Maharal
Z Judaismus
| Tento článek pojednává o velmi významné židovské osobnosti. Seznam všech židovský osobností uvedených na tomto portálu je zde. Jen některé z nich však patří do kategorie velmi významných osobností jako je tato. (Nesouhlasíte s naším rozhodnutím? Napište nám |
Pražský Maharal
Rabi Jehuda Liva ben Becalel, zvaný též rabi Löw (1512/1520/1525–1609), byl nejvýznamnějším rabínem kdy žijícím v českých zemích . Maharal (Morejnu HaRav Liva), známý též jako Der Hohe Rabin Loew (vysoký rabín Löw), byl rabín, talmudista, moralista a matematik.
Maharal byl výjimečný učenec, který vedle židovských témat ovládal i sekulární vědy. Byl vynikajícím pedagogem, který ovlivnil i nežidovský svět (spekulativně například i J. A. Komenského).
Maharal byl originální filozof, ze kterého čerpal chasidismus, ale i moderní sionismus. Je paradoxní, že pro mnohé je zejména legendárním autorem Golema. Maharal je pohřben na starém pražském židovském hřbitově.
Obsah |
Život a kariéra
(tato část vznikla i díky práci pánů Putíka a Polakoviče z Židovského muzea v Praze)
Úvod k faktografii
Jen málo životopisů významných osobností je natolik nejasných, jako Maharalův. Může za to zejména úmyslně dvojnásobně zavádějící spis, který kolem roku 1718 sepsal Meir Perels (1666–1739) pod názvem Megilat juchasin (Svitek příbuzenství). V tomto díle zdánlivě velkého rabiho oslavuje, aby ovšem čtenářům nenápadně podsunul mnoho špíny. Obecně platí, že vše, co Meir Perels o Maharalovi napsal, je třeba brát s velkou rezervou. A přitom právě z tohoto díla čerpají prakticky všichni pozdější autoři!
Putík a Polakovič na dané téma uvedli (v muzejní knize Cesta života): Opomenutí a hrubé překroucení základních skutečností ze života Maharala, mylná ztotožnění osob, „neznalost“ sňatkových zvyklostí a Maharalových názorů na věk snoubenců jsou u Meira Perelse – patentovaného strážce rodinné tradice, zkušeného úředního genealoga, vzdělaného intelektuála a rabínského soudce v jedné osobě – nepochopitelná. V některých dílčích bodech se sice mohl stát obětí omylu, celkově však je očividné, že skutečnost záměrně zkresluje a hraje s pověstí Maharala a se čtenářem divnou hru. Možnost, že by nevěděl o existenci dvou Maharalových manželek, lze vyloučit. Směšná je představa, že by sám věřil povídačkám o patnáctiletém čekání a o divokém jezdci s bochníkem na kopí.
Rodina (mišpachologie)
Maharal pocházel z významné rodiny sídlící ve Wormsu. Jeho otec, Becalel ben Chajim, byl švagrem poznaňského rav Jicchaka Klaubera, dědečka Šlomo Lurii. Maharalův starší bratr, Chajim ben Becalel zvaný též Chajim z Friedbergu, a jeho dva mladší bratři, Sinaj a Samson byli také významní učenci. (Podle jedné verze byl Maharal sám nejmladší z bratrů.)
Becelal ben Chajim, Maharalův otec, měl pravděpodobně kořeny v Praze.
Maharalův učitel není znám.
Podle autorů Putíka a Polakoviče není možné spojovat osobu Maharalova děda, Chajima z Wormsu, s Chajimem z Issenheimu.
Maharalovy děti
- Maharalův syn Becalel ben Jehuda byl otcem Marka (Menachema) a Šmuela (později primase, který zemřel roku 1655) a dcery Lipet.
- Maharalovy dcery: Gitl, Reichl, Tilla, Realina, Lea. Jsou doměnky, že Maharal měl se svou první ženou ještě minimálně jednu dceru Sáru.
Stručný životopis
- Maharal se pravděpodobně narodil v Poznani. Megilat Juchasin uvádí, že se narodil roku 1512 jako nejmladší ze čtyř bratrů. (O důveryhodnosti tohoto zdroje však musíme pochybovat - viz výše). Mnohem pravděpodobněji se Maharal narodil v roce 1525 či ještě o něco později.
