Paršat Bo
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
Obsah |
Bo číslech
- 15. sidra v Tóře (z 54),
- 3. sidra v knize Šemot (z 11),
- 14 paršiot, 8 otevřených, 6 zavřených
- skládá se z 106 vět, 1655 slov a 6149 písmen,
- Sidra obsahuje 20 Micvot; 9 příkazů a 11 zákazů
Alijot v kostce
- Kohen: Bůh posílá Mošeho za faraónem, aby ho varoval před další ranou - kobylkami. Mimochodem ono "BO" doslova "přijď" říká Bůh Mošemu celkem třikrát. A vždy se tím myslí: "Jdi do paláce." Naproti tomu, když má jít Moše za faraónem k řece, říká mu Bůh: "LECH" (doslova "jdi"). Je známo, že egytské rány lze rozdělit na tři skupiny (DECACH, ADAŠ, BEACHAV). Do paláce chodí Moše s Aharonem vždy při prostřední z ran v sérii (žáby, mor, kobylky, úvodní rány (krev, divá zvěř a kroupy) se faraón dovídá u řeky.) Faraónovi rádci navrhují ustoupit a pustit Židy sloužit Bohu (o nic dalšího se nikdy nevyjednává!), ale Bůh faraónovi zatvrdí srdce. Muže by pustil, ale Moše trvá na účasti všech, včetně žen a dětí. Koncentrace na účast dětí je pro judaismus významná.
- Levi: Kobylky ničí egyptské bohatství a faraón přiznává svou vinu. Volá si Mošeho a Aharona zpět a prosí je o odstranění té "hrozné rány". Když kobylky odnese vítr, Bůh zatvrzuje faraónovo srdce, a tak další rána (tma) přichází bez varování. (Totéž se stalo i v případě vší a vředů.) Neobvyklá tma trvala tři (a podle Rašiho šest) dní. Egypťané jsou paralyzovaní, Židé vidí. Vilenský Gaon HAGRA podotýká, že světlo i tma jsou stvořené entity. Tma není jen absencí světla. Obvykle ale platí, že světlo potlačuje tmu. V případě deváté rány byly přírodní zákony postaveny na hlavu a tma přebíjela světlo. Větu Tóry: "Nikdo neviděl svého druha, nikde se nedokázal zvednout z židle," vystvětluje Chidešej HaRim takto: "Nejčernější tmou v životě člověka je stav, kdy nevidí nouzi svých bližních. V takovém případě sám upadá a nemůže pomoct ani sám sobě."
- Šliší: Faraón je ochotný propustit Židy bez majetku, Moše nesouhlasí. Faraón hrozí Mošemu smrtí. Bůh oznamuje poslední a nejtěžší ránu.
- Revií: Moše oznamuje smrt všech prvorozených. Ustanovení hebrejského kalendáře (ROŠ CHODEŠ). Příkazy o pesachovém beránku.
- Chamiší: Moše sděluje starším lidu detaily o pesachové oběti, označení židovských domů atd.
- Šiší: Smrt prvorozených. Židé opuštějí Egypt po 210 letech otroctví, 430 let od smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Avrahamem.
- Švií: Příkazy o prvorozených. Příkaz tfilin. Pesach.
- Haftara (Jirmejahu 46:13-28): Proroctví o pádu Egypta.
Shmilův Daf
Komentáře k paršat Bo
V Chidušej Charim se komentuje obrat z naší paraši: „Nikdo neviděl svého druha, nikdo nedokázal vstát ze svého místa,“ takto: „Nejhorší formou tmy v lidském životě je slepota vůči utrpení bližních. V takovém případě pak nejenže nejsme schopní druhým pomoci, ale v konečném důsledku nejsme schopní pomoci ani sami sobě, nejsme schopni stoupat výše, „povstat“. V případě deváté rány (tmy) se ale také píše, že Židé, na rozdíl od Egypťanů, měli ve svých příbytcích světlo. Nechť vždy dokážeme rozpoznat potřeby svých bližních a konat s laskavostí hodnou naší tradice...“
Rabi Jonathan Sacks: Nenávist a svoboda
Jeden detail v příběhu o východu z Egypta je neobvykle zdůrazněn, přitom ale na první pohled nedává žádný smysl. Vše začíná příkazem: „Bůh Mošemu řekl: „Přivedu na faraona a na Micrajim ještě jednu pohromu, potom vás odtud pustí, a nejen že vás pustí, ale vyžene vás odtud! Promluv k lidu, ať si každý od svého druha a každá žena od své družky vyptá stříbrné a zlaté náčiní!“ A jeho naplněním: „Micrijci naléhali na lid a spěchali je dostat ze země, poněvadž říkali: všichni jsme mrtví! A lid odnesl zbytky svého těsta, zabalené do šatů na svých ramenou, dříve než vykynulo. A synové Jisralele učinili dle Mošeho slova a vyžádali si od Micrijců stříbrné a zlaté náčiní a pokrývky. A oni jim půjčili, protože Hospodin dal tomu lidu v očích Micrijců přízeň, a opustili Micrajim.“
K čemu stříbro a zlato? Izrael opouštěl otroctví v hrozném spěchu (ani nevykynulo těsto) a Egypťané „naléhali“, tak proč Bůh trval na nutnosti vzít si s sebou dary, které lze v poušti jen stěží užít? A náš zmatek ještě prohlubuje vědomí, k čemu bylo později zlato užito – na ulití zlatého telete. Přesto nelze pochybovat o tom, že tento detail byl pro celý příběh klíčový, protože Bůh jej zmiňuje již při prvním setkání s Mošem, když říká: „Vím, že vám král Micrajim nedovolí odejít ani po dobrém, ani pod hrozbou pevné ruky. Vztáhnu však svou ruku a budu bít Micrajim všemi svými divy, které v něm učiním, dokud vás nepropustí. Navíc tomuto lidu poskytnu přízeň v očích Micrijců, a až budete odcházet, neodejdete s prázdnou. Každá žena požádá sousedku odvedle i z domu o stříbrné a zlaté věci a o pokrývky, naložíte je na své syny a své dcery a vypleníte Micrajim!"
