Deset ran
Z Judaismus
Obsah |
Úvod
Deset egyptských ran je často vnímáno jako forma "organizovaného násilí", které má přinutit faraóna k propuštění židovských otroků. Ovšem celý příběh není tak samozřejmý a my si musíme položit některé zásadní otázky:
- Moše nikdy před faraónem nezmínil, že Židé plánují definitivní odchod. Po celou dobu vyjednávání hovořil pouze o (moderním termínem) svobodě vyznání. Byl to promyšlený podvod?
- Jaký smysl měly egyptské rány, když je evidentní, že Bůh mohl svůj národ vyvést i bez nich?
- Měl faraón na výběr? Existuje v každém případě svobodná vůle? Proč Bůh zatvrdil faraónovo srdce?
Ponechme pro tentokrát židovský národ alespoň zdánlivě stranou. Jeho účasti na příběhu se budeme věnovat v následující hodině. I když rány byla i určitě i pro jejich poučení, jejich primárním cílem byl faraón a Egypt.
Moše faraónovi nikdy nelže, ale také mu neříká celou pravdu. Někdy to jinak nejde. Moše je na tolik realista, aby věděl, že by se mu Egypt vysmál, kdyby jim sdělil plán vyvést milion otroků a vytvořit pro ně nezávislý stát v Izraeli obydleném sedmi silnými národy.
Egyptské rány mají zdánlivě dva téměř stále se opakující scénáře:
- Faraón Židy nechce pustit, Moše přivede ránu a egyptští magici ji napodobí a faraón se zatvrdí.
- Faraón Židy nechce pustit, Moše přivede ránu, Faraón prosí o milost, slíbí, co se po něm žádá a pak - si vše rozmyslí.
Ve skutečnosti Bůh sám třikrát faraónovi zatvrdí srdce. Proč?
Egyptské rány mají dva primární cíle: potrestat faraóna a Egypt za trápení židovských otroků a zároveň výchovný moment: faraón se má naučit, že Bůh existuje a je Všemocný. Některé rány mají ten a jiné druhý cíl, jsou i takové, které plní cíle oba. (Typicky krev ve vodách Nilu - výchovný aspekt: Nil není božský, trest za házení chlapců do vody a bránění ženám očišťovat se ve vodách Nilu.)
Tabulka Deseti ran
| rána | varování | poznámka | faraón |
| krev | ano | kouzelníci učinili totéž | nereaguje |
| žáby | ano | kouzelníci učinili totéž | prosí, slíbí, nesplní |
| vši | ne | kouzelníci varovali faraóna, že toto "je prst Boží" | zatvrdí se |
| divá zvěř | ano | rána nepostihla Židy | zatvrdí se |
| mor | ano | rána nepostihla Židy | zatvrdí se |
| neštovice | ne | rána nepostihla Židy | Bůh mu zatvrdí srdce |
| kroupy | ano | koule ledu s ohněm uvnitř | zatvrdí se |
| kobylky | ano | kobylky dodržující šabat | Bůh mu zatvrdí srdce |
| tma | ne | Židé vidí, Egypťané ne | Bůh mu zatvrdí srdce |
| smrt (rána) prvorozených | ano, zcela na začátku | Židé se musí připravit - Pesach | vyhání Židy z Egypta |
Tři skupiny ran
Výčet detailů ran by nebyl úplný, kdybychom vynechali jejich "oznámení". Třem ranám totiž předchází zvláštní úvod. Tím se nám rány krásně rozdělí na tři skupiny, kterým říkáme podle jejich počátečních hebrejských písmen: Decach, Adaš, Beachav.
Decach (dam, cfardea, kinim) jsou uvedeny větou: Abys poznal, že já jsem Bůh. Adaš (arov, dever, šchin) jsou uvozeny větou: Abys poznal, že já jsem Bůh na zemi. Beachav (barad, arbe, chošech, bechorot) jsou uvozeny větou: Abys poznal, že nikdo není jako Já.
