Židé v Čechách a na Moravě

Z Judaismus

Obsah 1 Židé v Čechách a na Moravě 1.1 Data: 2 Středověké dějiny 2.1 Příchod Židů do Čech 2.2 Doba Přemyslovců 2.3 Doba Lucemburků a husitů 2.4 Nástup Habsburků 2.5 Třicetiletá válka 3 Čechy 1781-1938 3.1 Od roku 1781 3.2 Po roce 1848 3.3 1918-1938

Židé v Čechách a na Moravě

Data:

• 906 Raffelstettenský celní a plavební řád - doklad o Židech v Čechách
• 966 Ibrahim ibn Jakob dokládá židovskou přítomnost v Praze
• 1096 pogrom při křížové výpravě (konec Vyšehradské osady)
• 1254 Přemysl Otakar II. činí z Židů svůj majetek
• 1389 velký pogrom v Praze
• 1541 vypovězení Židů z celého království
• 1781 toleranční patent
• 1848 zrušení ghett, familiantského zákona a žid. daně

Středověké dějiny

Příchod Židů do Čech

Přes různé legendy o příchodu Židů do Čech není vyloučeno, že již za Římské říše byli Židé v obchodním kontaktu s jihem Čech. Přesto první jasné zmínky máme až z Raffelstettenského celního a plavebního řádu z roku 906, z něhož je patrná přítomnost Židů v Čechách. Židé mimochodem v Čechách v desátém století obchodovali i s otroky, jak dokládá Ibrahim ibn Jakob, vyslanec cordobského kalifa.

Doba Přemyslovců

V 11. století byli čeští Židé vítaní finančníci. V Praze Židé sídlili v podhradí a pod Vyšehradem. Od 12. století i v pozdějším Židovském městě. Mimo Prahu sídlili Židé též v Chebu, Litoměřicích, později v dalších královských městech.

Židé čile komunikovali s místním obyvatelstvem, o čemž svědčí i užívání českých (slovanských) výrazů.

Mezi nejvýraznější osobnosti té doby v Čechách patří: Jakoba haLavan, žák Rašiho vnuka Rabejnu Tama, a Jicchak ben Moše (Or Zarua), žáka Meira z Rothenburgu.

Koncem 12. století se postavení Židů v Čechách zhoršuje. Z vítaných svobodných cizinců (obchodníků) se stávají stále více omezovanou skupinou (viz lateránské koncily). V roce 1254 je král Přemysl Otakar II. označil za svůj soukromý majetek, tzv. královský regál. V té době je zahájena stavba pražské Nové synagogy, dnes Staronové synagogy. Pražské ghetto již v té době bylo odděleno vlastními hradbami s šesti branami a mělo několik synagog.

Doba Lucemburků a husitů

Král Jan Lucemburský rád zatýkal "své" Židy a propouštěl je po tučném výkupném. Král Václav IV. v roce 1385 zrušil dluhy měst vůči Židům, které navíc dal uvěznit a jejich majetek zabavit.

Od 14. století do Čech z Německa doráží trend obviňování Židů z rituální vraždy, znesvěcování hostie, šíření moru atd., což vedlo k mnohým pogromům - Čáslav, Jindřichův Hradec 1337, Třebíč, Znojmo 1338. Největší pogrom se odehrál v Praze roku 1389 na Velikonoce. Jeden z mála přeživších - rabi Avigdor Kara nám o řádění davu zanechal zprávu. Tato zpráva je v Praze dodnes čtena na jom kipur.

Husitské hnutí vedlo k oslabení královské moci a tím i ke zhoršení postavení královských "chráněnců" - Židů. Ti představovali nechtěné konkurenty a byli vyháněni z královských měst. Tím došlo k zásadnímu přeskupení židovské populace v Čechách, kdy většina obcí byla v menších poddanským městech a na vesnických panstvích stále vlivnější šlechty. Tak se mnozí Židé začali věnovat obchodu se zemědělskými produkty panství.

Nástup Habsburků

Navíc Albrecht Habsburký i Ladislav Pohrobek byli otevřenými antisemity a Židy nesnášeli. I za Jagellonců byla situace obtížná a města žádala vypovězení Židů ze země. K tomu nakonec skutečně došlo za Ferdinanda I. v roce 1541, kdy byli Židé vypovězeni z celého království (pod záminkou podpory Turků, špionáže, žhářství, penězokazectví a podpory sektářům). Silná moravská šlechta si vymohla ochranu některých "svých" Židů, a tak byla Morava méně zasáhnuta. (V roce 1545 bylo vyhnání glejtem odloženo a v roce 1563 odvoláno.) Ferdinand I. zavedl i povinné označení žlutým kolečkem na oděvu a pokusil se o hromadnou katolizace Židů (zcela neúspěšně).

