Miškan
Z Judaismus
Miškan neboli putovní svatostánek, který byl později v Izraeli nahrazen skutečným zděným chrámem v Jeruzalémě, zaujímá celou třetí třetinu Druhé knihy Mojžíšovy. Svým způsobem je tak vyvrcholením této knihy a završením dvou předešlých témat: východu z Egypta a darování Tory.
Obsah |
Příkaz a jeho smysl
Můžeme říct, že příkaz postavení miškanu: Učiňte mi svatyni a budu mezi vámi přebývat (2M 25:8) (budu přebývat =ŠACHANTI má stejný kořen jako samotný MIŠKAN kořen ŠK"N viz i Šchina = Boží Přítomnost...) je završení dlouhodobého procesu výběru židovského národa, na jehož konci vidíme Tórou obdarovaný lid před branami Zaslíbené země, soustředěný kolem Božího svatostánku symbolizujícího Boží Přítomnost spočívající nad tímto vybraným národem. (IDEÁL)
Přesto se komentátoři přou (Raši vs. Ramban), byla-li stavba v prvotním Božím plánu (Ramban) či se tam dostala až po hříchu zlatého telete (Raši).
V pozadí tohoto sporu je otázka po hlavním smyslu miškanu:
- je to místo, ve kterém dochází k usmiřování mezi Izraelem, jednotlivci a Bohem přiblížením se Bohu a předepsanou obětní službou (Raši)
- nebo je to trvalý symbol sinajského zjevení (Ramban)
(Oba komentátoři souhlasí, že v "původním plánu" byla budoucí stavba jeruzalémského chrámu (hebr. MIKDAŠ). Spor vedou o význam "cestovní" verze do pouště - o MIŠKAN.)
S otázkou stavby miškanu souvisí i otázka po potřeba viditelných symbolů v judaismu. Z tohoto pohledu je Bůh
- podle Rašiho "zklamaný optimista" - původně miškan nazamýšlel, ale po hříchu zlatého telete byla zřejmá nutnost nějakého legalizovaného symbolu
- podle Rambana "realista" - věděl, že bude pro člověka nutné stvořit místo k očišťování provinilců.
Se zhotovením miškanu souvisí i jedna dost zásadní teologicko-filozofická otázka, kterou si klade Avarvanel. Říká-li Bůh: "Budu spočívat mezi vámi", kde je celý koncept Boží Nekonečnosti?
Jako odpověď můžeme uvést, že protože si Bůh přál ukázat lidem, že není MIMO jejich svět, že není vzdálenou a nejasnou ideou, užil výrazu ŠACHANTI, ŠCHINA - (Boží) Přítomnost. Přál si ukázat JSEM ZDE PŘÍTOMNÝ! Všimněte si, že Bůh neříká: Budu spočívat v miškanu - BETOCHO, ale říká BETACHAM - v nich, mezi nimi - uprostřed židovského národa.
Všimněte si: v nich a mezi nimi. Miškan tedy má představovat mikro- a makrokosmos. Stvoření světa a jeho fungování i jednotlivého člověka.
Na podobné téma také viz komentář k větě: Království_kněží_a_svatý_národ, kde se pojednává i o myšlence Cimcumu
Stavba
15 typů materiálů bylo potřeba pro zhotovení miškanu a kabala nám říká, že 15 - JUD a HEJ jsou písmena, kterými byl stvořen tento svět. Zlato, stříbro, měď a kůže jsou čtyři mocnosti světa, které kdy ovládly Izrael - Babylon, Persie, Řecko a Řím. Ve výčtu následuje čistý olej - symbol Mesiáše, který nastoupí po pádu těchto velmocí.
Všimněte si, jak byl miškan malý - jen 15 metrů = 30 amot délky.
- na západní straně menší část 5x5 metrů (10x10 amot) zvaná Kodeš kodašim - Nejsvětější svatyně s archou úmluvy
- na východě větší (10x5 metrů) vnější svatyně s menorou, stolem a zlatým oltářem
(To později jeruzalémský chrám byl mnohem větší a honosnější.)
Celý miškan byl obklopen nádvořím, tak jako později chrám.
Miškan byl v podstatě dřevěná konstrukce bez střechy zakrytá třemi vrstvami koberců. První vrstva koberců se někdy též nazývá MIŠKAN, druhé se říkalo OHEL (stan).
Části miškanu
ARON HABRIT - doslova "skříň smlouvy" - vznešeně archa úmluvy. Aron obsahoval dvoje desky Desatera - původní Mošem rozbité a druhé, které Moše sám vytesal - a sefer Tora. Aron tedy představuje podstatu, obsah. Z tohoto pohledu je zajímavé, že u Aronu jako jediné části miškanu je psáno: A UDĚLALI HO v množném čísle. Tora totiž náleží CELKU Izraele.