- Maharalův starší bratr Chajim studoval v Krakově (mimochodem i se slavným Mošem Isserlisem, Remou). Zdá se, že tamtéž studoval i Maharal.
- Maharal byl velmi pravděpodobně dvakrát ženat. První manželka byla dcera rabi Avrahama Chajuta (Chajese), druhou ženou byla legendární Perl, údajně dcera zchudlého boháče Šmelka řečeného Šmuel ben Jaakov Sachs. (Šmelka sice byl bohatý, ale neví se nic o tom, že by zchudl. Navíc neměl dceru jménem Perl. Snad není třeba zdůrazňovat, že v takovém případě ztrácí Perelsova legenda o zchudlé nevěstě smysl.)
- Cemach David (David Gans) o Maharalovi píše: Byl hlavou ješivy a předsedou rabínského soudu nade vší zemí Moravskou po dvacet let. Potom přišel roku 333 [1573] sem, do svaté obce pražské, a měl mnohé žáky a založil dům shromáždění učenců, známé učiliště (bejt ha-midraš) zvané Klaus. A vyučoval v něm Tóře po jedenáct let a později ještě čtyři roky. A nyní, ve čtvrtek 4. ijaru 352 malého počtu [16. dubna 1592] vyjel na vozech do svaté obce poznaňské a stal se tam podruhé představeným ješivy a předsedou rabínského soudu nad celou diasporou Polska. Z toho lze vyvodit, že:
- Od roku 1553 do roku 1573 byl Maharal vrchním zemským rabínem (Landesrabbiner) Moravy v Mikulově (Nikolsburg).
- Z Mikulova odešel Maharal do Prahy, kde založil ješivu nazvanou Klaus a pořádal společná studia Mišny, jíž věnoval mimořádný význam. Klaus vedl v letech 1573–1584 a opět 1588–1592.
- Maharal však byl v Prazel "bez rabínské funkce" a čas, který nemusel věnovat rabínování, věnoval psaní. V Praze, centru židovského knihtisku, vydal roku 1578 i své první významné dílo Gur arje (Lvíče).
- V roce 1564 sepsal stanovy pražské Chevra Kadiša
- Jehuda Leva ben Becalel byl nepochybně nejvzdělanější osobností židovské Prahy a dalo se právem očekávat, že se stane nástupcem zdejšího vrchního rabína Jicchaka Melnika. Po Jicchakově smrti dne 11. ijaru 5343 (3. května 1583) Maharal přejal některé z jeho funkcí. Bylo mu svěřeno kázání na Šabat tšuva roku 5344 (1583). Tento úkol patří tradičně k právům vrchních rabínů. Maharalova působivá homilie, která kladla důraz na nevyrušování bohoslužeb světským tlacháním, prokazování úcty učencům a péči o chudé, se dočkala vydání tiskem. Součástí památné bohoslužby byla i veřejná klatba proti osobám používajícím nadávky „nadler“ (tj. obviňujícím jiné z nemanželského původu). Následující volba nedopadla pro Jehudu dobře, místo pražského rabína získal jeho rival (a švagr) Jicchak ben Avraham Chajut. Důvod tohoto rozhodnutí je předmětem nejrůznějších úvah a spekulací. V literatuře se např. objevuje názor, že ve prospěch Chajuta mluvilo to, že pocházel z Prahy. Jeho výhoda však spíše spočívala v tom, že ve městě měl méně příbuzných a nebyl spojován s místními spory. Někteří autoři spatřují příčinu v Maharalově odmítání výuky používající metodu zvanou pilpul.
- V Praze pobýval do roku 1584, kdy se vrátil zpět na Moravu, kde působil jako rabín až do roku 1588 (podle jiných tento čas strávil v Poznani). Dne 24. elulu [5]347 (27. září 1587) Maharal podepsal statuta židovské obce v Prostějově (něm. Prostitz). V dokumentu není označen jako poznaňský rabín. Podle Wachsteina to podporuje názor, že Jehuda byl v té době podruhé moravským zemským rabínem a místní záležitosti řešil ze svého sídla v Prostějově.
- Do Prahy se podruhé vrátil v roce 1588 a opět působil v Klausu. Během svého druhého pražského pobytu publikoval roku 1589 jedno ze svých nejvýznamnějších děl, Derech hachajim, (Cesta života).
- 3. adaru 5352 (16. února 1592) se setkal s císařem Rudolfem Druhým (obsah schůzky není znám - snad se týkala jejich společného zájmu o alchymii).
