu. Netanjahuův otec je emeritní profesor židovských dějin na Cornellově univerzitě a prominentní člen revizionistického tábora. V roce 1967 se Netanjahu vrátil do Izraele, aby splnil svou povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách. Vstoupil do elitní vojenské jednotky Sajeret Matkal a zúčastnil se množství nebezpečných operací při Opotřebovací válce, včetně osvobození rukojmích z letadla Sabena Airlanes na Ben-Gurionově letišti, při němž byl zraněn. Z armády odešel po šesti letech v hodnosti kapitána. Do Izraele se vrátil po vypuknutí Jomkipurské války, kde se zúčastnil bojů u Suezského průplavu a na Golanských výšinách.

Poté se vrátil do Spojených států, kde na Massachusetts Institute of Technology (Massachusettský technologický institut, MIT) v roce 1975 získal bakalářský titul v architektuře a o dva roky později magisterský titul v obchodnictví. Na MIT a Harvardu poté studoval politické vědy. Po dokončení postgraduálního studia pracoval v letech 1976 až 1982 v soukromém sektoru. Nejprve v poradenské firmě v Bostonu a později ve společnosti Rim Furniture Industries v Izraeli. Velmi ovlivněn smrtí nejstaršího bratra Joniho (padl jako velitel tajné operace Entebbe, při které došlo k osvobození izraelských rukojmí letu společnosti Air France v Ugandě) inicioval Netanjahu uspořádání dvou mezinárodních konferencí o boji proti mezinárodnímu terorismu, které se konaly roku 1979 v Jeruzalémě a 1984 ve Washingtonu. Napsal rovněž několik knih, včetně dvou o terorismu. Netanjahův mladší bratr Iddo je rentgenolog a spisovatel. Všichni tři bratři sloužili u Sajeret Matkal. Byl třikrát ženatý a má tři děti. S první ženou Miriam Weizman, se kterou má dceru Nou, se seznámil při práci v Bostonu. Jeho druhou ženou, se kterou se oženil v roce 1982, byla Fleur Cates, která konvertovala k judaismu (Žid byl pouze její otec). Nyní žije se svou třetí ženou, psycholožkou Sárou, rozenou Ben-Arci, se kterou má syny Jaira a Avnera.

Diplomacie a začátek politické kariéry

V roce 1982 byl na žádost Moše Arense, tehdejšího izraelského velvyslance ve Spojených státech, jmenován jeho zástupcem, kterým zůstal dva roky. Byl rovněž členem první delegace rozhovorů o strategické spolupráci mezi Izraelem a USA. V letech 1984–1988 působil jako izraelský velvyslanec při Organizaci spojených národů. Během svého působení v OSN byl znám jako zkušený a energický řečník a debatér, který věděl, jak na západní média. Jako obhájce Izraele na mezinárodní scéně pomohl porozumění bezpečnostním potřebám země mezi vlivnými Američany. Jako izraelský velvyslanec při OSN vedl v roce 1987 snahy při zpřístupnění archivů nacistických válečných zločinů.

Po návratu do Izraele v roce 1988 vstoupil do politického života a byl zvolen do 12. Knesetu za stranu Likud – politické hnutí, s nímž byla jeho rodina spjata po dvě generace – a byl jmenován náměstkem ministra zahraničí ve vládě Jicchaka Šamira. V této funkci setrval čtyři roky, které byly poznamenány intifádou, válkou v Zálivu a Madridskou mírovou konferencí, která iniciovala přímé rozhovory mezi Izraelem a jeho sousedy. Díky Netanjahuovým dobrým komunikačním schopnostem, a zejména pak umu jednání s médii, došlo opět k lepšímu vnímání Izraele v zahraničí. V roce 1992 prohrál Likud pod vedením Šamira předčasné parlamentní volby, načež Šamir odešel z politiky.

Krátce před stranickými volbami v roce 1993 přiznal v rozhovoru pro televizi Kanál 1 nemanželskou aféru, která podle jeho slov „měla být zneužita při volebním boji spolustraníkem z Likudu“. Stranické volby však Netanjahu vyhrál, když porazil Bennyho Begina (syna bývalého izraelského premiéra Menachema Begina) a zkušeného politika Davida Levyho. O post předsedy se zpočátku ucházel i Ariel Šaron, ale stáhl svou kandidaturu poté, co zjistil, že má minimální podporu. Netanjahu vedl politickou opozici v období, které předcházelo vraždě premiéra Jicchaka Rabina – období charakteristické rostoucím společenským napětím kvůli mírovým dohodám z Osla a opětovném nárůstu palestinského terorismu. Sám Netanjahu byl obviňován z vyhrocování již tak napjaté situace, kdy dohody z Osla označil jako „předmostí ke zničení Izraele,“ a kdy byl jakožto vůdce opozice bouřlivým řečníkem na protivládních demonstracích. Ostře také vystupoval proti izraelskému stažení z Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.