MENORA - sedmiramenný svícen je asi nejznámějším symbolem judaismu.
U menory je zajímavé si všimnout neuvěřitelného množství tvarových detailů, které Tora vyžaduje 2M 25:31-40. S tím se nám nabízí otázka: Mají detaily předmětů v miškanu (a tím de facto miškan samotný) hlubší smysl nebo jsou to prostě hezké ornamenty. Avarvanel vidí smysl v každém detailu, Ramban hledá smysl jen v celku, zbytek vnímá jako "náhodu".
Sedm světel - sedm stupňů lidské moudrosti, sedm dní stvoření - vše centrované směrem k aronu a Toře. Čisté zlato představuje čisté myšlenky, ryzí touhu po pravdě. Poháry, květy, poupata představují různé aspekty znalosti, která však všechny vycházejí z jednoho zdroje - menora byla vytepaná z jednoho kusu ryzího zlata. Výška menory odpovídala výšce dospělého člověka. Menora se zapalovala každý den - nutnost každodenního pravidelného studia. Symbolika Tora = Světlo.
ŠULCHAN - stůl a na něm umístěných 12 chlebů představuje hospodářský aspekt, úspěch.
Všimněte si umístění šulchanu na severní straně. Existuje přísloví: Kdo chce zbohatnout, ať zamíří na sever, kdo chce zmoudřet, ať zamíří na jih. (Aha, na jaké straně byla umístěna menora, symbol moudrosti?)
Šulchan a menora představují dvojí odměnu za službu Bohu - materiální a duchovní.
MIZBEACH - zlatý oltář doplňuje předměty v miškanu do logického celku. Izraelský národ je vyvážen ze tří prvků - proroctví, království a kněžství - menora, šulchan a mizbeach.
Srovnáme-li rozměry aronu, šulchanu a mizbeachu, dojde k zajímavému poznatku -
- aron byl vysoký 2,5 lokte a široký a hluboky 1,5 lokte - tedy samá necelá čísla. Proč? Toru může "získat" jen ten, kdo si uvědomí, že nemůže poznat vše. Kdo si, myslí, že ví, vše, stane se pohodlným a zakrní. Je i psáno: Co je cílem poznání? Vědět, že Tě (Bože) nelze poznat.
- šulchan byl vysoký 1,5 lokte a dlouhý 2 lokte a široký loket - tedy kombinace celých a necelých čísel, protože moudrý člověk je spokojený s tím co má, ale zároveň ví, že pozemskými věcmi se nelze nasytit.
- naproti tomu mizbeach byl vysoký dva lokte a dlouhý a široký loket - samá celá čísla, protože oltář má za úkol očistit od hříchů a duševních nedostatků a tím člověka "zúplnit".
V miškanu a chrámu sloužili kněží - kohanim, potomci Mošeho bratra Aharona. Při své práci museli být oblečení do služebních šatů.
Velekněz nosili vždy osmero částí oděvu: turban, náčelní štít, košili, suknici, náprsník, kalhoty, kabát, pásek. Prostí kněží jen čtyři z nich: košili, pásek, kalhoty a turban.
Každý z těchto oděvů má svou symboliku, my se soustředíme pouze na:
CHOŠEN - je náprsenka, která symbolizuje spravedlivý soud. Mimochodem - oddíl šulchan aruchu věnující se soudnictví se jmenuje chošen mišpat.
Čtyři strany chošenu vyjadřují podle Kli Jakara čtyři vlastnosti, které musí mít dobrý soudce: schopnost fakticky zajistit výkon rozsudku ( ! uff, co by řekl Kli Jakar dnes), oddanost pravdě, zbožnost a neúplatnost. Chošen byl z dvojité látky - soudcův hřích při nesprávném rozsudku je dvojnásobný: jednoho neprávem poškodí a druhému neprávem přidá. Z dvanácti kamenů chošenu byly některé drahokamy, jiné lacinými kamínky. Soudce si musí uvědomit, že každá pře, i o nepatrnou sumu peněz je důležítá, že i chudý člověk má své místo ve společnosti a svá práva. Chošen souvisí i s pokorou, kterou soudce musí mít. Vždyť jako první nosil chošen Aharon, který pokorně poslouchal svého mladšího bratra Mošeho.
Historie Miškanu
Miškan popsaný v Tóře sloužil:
- 40 let putování pouští (fakticky jen 39 let),
- prvních 14 let po vstupu do Izraele v Gilgalu
- po rozdělení země byl nahrazen kamennou stavbou 1stejných rozměru, která stála v Šilo 369 let (dřevěné fošny byly spáleny, tři vrstvy koberců zůstaly)
- po smrti velekněze Eliho byl Miškan vztyčen v Novu, kde stál 13 let
- po Šmuelově smrti stál Miškan 44 let v Givonu
To je celkem 480 let do začátku stavby Chrámu, která trvala sedm let. Od té doby nesmí být Miškan či Chrám postaven jinde než na jeruzalémské Chrámové hoře.