- Krátce nato Maharal opět opustil Prahu a stal se vrchním rabínem v Poznani (1592-1595). Svoje veřejné působení zahájil kázáními o svátku Šavuot, ve kterých obhajoval svůj program reformy výuky. Zda se mu podařilo své vize během poznaňského rabinátu uskutečnit, je sporné. Úspěšný byl na poli spisovatelském – v letech 1593–1595 sepsal dílo Netivot olam (Stezky světa), které vyšlo roku 1595 v Praze.
- Na potřetí se vrátil do Prahy, když byl zvolen vrchním rabínem, kterýžto post zastával až do své smrti. Přesněji řečeno byl až do své smrti rektorem ješivy. Funkci předsedy rabínského soudu vykonával pouze do roku 1604, kdy pražští starší do čela soudu zvolili rabiho Efraima Luntschitze.
- Maharalův život v Praze byl vyplněn především učitelskou a spisovatelskou činností. K jeho nejvýznamnějším spisům vydaným v tomto posledním životním období patřily Beer hagola (Studna exilu), Necach Jisrael (VěčnostIzraele) a Tiferet Jisrael (Nádhera Izraele). Maharal, který byl z titulu vrchního rabína rovněž rabínem slavné Staronové synagogy, pravidelně kázal a snažil se – jako to dělal všude, kde působil – přesvědčit veřejnost o nutnosti obnovy duchovního života i o potřebě pomoci chudým. Jehuda Leva získal značný vliv na stárnoucího židovského primase a bohatého bankéře Mordechaje Maisla, kterého podporoval v jeho dobročinných podnicích. Maharal byl 1. a 2. března 1601 prvním svědkem při sepisování Maislovy poslední vůle, která mj. velkými částkami pamatovala na polské židovské obce v Poznani a Krakově. Pod vlivem Jehudy Maisel odkázal svoji soukromou synagogu pražské židovské obci.
Osobnost
Maharal byl všeobecně váženou osobností charakterizovanou hlubokou zbožností a odříkáním. Byl velkým učencem, jehož znalost se neomezovala pouze na náboženské předměty, ale týkala se i sekulárních studií, především matematiky.
Maharal byl ctěn Židy i Nežidy a požíval té nejlepší pověsti. Mezi Maharalovi přátele patřil i astronom Tycho de Brahe.
Učenost a učení (Maharal jako pedagog)
Při rozhodování halachických otázek Maharal upřednosňoval přímé využívání talmudických zdrojů před prací s Rambamovou Mišne Tora či s obdobným dílem Tur. Byl evidentně skvělý pedagog, jehož názory jsou dodnes inspirativní. Maharal byl otevřeně nespokojený s tehdejšími metodami vzdělávání a tvrdě kritizoval, že jeho současníci zavrhli způsob vzdělávání uvedený v Pirkej Avot (5:21), který bere v úvahu korelaci mezi věkem studentů a vyučovanými tématy. Dnešní blázni (míněno učitelé), napsal, učí chlapce Tóru s Rašiho výkladem ve věku, kdy mu nemohou rozumět, a dokonce i Talmud, který nemají šanci pochopit. Maharal dále tvrdil, že jezanedbáváno studium Mišny a ostře se stavěl proti pilpulu.
Na druhou stranu se Maharal důrazně odmítal (zejména v knize Beer haGola) přístup Azarii de Rossi, který přejímal "vědecké poznatky", které byly v rozporu s principy judaismu.
Kabalista
Odborníci se přou nad mírou, kterou Maharal věnoval kabale. Podle S.J. Rappaporta se jí nevěnoval prakticky vůbec, podle Geršoma Scholema byl naopak předchůdcem chasidismu a velkým kabalistou, byť ve svém díle neužíval obvyklou kabalistickou terminologii.
Etika a filozofie
Mahralaovy práce v oblasti etiky a filozofie jsou všechny založeny na stejném systému - Maharal prakticky vždy jen vysvětloval a vykládal slova Talmudu. Obecně lze říct, že Maharal položil základy k novému vnímání agady. Každou kapitolu (a téměř každý odstavec) zahajuje Maharal citátem z tradičních zdrojů, které pak vykládá neobyčejně originálním způsobem. Dá se říct, že Maharal byl první "obránce" ústní tradice proti její kritice, v té době primárně z řad italských rabínů.
