Josef Caňkář
Z Judaismus
Na prahu války byl Josef Caňkář přeložen do Úmyslovic u Poděbrad. Obec byla údajně známa svými sousedskými spory a on sem byl okresním inspektorem povolán jako člověk požívající pověsti rozvážného a tolerantního učitele. Potvrzuje to nejen jeho pozdější konsensuální vystupování v Poděbradech, ale i přátelství s místním katolickým farářem Ladislavem Kalinou, bratrem pozdějšího vyslance Antonína Kaliny. V říjnu 1917 byl Josef Caňkář odveden a nakrátko narukoval jako jednoroční dobrovolník k 18. pluku do České Lípy, už v dubnu 1918 se ale mohl vrátit domů, když u něj lékaři konstatovali uzavřenou tuberkulózu plic. Na Úmyslovice vzpomínal v dobrém - válku přežil na venkově bez hladu, narodily se mu zde tři dcery, rodině se vyhnula španělská chřipka a zde také 28. října 1918 poprvé vystoupil jako řečník.12
Na konci prosince 1918 se stěhoval do Poděbrad, kde nastoupil jako zatímní učitel na chlapecké obecné škole13 a kde se řada obyvatel byla nucena vypořádat s důsledky bytové krize. Byt mu byl přidělen v nejvyšším patře severního křídla poděbradského zámku, jenž právě přešel do vlastnictví lázeňské akciové společnosti. Na tři roky, které zde s rodinou strávil před přestěhováním do vlastního rodinného domku, nevzpomínal vzhledem k různým obstrukčním tendencím ze strany vedení lázní právě v nejlepším.14 Tyto zkušenosti později jistě nemohl zcela pominout při promýšlení vztahu obce a akciové společnosti.
Po pětiletém působení na chlapecké škole byl jmenován definitivním učitelem a přeložen na dívčí obecnou školu v Poděbradech, sídlící ve staré nevyhovující budově v Divadelní ulici, v níž se zároveň tísnil také okresní úřad, okresní soud, berní úřad a spořitelna. Záhy po příchodu do Poděbrad se Josef Caňkář zapojil do místního spolkového života jako člen Hlaholu a spolku učitelů obecných škol „Budeč Poděbradska“, kde brzy vykonával funkce jednatele a správce knihovny. Ještě před prvními volbami do Národního shromáždění vstoupil v r. 1919 také do Československé strany socialistické, protože se dle svého politického smýšlení i osobního založení snažil vybrat si stranu „národní, soc[ialistickou], spravedlivou, demokratickou a která měla kladný poměr k soukromému majetku, ale i k náboženství“. Svůj vstup do politického života odůvodnil následovně: „Býti člověkem politickým a spolupůsobiti při budování našeho nového mladého státu a demokratického uspořádání všech věcí v něm, bylo po mém soudu povinností všech plnoprávných občanů. Býti nepolitickým a státi mimo všechno dění v obci a ve státě pohodlně stranou zdálo se mi nečestným příživnictvím. Vstup do politické strany přinášel mi k dosavadní práci ve škole, v «Budči» a «Hlahole» práci novou a vzrušující. Byl počátkem nejpohnutější části mého života, naplněnou iniciativní prací, úspěchy a radostí z nich, ale také i tuhými boji, trpkými zklamáními, bolestmi, zármutkem i utrpením.“
V Poděbradech národně socialistická strana vyhrála první volby do obecních zastupitelstev v r. 1919, kdy získala v šestatřicetičlenném zastupitelstvu 13 mandátů. Dosavadního lidoveckého starostu Jana Kvíčalu tak na dvě další volební období vystřídal zednický a tesařský mistr Josef Koch.16 Protože se ale nadále věnoval spíše své firmě, byl podle Josefa Caňkáře faktickou hlavou města ředitel městského úřadu, právník Otakar Čihák.
Mezi oběma muži později zřejmě nebyl zcela ideální vztah, majetnější Čihák i jako poděbradský rodák shlížel na učitele a k tomu „náplavu“ v roli starosty poněkud svrchu.17 Caňkářova samostatnost v úřadování tak byla zřejmě do jisté míry také vynucena okolnostmi.