Proč to bylo tak důležité? Hádanku rozluštíme až zpětně, při četbě poslední z Mojžíšových knih. Tam se nejprve uvádí: „Byl-li ti prodán tvůj bratr, Hebrejec nebo Hebrejka, budou ti sloužit šest let, počátkem sedmého roku je od sebe propusť bez náhrady! A až ho budeš od sebe propouštět, nepropusť ho s prázdnou! Dej mu výslužku ze svého bravu, ze svého mlatu a ze svého vinařství, dej mu, čím ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal! Měj na paměti, že jsi sám býval otrokem v zemi Micrajim, a že tě Hospodin, tvůj Bůh, vysvobodil, proto ti dnes přikazuji totéž!“ A posléze zde nacházíme i nejpřekvapivější z příkazů Tóry: „Jelikož je tvůj bratr, nehnus si Edomce, a nehnus si Micrijce, protože jsi byl usedlíkem v jeho zemi!“
Pozoruhodné! Izraelci byli Egypťany krutě zotročení a jistě jim nedluží žádnou „vděčnost“. Naopak, mají právo cítit odpor. Přesto trvá Bůh na tom, že by tomu tak nemělo být. Proč? V tomto bodě se dotýkáme jednoho z klíčových rysů svobodné společnosti. Lidé vedení nenávistí nejsou a nemohou být svobodní. Kdyby byli Židé zatížení nenávistí a touhou po pomstě, mohl by je Moše vyvést z Egypta, ale nedokázal by vyjmout Egypt z jejich mysli a srdcí. Chcete-li být svobodní, musíte se zbavit nenávisti. Je zásadní rozdíl mezi životem s minulostí a životem v minulosti. Judaismus je náboženství paměti. Vzpomínáme na východ z Egypta každý rok, dokonce denně. Ale děláme to v zájmu budoucnosti, ne minulosti. „Neutiskuj cizince,“ říká Tóra, „protože víš, jaké to je být cizincem.“ Jinými slovy: to, čímž jsi trpěl, nepůsob jiným. Paměť je morální výzvou. Řečeno Santayanovými slovy: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou určeni k jejímu zopakování.“ Židé vzpomínají na svou minulosti právě proto, aby se neopakovala. Moše nám to v Tóře zdůrazňuje: „Pamatujte si, ale ne proto, abyste v sobě živili nenávist.“ Proto je nutné udělat tlustou čáru za minulostí. Proto musel být otrok propuštěn bez povinnosti se vykoupit, proto mu musel jeho pán dát přiměřené dary. Tyto dary nebyly „kompenzací“ za „utrpěné“ otroctví, protože neexistuje způsob, jak vrátit čas a roky strávené v otroctví. Ale existuje způsob, jak zajistit, aby rozchod byl proveden v „dobré vůli“. Dary umožnily bývalým otrokům dosáhnout emočního vyrovnání, vzbudit pocit nového začátku, protože ten, kdo byl obdarován, zjišťuje, že je těžké nenávidět.
To je skutečný význam stříbra a zlata získaného od Egypťanů na výslovný Boží příkaz. Možná i proto přeložil Benno Jaakov výraz VENICALTEM (2M 3: 22) ne jako „vypleníte“, ale „zachráníte“ Egypt. Vybrané dary dokazovali, že Egypťané nejsou kolektivně vinní, že skutečnými hříšníky byli jen faraón a jeho rádci.
Poselství Tóry je stále aktuální i na počátku jedenadvacátého století, v době plné etnických a náboženských konfliktů, a zní: „Chcete-li být svobodní, musíte se zbavit nenávisti.