Miškan a zlaté tele
Čteme-li v Toře o stavění miškanu, nemůžeme si nevšimnout mnohokrát opakované fráze: "učinili tak, jak jim Bůh přikázal". Zde totiž leží odpověď na otázku: Jaký je rozdíl mezi stavbou miškanu a zhotovením zlatého telete? Právě v tom, že stavbu miškanu Bůh nařídil a celá akce probíhala tak, že Židé činili to, co si Bůh přál. Z tohoto pohledu můžeme lépe rozumět přísnému trestu smrti dvěma synům Aharona při zasvěcování miškanu, kteří zemřeli před zraky celého shromážděného Izraele, protože do miškanu vnesli oheň, KTERÝ BŮH NEPŘIKÁZAL PŘINÉST.
Miškan a šabat
Na šabat se nesmí pracovat. Nesmí provozovat právě ty činnosti, které byly potřebné při stavbě miškanu. Zkusme se podívat proč právě miškan a šabat spolu souvisejí.
Vždy, když hovoříme o miškanu, se dotkneme otázky, potřebuje-li Bůh na zemi svůj "dům". Již v midraši se Moše ptá: Bože, celé nebe tě nedokáže pojmout, jak ti máme postavit miškan? A Bůh odpovídá: Moše, mé myšlenky nejsou jako vaše. Vytvořte miškan a já sestoupím a "zmenším se" do prostoru jednoho lokte. Toto zmenšení, v kabale označované za cimcum = kontrakci, je klíčem k pochopení vztahu mezi šabatem a miškanem. Tak jak se nám zdá absurdní, aby se Bůh "zmenšoval", tak se nám zdá divné, že by Bůh "odpočíval".
Pojďme se pozorněji podívat na myšlenku Stvoření. Nejdřív nebylo nic, poté Bůh stvořil nebe a zemi. Následovalo šest dní tvoření a šabat - čas odpočinku. Toto jsou velmi silné antropomorfismy - Bůh tvořící i Bůh odpočívající. Uvědomme si, že zatímco my prací měníme existující věci a přeměňujeme je, vše co definuje naši činnost: čas, prostor, hmota Bůh přesahuje svou nekonečností. Bůh tvoří něco z ničeho (hebr. ješ meajin). Jak může z nekonečného být stvořeno něco konečného, omezeného. Z matematiky víme, že přidáme-li k nekonečnu cokoliv, dostaneme opět nekonečno. Jak může "Nekonečno" stvořit něco konečného? Kabala hovoří o cimcumu = Božské kontrakci. Stvoření nevzniklo tak, že by Bůh něco přidal, naopak, Bůh se jakoby "zmenšil", "stáhl se" a vytvořil prostor pro existenci světa.
Tím se nám mění naše chápání stvoření i šabatu. První den stvoření byl ve znamení "Božské kontrakce" a toto "zmenšení" trvalo oněch šest dní. Šabat je návratem k nekonečnu. Šabat symbolizuje Božské nekonečno bez cimcumu. Šabat je naší cestou k nekonečnu.
A ještě trošku jinak. Šabat byl zároveň i stav před stvořením. Stvoření začíná první den, v neděli, v okamžiku, kdy končí šabat. Ono první světlo, které Bůh shledal "dobrým", bylo podle talmudu světlo "havdaly".
Teď se můžeme vrátit vztahu šabatu a miškanu. Proč jsou na šabat zakázány právě činnosti spojené se stavbou miškanu? Zatímco Bůh tvořil tím, že se stáhl "do sebe", my tvoříme aktivní činností. Jsme obrazem Božím, zrcadlovým obrazem. Šabat je připomínkou Božského tvoření. Proto na šabat děláme to, co Bůh při tvoření - nic, stahujeme se "do sebe".
Šabat i miškan odráží představu Božského cimcumu.
Rav Solovejčik říkával: V judaismu vede filozofické poznání k morálnímu imperativu. Židé jsou povinni napodobovat Boha a "omezovat se" (kontrahovat se) v mnoha situacích. Jak se píše v Pirkej avot: Kdo je silný? Kdo se dokáže ovládnout.
Miškan a synagoga
Rabi Jonathan Sacks: Přenosný domov
Sidra Truma popisuje stavbu Miškanu, prvního společného chrámu v židovských dějinách. Prvního, ale ne posledního.
