Alfred Dreyfus

Z Judaismus

Alfred Dreyfus (9. října 1859 – 12. července 1935) byl francouzský důstojník, křivě obviněný a odsouzený za velezradu. Tzv. Dreyfusova aféra – spor o nespravedlivý výrok soudu a rehabilitaci – byla přes 10 let trvající aféra, která hluboce polarizovala a destabilizovala francouzskou společnost konce 19. století.

Dreyfusova aféra znamenala obvinění a odsouzení 35letého kapitána Alfreda Dreyfuse, který byl židovského původu, za domnělou zradu francouzských tajných služeb ve prospěch Německého císařství. 15. října 1894 byl uvězněn pro zradu ve prospěch Německa. Korunním důkazem v procesu byl rukopis dopisu doručeného na německou ambasádu, připisovaný Dreyfusovi, a přísaha jednoho svědka spiknutí. Rozsudkem vojenského soudu byl Dreyfus odsouzen na doživotí v kárnici na Ďábelských ostrovech ve Francouzské Guyaně a degradován.

Když byl po několika letech zjištěn skutečný autor dopisu a vyšla najevo křivá přísaha, spisovatel Émile Zola zveřejnil otevřený pamflet J'accuse!, ve kterém apeloval na propuštění Dreyfuse. Na jeho obranu se postavila řada známých osobností, mimo jiné i Marcel Proust, Anatole France a Georges Clemenceau. Rozhořel se velký spor, který hluboce rozdělil francouzskou společnost. Ukázalo se, že za Dreyfusovým obviněním byla zainteresovaná armáda, konzervativní pravice, nacionalistické strany, royalisté, finanční a klerikální kruhy. Tito všichni využili obvinění židovského důstojníka k okázalé demonstraci svého patriotizmu, glorifikace armády, antisemitských fobií, pomluvě republikánského systému atd. Émile Zola byl za „znevažování armády“ odsouzen na rok do vězení a před výhrůžkami musel uprchnout do Velké Británie. V roce 1899 byl Dreyfus převezen zpět do Francie, stanul znovu před soudem a po procesu byl omilostněn amnestií prezidenta.

Teprve v roce 1906 se Alfred Dreyfus dočkal plné rehabilitace a návratu do armády. Za první světové války byl povýšen do hodnosti plukovníka a byl vyznamenán Řádem čestné legie. Od Dreyfusovy aféry byla armáda pod větší kontrolou veřejnosti.

Dreyfusova aféra

Je paradoxní, že nejmocnější impuls k vytvoření židovského státu mají na svědomí dva zcela asimilovaní Židé – francouzský důstojník Alfred Dreyfus a rakouský novinář Theodor Herzl.

Židé západní a střední Evropy si koncem devatenáctého století užívali svých plných občanských práv a svobod. Tamní komunity byly z velké části zreformované a asimilované. V roce 1890 se ve Francii k ortodoxii hlásilo jen 500 Židů. V synagogách hrály varhany, rabíni se oblékali do zvláštních rouch (jako křesťanští kněží) a šabatové bohoslužby byly překládány na neděli. Přesto zde od osmdesátých let narůstal antisemitismus, který prostupoval celou společností. Vydávaly se antisemitské knihy (La France Juive), od roku 1892 dokonce antisemitský deník (Le Libre Parole), který, mimochodem, jako první přinesl informace o špionáži v generálním štábu Francie. Francouzská armáda té doby byla nalomena anarchisticko-pacifickým hnutí na levice, pokořená devastující porážkou v Prusko-francouzské válce, dezorientovaná a paranoidní. Za jednoho ze svých úhlavních nepřátel považovala „židovský vliv“ na Francii. Na přelomu let 1894/95 pak rozdělila francouzskou společnost „Dreyfusova aféra“. Soud uznal Dreyfuse vinným ze špionáže ve prospěch Německa (bez reálných důkazů s výjimkou „logiky“ ve stylu „Kdo jiný než Žid by mohl zradit Francii?“). Masy volali „smrt Židům“, ale například vlivný Emile Zola obvinil soud ze zaslepené předpojatosti. Doživotní trest byl později změněn na pět let vězení a později (1906) byl Dreyfus dokonce omilostněn. To už se ale události řítily vpřed. Sám Dreyfus, asimilovaný a prkenný, ještě přečkal pokus o vraždu (1908), první světovou válku (jako důstojník dělostřelectva) a zcela ignoroval roli, kterou mu „Prožetelnost“ předepsala.