Premiér (1996–1999)

Volby do Knesetu v roce 1996 byly neobvyklé tím, že každý volič měl právo přímo zvolit premiéra. V předvolební kampani se zaměřil na rostoucí vlnu teroru, která decimovala Izrael, izraelské charedim (nabídl zproštění povinné vojenské služby pro ortodoxní muže, zvýšení sociální podpory, garanci na svěcení šabatu) a na námitky pravice vůči jakýmkoliv dalším územním ústupkům. Zároveň však prohlásil, že dodrží mezinárodní závazky Izraele, včetně Oselských dohod, ale jedním dechem dodal, že mírový proces zpomalí a bude striktně vyžadovat reciprocitu. Mezi předvolebními hesly se objevovalo také: „pro Židy je dobrý Netanjahu“ (hebrejsky: Netanjahu zev tov l'jehudim‎). Náboženské strany rovněž vítaly důrazný nacionalismus Likudu, který byl odezvou předstátního revizionistického sionismu. Rabíni ze strany Šas dokonce před volbami rozdávali věřícím amulety, které tvrdily, že volba Netanjahua je požehnáním. Pro Netanjahua byla příznivá i skutečnost, že izraelští Arabové, kteří by jinak volili jeho protivníka Šimona Perese, se zalekli nedávné Peresovy operace Hrozny hněvu, a namísto hlasu pro něj vhazovali do volebních uren prázdné volební lístky (těch nakonec bylo na 180 000). Podle nového volebního systému by se stal premiérem ten, kdo by získal v přímé volbě více než 50 % hlasů. V souvislosti s tím se Netanjahu obával, že by Peresovy šance zvítězit v prvním kole byly větší, kdyby proti němu kandidovalo více pravicových kandidátů. Z pravice kandidovali kromě Netanjahua také Rafael Ejtan ze strany Comet a David Levy ze strany Gešer. Oba však Netanjahu přesvědčil, aby své kandidatury stáhli výměnou za významné vládní posty a nakonec se mu ještě před volbami podařilo vytvořit společnou kandidátku těchto tří stran (Likud-Gešer-Comet). Ve volbách, které se konaly 29. května 1996, sice mírně zvítězila Strana práce, avšak v přímých volbách vyhrál o 30 tisíc hlasů Benjamin Netanjahu, který se tak stal nejmladším izraelským premiérem a prvním izraelským premiérem zvoleným v přímých volbách. Vytvořil koaliční vládu sestávající se z Likudu, Gešeru, Cometu, Národní náboženské strany, Jednotného judaismu Tóry, Jisra'el be-Aliji, Šasu a Třetí cesty.

Bezprostředně po sestavení vlády chtěl Netanjahu dokázat, že bude pokračovat v mírovém procesu. Ve skutečnosti však Arafatovým slibům nevěřil. Z funkce premiéra se naopak snažil kompromisy s palestinskými Araby oddalovat a v rozporu s Oselskými dohodami akcentoval jordánsko-palestinskou konfederaci namísto nového samostatného státního útvaru. Jedna z prvních věcí z nastávající agendy vyplývající z Oselských dohod mělo být předání Hebronu. 4. září 1996 se pak uskutečnilo první setkání Netanjahua s Arafatem, které však nepřineslo žádné výsledky. Naopak oznámil výstavbu nových osad, díky čemuž měl Izrael značně špatné vztahy se Spojenými státy.[24] Netanjahuova politika se opírala o tzv. „tři ne“: NE stažení z Golanských výšin, NE diskusím o statusu Jeruzaléma a NE vyjednávání pod ultimáty.

Mezi Netanjahuovu agendu ve funkci premiéra nepatřil pouze izraelsko-palestinský mírový proces, ale rovněž mimo jiné uzdravení izraelské ekonomiky. Během jeho funkčního období došlo k zavedení opatření sloužících zamezení růstu inflace a dalších kroků majících za cíl snížení státního rozpočtového deficitu. Nová ekonomická politika byla zaměřena na restrukturalizaci ekonomiky a privatizaci státních společností a služeb. Během jeho funkčního období dosahovaly každoroční zahraniční investice do izraelského hi-tech průmyslu 1 miliardy dolarů.

