Paršat Behaalotcha
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
Obsah |
Sidra číslech
- 36. paraša v Tóře (z 54), 3. v knize Bemidbar (z 10),
- obsahuje 16 „paršiot“, 11 otevřených, 5 zavřených,
- skládá se z 136 vět, 1840 slov a 7055 písmen,
- obsahuje 5 micvot, 3 příkazy a 2 zákazy.
- Obsahuje zvláštní parašu oddělenou obrácenými NUNy.
Alijot v kostce
- Kohen: Bůh nařizuje Aharonovi pravidelně každý večer zapalovat MENORU. (Společně s BIRKAT KOHANIM z minulé paraši jde o dvě věci z chrámové službě, které v nějaké podobě přežily do dnešních dní. Kněžské požehnání se v Izraeli provádí denně, mimo Izrael na velké svátky. Zapalování Menory připomíná svátek CHANUKA.) Levité jsou oddělení od ostatních a zasvěceni chrámové službě
- Levi: Levité definitivně nahrazují prvorozené a stávají se zasvěcenými pomocníky kněží. Tento proces postupně sledujeme již od hříchu zlatého telete, kterého se Levité neúčastnili. (Prvorození byli tradičními nositeli kultu a jejich vyvolení vyvrcholilo při desáté egyptské ráně.) Levité se věnovali chrámové službě od 25 let. Prvních pět let se ale jen učili a skutečnou službu zahajovali až jako třicetiletí. Jedním z úkolů Levitů byl chrámový zpěv.
- Šliší: Lid slaví první výročí východu z Egypta. (Další pesach se slavil až za Jehošuy v Izraeli!) Někteří muži byli rituálně nečistí a nemohli přinést KORBAN PESACH (oběť pesachového beránka). Moše přednáší Bohu žádost těchto lidí a Bůh ji určuje „náhradní termín“ o měsíc později – PESACH ŠENI. (Podle tradice byl i PESACH ŠENI součástí původního Božího záměru, ale k jeho odkrytí došlo až po žádosti lidu – viz Pirkej Avot „Stydlivý se nic nenaučí.“) Rambam a jiné halachické autority řeší otázky dětí, kteří v období mezi prvním a druhým pesachem dospějí a Nežidů, kteří v mezidobí konvertují.
- Revií: Putování pouští v závislosti na oblacích Boží slávy ve dne a na ohnivých sloupech v noci. Protože Židé putovali pouští AL PI HAŠEM (Podle Božích slov), uvádí ŠLA, že máme veškerou svou činnost spojovat s Božím jménem a užívat fráze typu: IM JIRCE HAŠEM (bude-li Bůh chtít), BEEZRAT HAŠEM (s Boží pomocí) nebo BARUCH HAŠEM (díky Bohu). Zhotovení dvou stříbrných trubek (CHACOCROT) k svolávání národa.
- Chamiší: Cesta od hory Sinaj na poušť Paran.
- Šiší: Nářek synů Izraele nad nedostatkem masa. Eldad a Mejdad prorokují Mošeho smrt.
- Švií: Křepelky. Miriam pomlouvá Mošeho a je stižena nemocí CARAAT. Moše se modlí za její uzdravení.
- Haftara (Zecharja 2:14-4:7): Vize zlaté menory.
Shmilův Daf
Komentáře
Rabbi Sacks: Lidskost biblických hrdinů
Tanach, hebrejská bible, je pozoruhodná do extrému dovedeným realismem, s jakým popisuje lidské povahy. Její kladní hrdinové nejsou žádní supermani. Její záporní hrdinové nejsou žádní archetypální ničemové. I ti nejlepší mají své chyby a i u těch z nejhorších můžeme najít něco pozitivního. Neznám žádnou „náboženskou literaturu“, která by se v tomto rysu Tanachu podobala.
Zdá se, jako kdyby monoteismus vnesl do světa i hluboký humanismus. Bůh v Tanachu není podobný bohům starověkých mýtů, kteří byli napůl bohy a napůl lidmi, v důsledku čehož zase v pohanských příbězích nacházíme lidské hrdiny, kteří se zdají být skorobohy.
V přísné protikladu k tomu monoteismus stanoví jasné hranice mezi božským a lidským. A je-li Bůh výhradně božský, jsou zase lidé zcela lidští a tedy i nízcí, komplikovaní, slabí.
S biblickými hrdiny se můžeme identifikovat právě proto, že přes svou nezpochybnitelnou velikost nikdy nepřestali být lidmi a nikdy ani ničím jiným být nechtěli. V sidře Behaalotcha například Tóra dokládá, jak jsou i velcí náboženští vůdci zranitelní, když pozorujeme Mošeho v těžké depresi a zoufalství. Ten příběh je snad dostatečně známý. Izraelcům na poušti schází maso. Není to sice poprvé, ale tentokrát to Moše již nevydrží a ptá se Boha: „Proč mě trápíš? Proč jsi na mě vložil takovou tíhu? Dej ať raději zemřu.“
Moše není jediná postava v Tanachu prosící o vlastní smrt. I prorok Elijahu po útěku před Jizevel prosil Boha v poušti, aby mu odebral život. A prorok Jona se později podobně zhroutil u bran Ninive. A Jirmejahu, když lid odmítl jeho poselství a byl veřejně zostuzen, proklel den svého narození.
Proč velké postavy tak často pronásleduje pocit neúspěchu? Na nejjednodušší úrovni můžeme vypozorovat jeden společný rys minimálně u tanachických proroků a tím je vášnivá snaha změnit svět spojená s hlubokým pocitem vlastní nedostatečnosti. Moše se ptá: „Kdo jsem, abych mluvil k lidu a faraónovi?“ Jona se snaží před svým úkolem utéct do zámoří. Jirmejahu se nazývá nezralým chlapcem. Ovšem přesně ten samý fakt, který sráží proroky do depresí, je zároveň i jejich lékem. Oni nevěří sami sobě, ale věří Bohu. Netlačí se do svých rolí, ale přebírají je, když není zbytí. A v okamžiku, kdy se sloupne poslední slupka jejich ega, zrodí se velikost. Najednou nejde o osobní úspěch a popularitu, jediné, co má cenu je Úkol a Ten, kdo proroka povolal k jeho vykonání.