Je těžké porozumět hloubce krize, do níž byli Židé uvrženi při zničení prvního Chrámu. Samotná existence národa byla spojována s hlubokým vztahem mezi vyvoleným lidem a Bohem, který symbolizovala právě jeruzalémská chrámová služba. S babylónským vpádem neztratili Židé jen samostatné království a vlast, ale i víru v sebe samé. Veškeré naděje do budoucna se pojili s Bohem, ale jak se na Něj obracet, když byl Jeho dům v ruinách? Tak vnímáme Žalm 137 (Při řekách babylonských jsme sedávali a plakali, rozpomínajíce se na Cion... Kterak bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizí?)
Přesto se právě tehdy rodila odpověď. Chrám sice nestál, ale vzpomínka na něj byla natolik silná, že přivedla Židy k společné modlitbě. V Babylónii se Židé začali scházet nad textem Tóry a vyjadřovat svou touhu op návratu do vlasti a připomínali si Chrám a chrámovou službu.
Prorok Jechezkel byl jedním z těch, kdo napomohl přetvořit vizi obnovy a návratu v instituci, kterou dnes známe pod pojmem synagoga, BEJT KNESET. „Proto řekni: Takto praví Panovník Hospodin: Ačkoli daleko zahnal jsem je mezi národy, a ačkoli rozptýlil jsem je do zemí, však budu jim malou svatyní i v zemích těch, do kterých přijdou.“ Ústřední svatyně byla zničena, ale její ozvěna, miniatura, přetrvala.
Synagoga je jedním z nejpozoruhodnějších příkladu toho, čemu rabíni říkají ITARUTA DELETATA, neboli „spodní probuzení“. Synagogy nebyly ustaveny Božím slovem Izraeli, ale slovy Izraele k Bohu. V Tanachu není o synagogách zmínka, neexistuje příkaz zbudovat synagogu. Dokonce naopak: Pokud Tóra hovoří o Božím domě, má na mysli vždy jen ústřední svatyni, centrální bod Izraele, Chrám.
Když občas zapomínáme na hloubku celého konceptu synagog, je na místě si připomenout slova profesora Sterna, který napsal, že „vytvoření synagog bylo jedním z nejdůležitějších nábožensko-společenský počinů, s kterými judaismus přišel. Synagoga zahájila revoluci, jak uvedl Salo Baron, protože díky ní došlo k proměně koncentrace z místa a svatyně na shromážděné, obec věřících, ať již žili kdekoliv. Synagoga se stala Jeruzalémem exilu, domovem židovských srdcí. Dokonalým vyjádřením síly monoteismu, ve kterém může být Bůh nalezen kdekoliv, protože je všude.
Kde se zrodila tato myšlenka? Nebylo to ani tak z Chrámu, jako z hlavního tématu naší sidry – z Miškanu, který byl ve své podstatě přenosnou svatyní přenášenou pouští. Provizorní, přenosný dům, který se večer postavil a ráno zase zboural. Provizorní dům, který ale měl na národ trvalý dopad, zatímco formálně věčný Chrám se ukázal být jen dočasným řešení – dokud nebude znovu obnoven, jak zní naše toužebné modlitby.
Mnohem důležitější než vlastní stavba Miškanu je jeho metafyzická podoba. Sama představa zbudovaní Boží domu je prostě absurdní. Oč jednodušší to bylo v případě polyteismu, v němž bozi byli pololidmi či sochami, které potřebovaly místo, kde by se mohli s věřícími setkávat.
Judaismus tento přístup zcela vykořenil. „Kam bych mohl od Tebe odejít? Aneb kam bych před tváří Tvou utekl? Jestliže bych vystoupil na nebe, tam jsi Ty; pakli bych sobě ustlal v hlubinách, i tam jsi.“ (Žalm 139)
Či slovy krále Šalamouna, nejmoudřejšího z králů: „Cožpak může Bůh přebývat na zemi, když i nebesa jsou mu malá? A ještě menší je tento dům.“ A slovy proroka Ješajahu: „Takto praví Hospodin: Nebe jest mi trůnem, a země podnože noh mých. Kde ten dům bude, který mi vzděláte? Aneb kde bude místo, na kterém mám spočinout?“
Tóra v úvodu naší sidry přichází s fascinující odpovědí: „Učiňte mi svatyni a já budu mezi Vámi přebývat.“ (Doslova ve vás.) Jeli základním poselstvím Miškanu víra, že Bůh přebývá v lidských srdcích, kdykoliv se mu otevřou, pak se konkrétní místo modlitby stává irelevantním. Zde se otevřela cesta na jejímž konci se (po sedmi stoletích) vynořila synagoga. Synagoga, která již dva tisíce let udržuje pohromadě jinak do všech koutů rozptýlený lid. Lid, putující pouští, šlapající nejdelší tůru historie.