Jeho nástupce Maxmilián II. v roce 1567 vypovězení definitivně odvolal a potvrdil Židům jejich privilegia. V roce 1571 císař dokonce navštívil ghetto a přijal rabínské požehnání. V příznivé politice pokračoval i Rudolf II i Matyáš. Židovská Praha zažívá období nebývalé rozvoje. Byla zde založena nejstarší hebrejská tiskárna severně od Alp, bylo zde založeno pohřební bratrstvo (Chevra Kadiša), v čele obce stál Mordechaj Maisel (1528-1601), dvorní Žid a finančník Rudolfa II. S jeho aktivitami souvisí mj. stavba židovské radnice (dnes sídlo obce), stavba Vysoké a Maiselovy synagogy.

V této době v Praze působil i nejvýznamnější rabín české židovské historie - Maharal (rabi Loew), viz samostatný odkaz.

Po Maharalovi byl pražským vrchním rabínem Kli Jakar (Šlomo Efraim Lunčic) a po něm Jom Tov Lipman Heller (1579-1654).

V Maharalově době v Praze působil historiograf David Gans.

Třicetiletá válka

Za stavovského povstání chtěli radní vypovědět Židy z města, proto se Židé přiklonili na stranu císaře a zůstali po Bílé Hoře ušetřeni. Císař Ferdinand II. Židům výrazně zvýšil daně. V té době obec vedl významný finančník Jakov Baševi, původem z Itálie, který za své zásluhy dostal jako první Žid v monarchii šlechtický titul (von Treuenberg). Díky Baševimu se pražské ghetto výrazněji rozšířilo.

Po třicetileté válce vzrost počet Židů v Čechách přílivem uprchlíků z Polska a Ukrajiny (po Chmielnickeho pogromech). Přes určitou podporu císaře byli Židé po třicetileté válce opět vypovídáni z měst.

V roce 1680 postihla Čechy rozsáhlá epidemie moru, jen v pražském ghettu zemřelo na 3500 osob. V roce 1689 pak ghetto kompletně vyhořelo (hořelo všech 318 domů a 11 synagog).

V roce 1694 postihl pražské Židy monstrproces s údajnými vrahy konvertity Šimona Abelese, čímž vyvrcholily snahy jezuitů o christianizaci českých Židů.

Přesto počet obyvatel pražského ghetta rostl. Z 3000 (v roce 1600) na 11 500 (v roce 1700). Praha tak byla třetím největším židovským centrem v Evropě (po Amsterdamu a Soluni). Kolem poloviny 17. století navíc poprvé přesáhl počet "venkovských Židů" počet "pražských". V roce 1659 se proto vytvořilo "Zemské židovstvo" zastupující mimopražské obce. (K sloučení zemského a pražského vrchního rabinátu došlo za Davida Oppenheima počátkem 18. století.)

Za vlády Karla VI (1711-1740) bylo rozhodnuto o umělém snížení počtu Židů v Čechách a na Moravě prostřednictvím familiantského zákona z roku 1727. Tento zákon stanovil "numerus clausus" - 8541 rodin v Čechách a 5106 na Moravě. Podle zákona se směl ženit jen nejstarší syn v rodině. Tím byl zastaven populační růst židovského obyvatelstva. (Mladším sourozenci se museli vystěhovat ze země.) (Zákon vydržel až do roku 1849.)

Marie Terezie vypověděla v roce 1744 Židy z celého království (za údajnou podporu Prusů ve "Slezských válkách".) V roce 1745 bylo vypovězení zmírněno. Vystěhování Židů výrazně oslabilo ekonomiku a na žádost cechů Marie Terezie v roce 1748 povolila návrat do Prahy za "toleranční daň" 204 000 zlatých ročně. Pražské ghetto se muselo výrazně zadlužit, navíc ho v roce 1754 postihl velký požár. Význam pražského ghetta nadlouho upadl.

Čechy 1781-1938

Chceme-li vnímat dějiny židovského národa jako celku, musíme si uvědomit, že v této kapitole nesledujeme žádnou významnou křižovatku. Vše podstatné se v této době děje mimo "českou kotlinu". Pro nás je však tento úsek dějin klíčový, protože se zde formuje "moderní české židovstvo", jehož jsme součástí. Stručně si zrekapitulujme:

Od roku 1781

Toleranční patent, který měl učinit Židy užitečnými a věrnými poddanými. Tento rok byla zrušena povinnost nosit žluté označení, Židům se zpřístupnili univerzity a bylo jim umožněno podnikat v průmyslu i zemědělství (ještě nesměli vlastnit půdu) ...

