Rabbi Sacks: Zázrak dějin
Kniha Vajikra končí jednou z nejděsivějších vizí v literatuře, popisující, co se stane, když Izraelité porušují podmínky smlouvy, kterou uzavřeli s Bohem: „A když se mnou budete chodit jak se vám zlíbí a nebude se vám chtít mne poslouchat, ... budu vás pobíjet za vašich sedmero hříchů... Budete pojídat maso svých synů a maso svých dcer budete jíst! ... rozeženu vás mezi pohany ... Zvuk padajícího listu je bude pronásledovat ... Budete zanikat mezi národy a země vašich nepřátel vás pozře!
Tato pasáž, zvaná TOCHACHA (napomenutí) se tradičně čte polohlasem. Je těžké si jen představit plný smysl jejích vět a to tím více, čím více víme o své historii. Je tragické si uvědomit, kolikrát již Izrael porušil svůj závazek být „svatým lidem a královstvím kněží“.
Přesto, v úplném závěru celého napomenutí čteme ujištění: „Až se konečně pokoří jejich neobřezané srdce ... Připomenu si svou smlouvu s Jaakovem, také svou smlouvu s Jicchakem i smlouvu s Avrahamem si připomenu ... nebudu si je hnusit, abych je zničil, a nezruším svou smlouvu s nimi, když budou v zemi svých nepřátel, protože já, Hospodin, jsem jejich Bůh!“
Lid věčného Boha je sám věčný. V celé Tóře není silnějšího ujištění a opakuje se mnohokrát i u Jeremiáše, kterého mnozí považují za nejpesimističtější z proroků, protože většinu svého života varoval lid Izraele před blížící se katastrofou. Jeremiáš byl pro svá slova nenáviděný, vězněný a málem i zavražděný. Přesto v nejhlubší krizi dokázal ujistit lid, že nikdy nebude zcela zničen - „Toto praví Hospodin, který dává slunce za světlo ve dne, měsíc a hvězdy za světlo v noci podle svých ustanovení, který vzdouvá moře, takže jeho vlny hučí, jehož jméno je Hospodin zástupů: „Jen pokud by přestala tato ustanovení platit, tak také potomstvo Izraele přestane být mým národem.““
V Káhirském muzeu stojí černá žulová stéla, na kterou faraon Mernepta ve třináctém století př.o.l. popsal svá vítězství. Jde o první nebiblický text o Izraeli a píše se v něm: „Izrael leží ladem, jeho sémě již není.“ Paradoxně, i druhá nebiblická zmínka, stéla z devátého století, nyní umístěná v Louvre, dokumentuje zničení Izraele, tentokrát, z ruky Moavského krále Meši.
Byl to velký matematik a křesťanský teolog Blaise Pascal, kdo si všiml, že zatímco mocné národy antického světa, Sparťany, Athéňany, Římany a mnohé další dávno pohřbil čas, lid Izraele přežil navzdory všemu pronásledování.
Byly učiněny mnohé pokusy dokázat Boží existenci. Snažili se teologové, filozofové, vědci. Tóra nabízí jiný typ důkazu: dějiny Izraele. Je v nich mnoho bolesti a často byly psány v slzách, ale přesto jsou stále ohromující. Biblická TOCHACHA se naplnila. Ale stejně tak i útěcha jejího závěru. Žádný národ nebyl napaden častěji. Žádný nepřitahuje tolik iracionální nenávisti. A přestože říše za říší mizí, lid Izraele žije. Malý, zranitelný, někdy svéhlavý a vzpurný, ale stále popírající zákonitosti, které řídí historii národů. Je to záhada, o které psal Pascal, ale její poselství je jasné.
