Křesťanství

Z Judaismus

Rané křesťanství

významná data

• král Herodes -37 až -4, viz Hordus
• Pilát prokurátorem +26
• činnost Jana Křtitele +26
• ukřižování cca 35
• činnost sv. Pavla 49-62
• evangelia 75-90
• spory o data Velikonoc 195
• zákaz konverzí ke judaismu i křesťanství 202
• toleranční "patent" císaře Galeria 311
• edikt milánský - křesťanství státním náboženstvím Říma 313
• Konstantin vládne východní říši
• Judea pod křesťanským vládcem,
• stavba Chrámu svatého hrobu a dalších kostelů v Betlémě... 324-337
• Židé nesmí bydlet v Jeruzalémě 325
• Židé nesmí trestat své odpadlíky ke křesťanství 329
• Žid nesmí vlastnit křesťanské otroky 339
• trest smrt pohanům 356
• Hieronimus (sv. Jeroným) v Judee - překlad bible (Vulgata), rozvoj mnišství 383-420
• pevný kalendář Hilela II. 359
• zákaz smíšených manželství 408
• zrušení úřadu Nasiho (patriarchy) v Izraeli 425
• Theodosiánský zákoník - zákaz staveb synagog 435
• Justiniánův zákoník vymezuje legální statut Židů 533
• velké pogromy v dnešním Turecku a Sýrii konec 6. století
• násilné konverze Židů 632
• expanze islámu, Židé se dostávají pod arabskou nadvládu (Izrael, Egypt, Sýrie) 634-642

Křesťanství je dnes jedním ze základních pilířů "západní civilizace". Jeho souvislost s judaismem je zřejmá. Zejména rané křesťanství je z židovského pohledu velmi zajímavý fenomén. Na jednu stranu je nepochybné, že kořeny křesťanství jsou v chaotické a mesiášečekající židovské společnosti prvního století, na druhou stranu klíčem k úspěchu a rozšíření křesťanství bylo ale jeho odnárodnění a přizpůsobení se pohanskému světu středomořské kultury římské říše.

Mnoho křesťanů, kteří dnes hovoří o sbližování s judaismem se dnes snaží prezentovat historii soužití obou náboženství takto:

1. ideální spolupráce, vzájemná blízkost
2. odklon křesťanství od původních ideálů
3. krize - pronásledování a násilí
4. návrat k bodu 1

Tato prezentace však evidentně přehlíží fakt, že bod jedna prakticky nikdy neexistoval.

Skupina osob shromážděných ve dvacátých letech prvního století (o.l.) kolem postavy Jana Křtitele může být identifikována s "esény", asketickým proudem v židovské společnosti té doby, který poznáváme i prostřednictvím jejich kumránské komunity.

Ješu, řecky Jesus, česky Ježíš, se velmi pravděpodobně kromě těchto radikálů kolem Jana Křtitele stýkal i s umírněnými farizejskými kruhy, z nichž pocházela většina jeho stoupenců a k nimž byl řazen i sám Ježíš. Můžeme tedy říct, že v Ježíšovi se spojuje farizejská teologie a esénská sociální radikálnost.

Již bylo řečeno, že mezi stoupenci Ježíše zpočátku nebyl nikdo mimo Židů. Jeho skupina tedy byla židovská a asi nebyla ničím výrazně odlišná od mnoha jiných skupin roztříštěné společnosti před Velkým povstáním. Tato skupina také pravděpodobně nebyla nijak významná, například Josef Flavius se o ní vůbec nezmiňuje.

Ježíš byl ukřižován Římany kolem roku 35. (Sanhedrin se roku 30 vzdal svého práva vynášet hrdelní rozsudky a ukřižování je typicky římská smrt - to jen na vysvětlenou nesmyslnosti obvinění, že Židé zabili Ježíše. Je zajímavé, jak v době, kdy se křesťanství počalo šířit po římské říši, byla role Římanů upozaděna a Pilát si "umyl ruce".) Po Ježíšově smrti skupinu vedou Ježíšův bratr Jakub a Šimon (Petr). Oba byli stoupenci tradičního judaismu, silně ovlivnění osobou Ježíše a esény. Svůj směr jistě nevnímali jako nic nového. Nežidovské zájemce přijímali podle židovského práva jako "konvertity", ale své učení mezi pohany nešířili. Dbali na kašrut, šabat, obřízku, lásku k Izraeli. Tento přístup, pokud byl zůstal nezměněn, by vedl k zániku "frakce". Nebyla atraktivní ani pro většinu Židů a ani pro Nežidy, kteří v té době opovrhovali vším "židovským".