Vraťme se ale ještě zpět: v obecním zastupitelstvu zasedl Josef Caňkář poprvé v prosinci 1923 po rezignaci (patrně těžce nemocného) hoteliéra Františka Urazila jako nejbližší náhradník.18 Do dalších voleb na sebe stihl dle svých vlastních slov (a podle všeho i dle skutečnosti) upoutat pozornost svými články v Poděbradských novinách a svým vystupováním v zastupitelstvu. Dodejme, že patrně nejvýznamnější byl na sklonku roku 1924 dobře rozmyšlený návrh z problematiky, která mu byla tehdy zcela vlastní: vytvoření každoroční rozpočtové položky pro výstavbu budovy měšťanských škol, jež byla v průběhu následujících let skutečně postupně realizována a v r. 1937 jako „Masarykova újezdní měšťanská škola“ dokončena.19 Výrazná byla v polovině 20. let také Caňkářova angažovanost v Masarykově lize proti tuberkulóze.20
Také elegantní funkcionalistická budova nového nádraží byla projektována již v r. 1924. Periodika vydávaná akciovou společností i městem byla ve 20. letech plná poukazů na nedostatečnost dosavadního nádraží. K realizaci nové budovy ale došlo teprve po jednáních představitelů města na ministerstvu železnic v r. 1929.28 Zatímco správa drah vykupovala pozemky pro stavbu nového nádraží, město činilo to samé pro zajištění prostorného parku před nádražím, celkem se jednalo o úctyhodnou plochu pěti hektarů. Obojí snaha byla korunována úspěchem po dvou letech, kdy mohlo být nové nádraží 29. července 1931 slavnostně otevřeno.29
Na tom, že hospodářská krize neměla na poděbradské lázně tak ničivý dopad, jako na jiné podniky, mělo vliv několik okolností. Některé z nich se pokusil pojmenovat lázeňský lékař František Bouz již v r. 1931: dobré léčebné výsledky jdoucí ruku v ruce s mírnými cenami.30 Sociální struktura lázeňských hostí skutečně zahrnovala celé rozpětí společenského žebříčku, jak o tom svědčí jejich seznamy i opakovaná proklamativní vyjádření akciové společnosti o demokratickém charakteru poděbradských lázní. V tomto ohledu je docela uvěřitelná hlavní zápletka filmu s Vlastnou Burianem Hrdinný kapitán Korkorán, který se natáčel v Poděbradech: kapitán pražské říční plavby se v hotelu setká a spřátelí s bývalým admirálem, v tomto hotelu je ovšem jako lázeňský host přes „krankkasu“ ubytován pouze omylem...31 O blízkosti Prahy již byla řeč, přičemž s ní souvisel další fenomén: letní dovolená. Další z lázeňských lékařů Jan Badal pro něj nalezl výstižný slogan: „lázně i pro zdravé“.32
Obecně lze říci, že po nástupu Josefa Caňkáře do funkce starosty se postupně zlepšila komunikace mezi městem a akciovou společností, kam byl vedle dvou volených zástupců města jako starosta kooptován. Jak sám později konstatoval, „bylo to důležité, protože v důvěře v prosperitu láz[eňského] pod[niku] podnikalo [město] mnohamilionové investice“.33 Jestliže ještě na sklonku r. 1927 hovořil na obecním zastupitelstvu o lázeňské společnosti jako o městě ve městě,34 v dalších letech již docházelo ke koordinaci postupu ve společných zájmech a skutečné spolupráci. Týkalo se to např. výkupu pozemků bývalého velkostatku pro zřízení Nového léčebného ústavu v r. 1933; tehdy absolvoval starosta společně s předsedou představenstva akciové společnosti profesoremVáclavem Libenským jednání u ministra financí Karla Engliše.35 V tom samém roce byla po úspěšných snahách města otevřena také budova nové pošty, jejíž potřebu s ohledem na lázeňské hosty zdůrazňovala i akciová společnost.36 Vztah s Libenským označil Josef Caňkář jako vzájemnou úctu,37 která nalezla svůj výraz i v pojmenování nové kolonády v lázeňském parku po kardiologově úmrtí v krátkém období II. republiky.38 Tehdy bylo již jasné, že se dlouhodobě nejnáročnější městský projekt, totiž dobudování velkého lázeňského parku v centru města mezi nádražím a náměstím, podařilo dokončit. Méně jasné byly výhledy do budoucna, které měly časem ukázat, že zlatá doba poděbradských lázní minula.
V polovině srpna 1939 odpovídal Josef Caňkář na dotaz Okresního sekretariátu Národního souručenství, proč nebyli on, ani jeho náměstek Jaromír Kerhart, kooptováni do správní rady lázní. Ve shrnutí dřívějšího stavu konstatoval, že město si při zakcionování lázní zajistilo zastoupení dvěma členy a jedním náhradníkem ve správní radě a jedním členem plus jedním náhradníkem v dozorčí radě, delegovanými obecním zastupitelstvem. Po svém nástupu do funkce starosty usiloval o početnější zastoupení města, „protože na vedení a prosperitě láz[eňského] podniku závisí rozkvět města“. Podařilo se mu postupně dosáhnout i kooptování starosty a jeho náměstka, aby bylo možno co nejvíce mírnit diference mezi městem a akciovou společností. Měly k tomu vést tzv. punktace, uzavřené mezi oběma stranami v r. 1933. Na jádro dotazu odpovídal, že nyní ke kooptování starosty a jeho náměstka nedošlo „pro důsledné hájení spravedlivých zájmů města a proto, že jsme trvali na tom, aby lázeňský podnik byl veden přesně dle stanov společnosti (svolání valné hromady, obsazování zaměstn[aneckých] míst, objednávky nebyly projednávány řádně spr[ávní] a dozorčí radou. [...] Ve spr[ávní] radě (ovšem i na valné hromadě) mají majoritu býv[alá] Česká banka s k[omerčním] r[adou] Majerem z Prahy.“39
O dva týdny později byl Josef Caňkář společně s několika svými spolustraníky zatčen a odvezen nejprve do drážďanské věznice, a poté do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde se dožil osvobození. S největší pravděpodobností byl uvězněn v rámci preventivní zatýkací akce „Albrecht der Erste“, která měla eliminovat potenciální nepřátele okupačního režimu z řad představitelů státní správy a samosprávy, legionářů apod.40 Sám své zatčení přičítal - patrně nikoli neprávem - rovněž na vrub poděbradského kolaboranta Aloise Zyky, který proti němu už dříve vedl prokázanou anonymní pomlouvačnou kampaň, za niž byl odsouzen k pokutě.41 V koncentračním táboře se Josef Caňkář stýkal i s některými z českých studentů uvězněných v rámci „Sonderaktion Prag“ 17. listopadu 1939 a zde přežil 18. ledna 1940 také příšernou noc na apelplacu, jejímž výsledkem bylo podle posledních odhadů na 140 umrzlých vězňů, z nemalé části starostů českých měst.42 Po návratu se nadále angažoval v komunální politice a v r. 1946 byl zvolen předsedou Místního národního výboru. Stal se také načas správcem lázní, především byl ale zvolen poslancem Národního shromáždění.