Byla zavedena povinnost sekulárního vzdělávání. Byla zrušena autonomie židovských soudů. Židé se seznamovali s myšlenkami osvícenství (a haskaly), s občanskou emancipací šla ruku v ruce germanizace českých Židů. (například rabíni museli prokázat svou znalost němčiny a po roce 1810 i všichni židovští snoubenci.) Od roku 1787 museli mít Židé také nová osobní jména a německá příjmení. Židům se otevřela gheta a byl jim umožněn volný pohyb. To vše vedlo k rychlým změnám. Vznikla nová vrstva židovských bankéřů a velkopodnikatelů, Židé dosahovali akademických titulů.

konec 18. století a počátek 19. století byly ve znamení mohutné liberalizace, zejména v Praze, kde působili velké osobnosti radikálního proudu reformy - Peter Beer a Herz Homberg. Umírněný proud představoval rabín Šlomo Rappaport. V Praze se též narodil Zacharias Frankl, duchovní otec "konzervativního judaismu".

Proti změnám vystupovali stoupenci tradičních hodnot - zejména rabi Jechezkel Landau, známý jako Noda Bihuda (1714-1793) a kazatel Eleazar Flackeles (1754-1826). Z Flackelesových kázaní je patrný rychlý vývoj židovské společnosti. Z kázání proti "tradičním" nešvarům - mluvení během modliteb atd. k "moderním" problémům nedbání na košer stravu... Na Moravě v té době působil i chasidský rabín Šmuel Šmelke HaLevi Horowitz z Niklšporku a na Slovensku známý Chatam Sofer (Moše Schreiber)

Tiskárna Mošeho Landaua (představitele pražské haskaly) a po jeho smrti i tiskárny Paschelesov a Brandeisova tiskly mnohé důležité spisy, ať již díla předních haskalistů, či překlady děl klasických autorů (Rambam...) do němčiny, tak i "lidovou četbu" - mimochodem v roce 1847 vyšla první tištěná verze legendy o golemovi.

Intelektuálové "všech tří etnik" - čeští, němečtí a židovští - se setkávali v liberálních kroužcích a spolcích - za všechny alespoň Siegfried Kapper (1821-1879).

Mimo Prahu si udržoval židovský život víceméně tradiční ráz až do roku 1848.

Po roce 1848

Rok 1848 přinesl další významné změny a vlastně dovršil emancipační proces českých Židů (byť úplnou rovnost získali Židé až ústavou z roku 1867) - došlo k zrušení familiantkého zákona, gheta a židovské daně. Již samotný revoluční rok 1848 však byl v Praze spojen s pogromem. Strach z pronikání Židů zjevně patrný ve společnosti a stále silný klerikalismus Rakouska přiměl mnohé Židy k emigraci z Čech - zejména do USA.

Druhá polovina 19. století s sebou přinesla politické střety Čechů s Němci, které se projevili i ve vztahu k českým Židům. Ti povětšinou hovořili německy a byli též více spřízněni s německými liberály. V německy mluvícím prostředí například v roce 1892 vznikl spolek Makkabea, od roku 1899 známý jako Bar Kochba. V tomto spolku působili filozofové Hugo Bergmann a Martin Buber. (Tento spolek byl později "páteří" sionistického hnutí v Čechách)

V druhé polovině 19. století však zaznamenáváme také výrazný "nástup" češtiny. V roce 1876 vznikl Spolek českých akademiků - židů, později přejmenovaný na Akademický spolek Kapper. V tomto okruhu působil například Vojtěch Rakous (1862-1935). Příliv "venkovských" Židů do Prahy a dalších velkých měst koncem století výrazně posílil český asimilační proud.

Koncem 60. let je patrná silná migrační vlna Židů do Prahy a velkých měst ( Plzeň, Teplice, KV, ČB, Brno, Olomouc, Ostrava...). Jestliže před rokem 1848 byla drtivá většina Židů v Čechách velmi chudá, koncem století tvoří "lepší střední vrstvu" a významně se podílí na chodu hospodářství.

Je třeba vnímat, že se Češi druhé poloviny devatenáctého století politicky a nacionálně "hledají" a odmítavě se staví jak ke všemu jak německému, tak židovskému. Jazykové bouře v roce 1897 si mezi Židy vyžádaly i několik lidských obětí.

Jedním z důsledku silné protižidovské vlny v Evropě, která se nevyhnula ani našim zemím, byl případ Leopolda Hilsnera, který byl v roce 1899 falešně obviněn a odsouzen za rituální vraždu v Polné. (srovnej s Francií a Alfredem Dreyfusem, 1894) Budoucí první prezident a miláček národa T.G.Masaryk byl pro svůj nekompromisní boj proti předsudkům svým národem v této době doslova zavržen. (ale dobré jméno, které si TGM svým vystoupením získal mezi americkým Židy nepochybně napomohlo zrodu ČSR.)