Během jeho vlády došlo k několika kontroverzním událostem. Již v srpnu 1996 nechal Netanjahu otevřít tzv. Chašmonejský tunel, který přiléhá k Chrámové hoře a jehož východ leží v zalidněné muslimské čtvrti. Tento krok vyvolal vlnu hněvu a násilí, při kterém přišlo o život na patnáct vojáků a padesát šest izraelských civilistů. Vůči otevření tunelu se však vytvořila opozice i na domácí politické scéně, kdy proti němu důsledně vystoupil Šimon Peres. Následně se pokusil mírový proces oživit americký prezident Bill Clinton, který svolal na 1. října do Washingtonu mírovou konferenci. Žádný výsledek však nepřinesla. Americký tlak na pokračování mírového procesu však byl enormní. Mimo to Netanjahu nemohl jednoduše odvrhnout veškeré dosavadní mírové snahy. V důsledku toho byl 17. ledna 1997 uzavřen Hebronský protokol, který převáděl 80 % tohoto velkého palestinského města pod Palestinskou autonomii. Zbylých 20 % města zůstalo vymezeno pro zdejší židovské osadníky.

Ministr financí (2003–2005)

Koncem ledna 2003 se konaly předčasné parlamentní volby. Změnou bylo, že po deseti letech došlo ke zrušení přímé volby premiéra. Volby vyhrál přesvědčivě Likud, zatímco Strana práce zaznamenala dosud nejhorší volební výsledek. Šaron sestavil pravicovou koalici z Likudu a stran Šinuj, Národní jednota a Národní náboženská strana. Jedním z členů této vlády, která je označována jako jedna z nejvíce nacionálně orientovaných izraelských vlád, se stal i Benjamin Netanjahu, jenž zaujal post ministra financí.

Z této pozice zavedl ekonomickou politiku, která podpořila růst tím, že zredukovala veřejný sektor a posílil soukromý sektor. Součástí politiky bylo snížení vládních výdajů, snížení daní, povzbuzení k práci namísto pobírání sociálních dávek, rozbití monopolů, pokračování privatizace a zavedení penzijní reformy. Tyto kroky, které chválila jak americká administrativa, tak Mezinárodní měnový fond a soukromý sektor, vedly k zastavení ekonomického poklesu, snížily nezaměstnanost a povzbudily ekonomický růst. Izraelská ekonomika, která měla začátkem roku 2001 růst kolem 1 %, se dostala v roce 2004 až na 4,2 % růstu.

V roce 2004 Netanjahu pohrozil rezignací, jestliže plán na stažení z Pásma Gazy nebude předložen k veřejnému hlasování. Svůj rezignační dopis předložil krátce před hlasováním izraelské vlády o stažení, které se konalo 7. srpna 2005. Vláda schválila stažení poměrem 17:5 a Netanjahuova rezignace vstoupila v platnost 9. srpna 2005.

Předseda Likudu

Odchod Izraele z Pásma Gazy vyvolal v Likudu silné otřesy, které vedly k odchodu Ariela Šarona a několik jeho spolustraníků ze strany. S nimi a dalšími politiky, kteří opustili Stranu práce, pak Šaron založil stranu Kadima, kterou připravoval na předčasné volby do Knesetu v roce 2006. Jeden z prvních pokusů o získání předsednického postu učinil ještě za Šaronova předsednictví v září 2005, kdy se pokusil vyvolat předčasné stranické volby na pozici předsedy. To celé v období, kdy strana vedla vládu a její předseda byl premiér (případné Netanjahuovo vítězství by mělo za následek vytlačení Šarona z úřadu premiéra). Strana však tuto jeho iniciativu odmítla. Předsedou strany se stal 20. prosince 2005, když porazil Silvana Šaloma ziskem 47 % hlasů. V předčasných volbách skončil Likud na třetím místě za stranami Kadima a Stranou práce a zaznamenal nejhorší volební výsledek ve své historii. V současné době je Benjamin Netanjahu vůdce opozice. 14. srpna 2007 byl v nových stranických volbách zvolen předsedou strany a kandidátem na post premiéra, když získal 73 % hlasů a porazil radikálně pravicového kandidáta Moše Feiglina a předsedu Světového Likudu Dannyho Danona. Jakožto předseda strany je Netanjahu automatickým kandidátem Likudu na post premiéra v dalších izraelských parlamentních volbách. Ty jsou v současnosti plánovány na začátek roku 2009, jelikož současná úřadující premiérka Cipi Livni nebyla schopna vytvořit vládní koalici.

Knihy a články

• A Durable Peace: Israel and Its Place Among the Nations (Warner Books, 2000) ISBN 0-446-52306-2
• Fighting Terrorism: How Democracies Can Defeat Domestic And International Terrorism (Diane Pub Co, 1995) ISBN 0-7881-5514-8
• A Place Among the Nations (Bantam, 1993) ISBN 0-553-08974-9
• Terrorism: How the West Can Win (Farrar Straus & Giroux, 1986) ISBN 0-374-27342-1