Radikální změna nastala až s osobou Pavla s Tarsu (svatý Pavel, původně hebrejským jménem Šaul). Ten Ježíše sice nikdy nepotkal, ale nadchl se pro myšlenku, že Ježíš byl oním dlouho očekávaným Mesiášem. Vykupitele Izraele však Pavel vnímal zcela "netradičně" (nechceme-li použít slovo mylně). Ježíš, v jeho představách, byl Synem Božím, který zemřel na kříži, aby spasil svět a zbavil prvotního hříchu. Pavel tak rozpoutal dlouhou válku na dvou frontách: na jedné straně bojoval s rabíny o výklad židovské tradice, na druhé straně bojoval s cizími vlivy, které do jeho učení vnášeli nežidovští věřící. Když totiž Pavel zjistil, že většina Židů jeho nadšení nesdílí, otevřel svou náruč a "novou obec" Nežidům. 12 kmenů nahradil dvanácti apoštoly. Horu Sinaj kázáním na hoře Tábor. Zákony Tóry radikálně omezil a zrušil "vše komplikované a odpudivé" - obřízku, šabat, kašrut a vybudoval teorii "víry v kříž", převzal "Starý zákon", věčné světlo, chorálovou hudbu, čtení svatých knih a institut synagog přeměněných na kostely. Rabíni byli nahrazeni biskupy a knězi. Vystavil tak nové náboženství paradoxu, kterého se nemůže zbavit: závislost na bibli a židovské tradici (jen z nich je čerpána představa o Stvořiteli, vykupiteli, ...) a potřeba se této "matky" zbavit a nahradit ji. Zde leží kořeny všech nejasností: tělesný a božský Ježíš, dogma o jednotné Trojici, panenství Marie (zmíněné mimochodem jen v Lukášově evangeliu - Lukáš nebyl Žid, ale Řek a panenské zrození může být i řecko-římským vlivem), smrt Boží na kříži...

Židé nesouhlasili s Pavlem a tím vypukl dlouhý a pro mnoho Židů tragický spor s křesťanstvím. Židé nemohou přijmout Ježíšovu božskost a bez ní nemá křesťanství smysl. Pravdu může mít jen jedna skupina - Židé nebo křesťané. Od samého počátku se tedy nové náboženství zmítá ve víru problémů. Chce navazovat na starou biblickou tradici, ale její hlavní nositele (Židy) zavrhuje. Pavel přichází s termínem "Israel verus" - pravý Izrael, Izraele ducha a srdce, na rozdíl od Židů, kteří jsou "Izrealem" jen těly. Odžidovšťuje Ježíše. Zároveň ale musí Pavel bojoval s narůstajícím antisemitismem řeckořímské společnosti.

Pavel žil v městě Tarsos v dnešním Turecku a tam také došlo k nejrychlejšímu šíření křesťanství. Koncem prvního století bylo nejvíce křesťanů v dnešním Turecku, Kypru a Arménii, s významnými dalšími centry v Judey, Alexandrii a Římu. Pavlovy cesty výrazně napomohly k šíření křesťanství. Sám se nikdy neoženil a tím se objevil nový fenomen - celibát a "věčné" téma křesťanství - boj se sexualitou.

V této době jsou křesťané Římany krutě pronásledováni (císař Nero), sám Pavel skončí v římské aréně. (64) Po Pavlu již není možné hovořit o Židech a křesťanech jinak než jako o dvou odlišných skupinách.

Dobu druhého a třetího století je možné ve zkratce popsat jako dobu šíření křesťanství po celé římské říši a dobu dalšího odklonu od původních myšlenek judaismu. Objevují se "protižidovské" rozpravy. Křesťané se potýkají se svou závislostí na židovském kalendáři (vztah pesach - velikonoce) a s pronásledováním stran Říma. Dochází k rozvoji klášternictví.

Kolem roku 300 lze nalézt křesťany od Londýna po Mezopotámii, od Krymu po Maroko.

Ve vlastním Izraeli je stále ještě většina obyvatelstva židovská, křesťané jsou omezeni na centrální Judeu. O sto let později je vše již jinak a dochází k rychlé christianizace země.

Počátkem šestého století je většina země křesťanská. To je třeba připsat na "vrub" několika faktorů - židovská emigrace z Izraele (do Babylónie, jiných oblastí "říše"), neúnavné činnosti dobře organizované církve (kláštery, poutníci) a požehnání císařů.

Církevní otcové dokončují odluku obou komunit. Zakazují sňatky s Židy. Brání Židům vlastnit křesťanské otroky, stavět synagogy, vysílat poselství o novém měsíci (roš chodeš) a prosazují zrušení postu Nasiho - předsedy Sanhedrinu - náboženského vůdce v Izraeli, který byl tradičně z Davidova rodu. (v této době definitivně přechází centrum judaismu do Babylonie)

Byzantskou říši lze definovat dvěma základními rysy: řeckým a křesťanským. Ani jeden nebyl Židům nakloněn, a tak je doba byzantská dějinou dobou dosti temnou. Justiniánův kodex na jednu stranu chránil Židy, ale zároveň je silně diskriminoval a posouval na okraj společnosti. Židé byli vyloučeni z veřejného života, byli na ně uvaleny těžké "toleranční" daně, byli jim vymezeny určité lokality, kde se směli usazovat. Církev čas od času obvinila Židy z judaizace odpadlických křesťanských sekt, Židé byli vyháněni z měst a násilím nuceni ke konverzím atd.

Byzantská židovská komunita se poměrně zřetelně odlišovala od Židů v západní Evropě a v islámských zemích. Její vliv na celkové dějiny židovského národa jsou však v porovnání s dvěmi výše uvedenými skupinami významně menší. Typickou byzantskou obcí byli například Saloniky a vlastní Konstantinopol.

Přes vše výše uvedeného mělo křesťanství podle rabínské tradice (například Rambam) zásadní pozitivní vliv pro přípravu lidstva jako celku na základní hodnoty judaismu - jediného Boha, Stvoření světa, příchod Mesiáše.