Reakcí na protižidovské nálady a stoupající nacionalismus byl vznik politického sionismu. Ten mezi českými Židy propagovali zejména studenti ve spolku "Theodor Herzl". Mezi německy mluvícími Židy pak Bar Kochba a Barissia s časopisem Selbstwerh.

1918-1938

po roce 1918 zaznamenáváme všestranný rozvoj česko i německo-židovského společenství. V ČSR existovala i židovská politická strana se zastoupením v parlamentu. Vznik republiky také znamenal spojení s mnohem tradičnějším Slovenskem a veskrze ortodoxní Podkarpatskou Rusí.

V letech 1921, 1923 1933 se v Čechách konaly sionistické kongresy.

Židé působili v nejvyšší politice - například ministr Adolf Stránský, vydavatel Lidových novin.

Českou a německou kultury této doby obohatili: literáti Karel Poláček, bratři Langerové, Egon Hostovský, Jiří Orten, Pavel Eisner, Franz Kafka, Max Brod, Egon Erwin Kisch, výtvarní umělci: Robert Guttmann, Otto Gutfreund, hudebníci Gustav Mahler, Hans Krása, z herců zmiňme alespoň Hugo Haase. Po roce 1933 do ČSR přibyli i utečenci z Německa - Thomas Mann ...

Nástup nacismu a jeho vpád do ČSR rozvrátil a prakticky zcela zničil kvetoucí oázu a uzavřel jednu dlouhou kapitolu. Poválečná částečná obnova, včetně té po roce 1989, nemůže vrátit bohatost předválečného stavu, který byl výsledkem staletého vývoje a nemůže se vykázat reálnou kontinuitou.

Možná, že je náš pohled na éru První republiky až příliš nekritický. Jakoby se nacismus a antisemitismus zrodil na jiné planetě a vtrhl do ideální české kotliny. Bohužel tomu tak nebylo. Nehovoře o pogromech roku 1848, ale celý závěr 19. století byl veden ve znamení vybičovaného nacionalismu, jeho doprovodným jevem byl i antisemitismus. (viz Hilsneriáda, ale nejen ta) Ani čeští fašisté se nenarodili přes noc na 15. března 1939.

Je evidentní, že v Čechách a na Moravě se naplnil sen císaře Josefa II. Židé se stali "užitečnou" součástí společnosti. Cena, kterou za to zaplatili však nebyla jen v germanizaci. Totální asimilace v Čechách zapustila nesmírně hluboké kořeny. Můžeme říct, že byla skutečnou cenou za emancipaci. Právě zde, v Čechách se naplnil sen mnoha "haskalistů" a z Židů se stali Češi mojžíšského vyznání. Procento smíšených manželství po roce 1918 dosáhlo neuvěřitelných výšin. Znalosti vlastních tradic a náboženských pravidel popisuje ve svých vzpomínkách vinohradský rodák František Langer, který píše: Mým posledním náboženským aktem byla parmicve (Bar micva). Když jsem se na ni připravoval, přepsal jsem si hebrejská písmenka do latinky. A ještě jednou František Langer: otec nás posílal do českých škol... jakžtakž jsem se naučil hebrejská písmena, ale tak ledabyle, že jsem později jen mohl obdivovat jejich archaickou krásu...všude kolem nás byl racionalismus a naše generace měla dojem, že je k židovství vázána jen zápisem v matrice.

Všechna "kdyby" jsou jistě ošemetná, přesto není nezajímavá otázka: Kam by směřovalo české (a potažmo celé západoevropské) židovstvo, kdyby nebylo rozerváno nacisty? Nedošlo by naplnění moderního hagadického výjevu pěti synů, pěti generací:

1. generace tradiční Žid (do 1848) 2. generace opustil Toru (po 1867) 3. generace nezná Toru (po1918) 4. generace neví, co je Tora ("kdyby" po roce 1948) 5. generace na seder nepřijde ("kdyby" po roce 1970)

Necelých 200 let po josefínských reformách!

Vzpomeňte si na dobu helenizace. Proč se učíme o Perušim, Chašmonejcích a Makabejcích, a ne o pořečtěných Židech (Mitjavnim)? Není to proto, že se nám prostě rozplynuli v "řeckém moři" momentem, kdy ztratili svou židovskou identitu? Jaká byla česká realita třicátých let? Pár rodin věrných tradici, malá skupina sionistů a velká asimilovaná společnost.

Česká židovská identita posledních 50ti let je definována traumatem Šoa. Co by bylo, "kdyby"...