Maharal poměrně volně a neobvykle nakládá s "filozofickými" pojmy. V jeho komentářích k Tóře či modlitbám je cítit silný vliv kabaly, ač ji nikde výslovně necituje (viz výše).
Nejdůležitější otázky, které se Maharal ve svém díle rozhodl řešit je problém vztahu mezi Bohem a Izraelem, význam Tóry jako prostředníka mezi nimi, a otázka galutu (exilu), včetně důvodů pro jeho dočasnost a nevyhnutelný konec. Prakticky jen těmto tématům se věnují jeho knihy Tiferet Jisrael a Gvurot haŠem.
Maharal odmítá aristotelovský (a Rambamův) pohled, ve kterém je intelektuální dokonalost je nejvyšším cílem lidského snažení. Podle Maharala vede k cíli primárně studium v kombinaci s dodržováním příkazů
Maharal žil v době neuvěřitelného rozkvětu vědy, ale nové poznatky neovlivnily jeho celkový náhled na stav věcí a vesmíru. Věděl o Koperníkovi, ale zůstal věrný rabínskému pojetí kosmu. Doslechl se také o objevení Ameriky (viz Necach Jisrael 34) a zdá se, že věřil, že byl právě tam mohlo žít deset ztracených kmenů.
Maharal respektoval Platonův názor o rozdělení lidí do tří tříd, a přestože okusil "ducha renesenace a humanismu", zůstal v podstatě pevně ukotven do středověku.
Mezi nejčastěji se opakující slova Maharalových děl patří: přirozenost, přirozený řád, přírozená realita atp., kterými Maharal popisuje fyzickou realitu světa (vesmíru), v němž jsou jednotlivé jevy propojeny mezi sebou v logickém spojení příčin a následků, a které lze racionálně vysvětlit. Tento řád však neplatí pro Stvořitele světa.
Dá se říct, že od Maharala nedokázal nikdo tak jako on vystihnout jedinečný charakter lidu Izraele, jeho poslání a jeho osud. Bůh si vyvolil Izrael pro jeho podstatu, ne pro zásluhy praotců. Bez Izraele (a Tóry) by se vše vrátilo do stavu primárního "pusta a prázdna".
Izrael v Maharalově slovníku představuje "formu", zatímco ostatní národy jsou "hmotou." Z toho vyplývají rozdíly v jejich chování a v jejich porozumění božským záležitostem.
Exil a vykoupení
Přirozený řád se, podle Maharala, neomezuje pouze na přírodní jevy, ale zahrnuje také mezilidské vztahy. Galut (exil) Židů je odchylka od přirozeného řádu světa a to ze tří důvodů:
- vykořenění v zeměpisné rovině - každý národ má své vlastní přirozené území
- ztráta politické nezávislosti, protože "podrobení jednoho národa druhým není v souladu s přirozeností světa a je tedy právem každého národa být svobodný"
- rozptýlení - protože bez přirozeného centra není národ úplný
Nicméně každý odklon od přirozeného řádu je jen přechodným fenoménem, z čehož vyplývá i víra v mesiášské vykoupení, které musí nevyhnutelně přijít a nápravit anomálie exilu.
Lidé ale nemají "tlačit na ukončení exilu", protože i exil je součástí Boží vůle, kterou by se člověk neměl pokoušet měnit. Je třeba se modlit za vykoupení, ale ne "příliš mnoho", a to ani v dobách náboženského pronásledování. I jen výpočet doby vykoupení je zapovězen. Maharal zastává názor, že krátce před vykoupením dojde k ještě výraznějšímu úpadku Izraele a právě díky tomuto "nedostatku", přijde konečné vykoupení.
Dílo
Maharalův nikdy nedokončený plán počítal se šesti knihami uspořádanými podle kabalistických sefirot (viz 1. Letopisy 29:11: Tvá je, Bože, velikost a moc, krása, vítězství a sláva, neboť vše na nebi a na zemi je, Bože, tvé, i vláda a povznesení), které by se postupně věnovaly jednotlivým svátkům. Tak to alespoň Maharal oznámil v předmluvě ke knize Gvurot Hašem. Pojednání o Šabatu a stvoření světa, o nebi a zemi a vysokých svátcích a o chrámu, modlitbě a svátku Sukot však Maharal napsat nestihl, a tak z celého velkolepého plánu zbylo jen torzo v podobě tří knih (Gvurot Hašem, Nechach Jisrael a Tiferet Jisrael).