Faraón popíral tři věci - popíral, že existuje Bůh (Není a neznám Ho), proto mu bylo sděleno: Abys poznal, že já jsem Bůh. Dále Faraón tvrdil, že je-li Bůh, tak že se nestará o svět. Proto je psáno: Jsem Bůh na Zemi. Na závěr tvrdil Faraón, že ani Bůh nemůže měnit přírodní zákony, a proto je psáno: Nikdo není jako Já - Já mohu udělat vše, co chci.
Toto téma podrobně diskutuje kniha Kuzari (spor filozofa a rabína).
Zatvrzení srdce
Má každý člověk právo učinit pokání? Je vždy šance včas předejít trestu projevem "účinné lítosti"? Proč zatvrdil Bůh faraónovo srdce a tím mu zabránil se napravit?
Podobně se můžeme ptát v případě Eliši ben Avuji, učitele rabi Meira, který se vzdal Tory a který denně slýchával nebeský hlas, vyzývající všechny odpadlíky k nápravě a zdůrazňující, že pouze on - Eliša - má cestu zahrazenou. Rabíni v talmudu ovšem vykládají, že v Elišově případě sice "nebesa" odmítla hříšníkovi pomáhat, zůstala mu však možnost vlastní akce. Právě tato možnost ovšem chyběla Faraónovi, kterému Bůh sám zatvrdil srdce.
Jak mohl být tedy faraón trestán? Vždyť nezbytnou podmínkou existence odměny a trestu je svobodná vůle člověka! Tuto otázku si klade gemara a uvádí odpověď rabi Jochanana, který říká: Hříšník je několikrát varován a neuposlechne-li podruhé a potřetí, je před ním zamčena brána pokání, aby mohl být potrestán za svá provinění.
Ramban vysvětluje, že při prvních pěti ranách byl faraón potrestán za své vlastní hříchy a měl stále možnost se napravit. Také je v těchto případech vždy psáno, že "faraón zatvrdil své srdce". Již znal následky svých činů a stále ještě měl svobodnou vůli, byť ji využíval nesprávně. Proč? Protože chtěl hřešit a bránit Židům v odchodu. Teprve zvyšující se tlak a stupňující se bolest ho přiměla "k ústupu". Bůh si však přál, aby faraón pokračoval ve své svobodně zvolené cestě a nebyla mu jeho volba brána vnějším násilím ran. Proto zatvrdil u druhé pětice ran jeho srdce, aby vydržel na své svobodně zvolené cestě - byť vedoucí do záhuby.
Rambam ve svém halachickém díle Mišne Tora jasně uvádí, že jsou hříšníci, před nimiž je nebeská brána pokání zavřená. Jako příklad uvádí právě faraóna. Hříšník jeho "velikosti" zaslouží smrt a není pro něj léku, píše doslova.
Zvláštní přístup projevil ve svém komentáři Avarvanel, který píše, že každý má nárok na nápravu. Je ovšem nutné rozlišit dva případy. Člověk zhřeší a sejde ze správné cesty. Uvědomí si svou chybu a lituje, pak mu, je-li jeho lítost opravdová, nic nebrání v návratu. Okradl-li však někdo svého bližního, musí nejprve ukradenou věc vrátit, a tak zlý skutek odčinit. Faraon a jeho lid, hromadně vraždili židovské chlapce, museli zaplatit vlastními životy. Proto zatvrzení srdce nebránilo, ale naopak umožnilo, odpykání trestu, které je podmínkou smazání hříchu.
Pražský Maharal ve své knize Gvurot hašem vysvětluje, že tšuva (pokání) jako nástroj změny člověka nemohla být faraónovi umožněna, protože ani po varování a ranách (trestu), neměnil své činy, setrvával na svých pozicích, a tedy svou strnulostí popíral možnost " změny". Dále Maharal uvádí, že každý trest přichází dle pravidla "mida keneged mida". Česky řečeno, trest je svou povahou podobný provinění. Faraón se provinil znesvěcením Božího Jména, když provolával: "Kdo je Bůh, abych ho poslouchal." Jeho trest proto přivedl na svět posvěcení Božího Jména deseti egyptskými ranami, které Boha ve světě "proslavily".
Více k tématu v knize Příběhy Tóry