Ve svých knihách se vracel k talmudickým zdrojům a kritizoval tehdy obvyklé způsoby studia Tóry. Sepsal na deset knih, které se dodnes studují.
Nejvýznamnější z nich je trilogie:
- Gvurot Hašem (Boží síla – o východu z Egypta, Pesachu a Hagadě) (Krakov, 1582)
- Tiferet Jisrael (Krása Izraele – o darování Tóry a Desateru) (Praha, 1593)
- Necach Jisrael (Věčnost Izraele – o exilu a zničení Chrámu, o pokání a vykoupení) (Praha, 1599)
Dalšími (menšími) díly jsou:
- Derech Chajim ("Cesta životem") – komentář k Pirkej avot (Krakov, 1589)
- Gur Arje ("Lvíče"), superkomentář k Rašiho komentáři Tóry (Praha, 1578)
- Netivot Olam ("Stezky světa") o etice v pojetí rabínské tradice (Praha, 1596)
- Ner Micva ("Světlo příkazu") o chanuce (Praha, 1600)
- Or Chadaš ("Nové světlo"), o Purim (Praha, 1600)
- Beer haGola ("Studna exilu"), obhajoba tradičního rabínského judaismu (Praha, 1598)
- Chidušej Agadot, komentář k talmudickým textům - pozdější výběry
České překlady
V rámci ediční řady judaik nakladatelství P3K vychází české překlady Maharalova díla. První překladem byla kniha Ner micva (2006), na podzim 2007 vyšla druhá kniha, Stezky světa a v roce 2008 třetí - Stezka Tóry. Tyto knihy si můžete koupit zde
Závěr
Je smutné, že myšlenky jednoho z klíčových autorů židovské filozofie, učence, který svým dílem ovlivnil jak chasidy, tak mitnagedy a sionisty, nejvýznamnějšího rabína, který kdy na našem území působil, a autora desítky vynikajících spisů, jsou dnes v Čechách prakticky neznámé.
Je pravda, že Maharal stále láká pozornost. Průvodci Prahou vědí, že jeho sedadlo ve Staronové synagoze je dodnes zapovězené jiným a že se na jeho hrob na starém židovském hřbitově kladou kamínky. Mnozí pak zavedou své klienty na Mariánském náměstí, kde má rabín dokonce i svou sochu. Bohužel, pro drtivou většinu lidí zůstává rabi Löw jen autorem jakéhosi hliněného panáka (viz Golem).
Žáci
Z Maharalových žáků je především třeba zmínit Jom Tov Hellera a Davida Ganse (autor knihy Cemach David).
Hřbitov
Maharal je pohřben na tzv. Starém židovském hřbitově v Praze na Josefově. Hřbitov spravuje pražské Židovské muzeum.
Hřbitov sám byl založen v první polovině 15. století a spolu se Staronovou synagogou patří k nejvýznamnějším zachovalým památkám pražského Židovského města. Nejstarší náhrobek, náležící učenci a básníkovi Avigdoru Karovi, pochází z roku 1439. Na hřbitově se pohřbívalo do roku 1787. Dnes se tam nachází téměř 12 000 náhrobních kamenů, avšak počet pochovaných byl jistě vyšší. Hřbitov byl v minulosti několikrát rozšiřován. Přesto jeho plocha nestačila a na místo se navážely další vrstvy zeminy. Předpokládá se, že na hřbitově se nachází několik pohřebních vrstev nad sebou. Malebné shluky náhrobků z různých dob vznikly vyzdvižením starších náhrobních kamenů do horních vrstev.
Kromě Maharala jsou zde pohřebeny i další významné osobnosti. Z nich jmenujme alespoň primase Židovského Města Mordechaje Maisela (zemřel roku 1601), renesančního učence, historika, matematika a astronoma Davida Ganse (zemřel roku 1613), vědce a polyhistora Josefa Šaloma Delmediga (zemřel roku 1655), Efraima Šlomo Lunčice (zvaného Kli Jakar) a rabína a sběratele hebrejských rukopisů a tisků Davida Oppenheima (zemřel roku 1736).
Různé
V roce 2009 vydala ČNB pamětní minci k 400letému výročí Maharalova úmrtí.
Maharalův podpis: 
