Paršat Chukat-Balak
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
What a joy to find someone else who thniks this way.
Obsah |
Alijot v kostce
- Kohen: Příkaz o červené krávě (PARA ADUMA). Červená kráva nesměla mít ani dva černé chlupy, musela být bez vad (jako všechna obětní zvířata) a nesměla být nikdy použita k práci. Červená kráva není klasická oběť, byť vykazuje určité podobné znaky (např. Usmíření). Na rozdíl od obětí byla zaříznuta mimo MIŠKAN a celá spálena na popel. Zatím bylo spáleno devět červených krav, desátá čeká na Mesiáše. Celý postup přípravy popela a „živé vody“ znečišťuje, ale na druhou stranu je užití směsi vody a popela z červené krávy nezbytnou podmínkou pro očistu a možný vstup do Chrámu. I proto je červená kráva považovaná za nejtěžší z příkazů Tóry. Umírá Miriam.
- Levi: Mošeho chyba – udeřil do skály, místo aby k ní mluvil (viz Příběhy Tóry, str. 123-126). Za trest nesmí ani Moše, ale ani Aharon vstoupit do Izraele. Neúspěšná žádost o průchod edomským území.
- Šliší: Aharon umírá a veleknězem (KOHEN GADOL) se stává jeho syn Elazar. Lid truchlí třicet dní. (Aharonova smrt se od Moše skonu liší v několika bodech – Aharon viděl, jak jeho syn nastupuje na jeho místo, Moše ne. Lid pro Aharona truchlil celý měsíc, pro Mošeho ne.) Po Aharonově smrti zmizely ochranné mračna Boží slávy. (Po smrti Miriam se vytratila zázračná putující studna a po smrti Mošeho přestala padat Mana.) Výpočet tábořišť. Píseň o studnici vody.
- Revií: Válka se Sichonem a Ogem a dobytí jejich území (východní břeh Jordánu). Moavský král Balak si najímá Biláma, aby proklel Izraelce.
- Chamiší: Bilám se vykrucuje. Odměna pro Biláma, cesta k Balakovi. Zázračná Bilámova oslice mluví.
- Šiší: Bilámovy přípravy. Bilám žehná Izraeli, Balak se zlobí. Repete.
- Švií: Bilámovo do-třetice-všeho-dobrého. Bilám odchází, radí a prorokuje o závěru dní. Bilámova rada - svést Izraelce k modloslužbě a smilstvu - je účinná. Izraelci hřeší a Boží ochrana ustupuje. Výsledek? 24000 mrtvých. A nebýt Pinchase, tak ještě víc...
- Haftara (Micha 5:6-6:8): Proroctví o rozptýlení Izraele a návratu do Zaslíbené země.
Shmilův Daf
Komentáře
Jan Divecký: Příběhy Tóry - Mošeho hřích
Po smrti Mošeho sestry Miriam (4M 20:1) přišel izraelský tábor o zázračnou studnu nazývanou Miriamina studna. Tak jako před čtyřiceti lety při východu z Egypta, i nyní se žíznící lid shromáždil u Mošeho, aby mu vyčetl, že ho vyvedl z blahobytu do pouště. Moše s Aharonem utíkají před lidmi do Miškanu, kde padají na tvář. Vzápětí Bůh nařídil Mošemu, aby si vzal hůl a shromáždil lid ke skále, ze které má pro tábor získat vodu. Moše tak učinil. Lidé uhasili žízeň. A Moše? Byl přísně potrestán za neposvěcení Božího jména a Bůh mu zakázal vstup do Zaslíbené země! Alespoň takto tento příběh většinou vnímáme. Málokomu je jasné, proč byl Moše tak přísně trestán a hlavně za co. Každý ze základních komentátorů Tóry uvádí vlastní verzi a zároveň vyvrací názory ostatních.
Podívejme se na případ podrobněji: ve větách 4M 20:7–8 je uveden Boží příkaz. Bůh říká Mošemu: „Vezmi hůl, shromáždi s Aharonem celou obec a hovoř ke skále, ať dá své vody, a dej jim ze skály vodu a napoj je a jejich stáda.“ Zkusme si tento text rozložit na části. Objevíme pět částí příkazu:
- vezmi hůl
- shromáždi celou obec
- hovoř ke skále
- dej jim ze skály vodu
- napoj je
Nyní pečlivě sledujme Mošeho realizaci: A Moše vzal hůl z místa před Bohem (tedy z Miškanu), jak mu Bůh přikázal. Moše s Aharonem shromáždili obec ke skále. Řekl jim: „Slyšte buřiči, zda-li dokážeme vyvést ze skály vodu.“ „A pozdvihl Moše ruku a udeřil dvakrát do skály a vyšlo mnoho vody!“ A obec se napila i její stáda. (4M 20:11)
Kde se stala chyba, za kterou je Moše ve větě 4M 20:12 tak potrestán? Vždyť vše probíhalo podle Božího příkazu. Pět velkých komentátorů Tóry nalezlo pět problematických míst. Malbim uvádí za Mošeho pochybení shromáždění lidu. Bůh totiž Mošemu přikázal shromáždit EDA, a Moše shromáždil KAHAL. Malbim se domnívá, že zatímco EDA je spořádaná společnost, KAHAL je neorganizovaný dav. Rambam Mošemu vyčítá ostrý tón: „Slyšte buřiči!“ Ramban vidí chybu v obsahu Mošeho slov. Podle něj věta: „Zda-li dokážeme vyvést ze skály vodu“ zní, jakoby to byla Mošeho a ne Boží schopnost měnit kámen ve vodu. Raši se domnívá, že Moše měl ke skále hovořit, a ne do ní tlouct. Ibn Ezra vidí chybu v tom, že Moše udeřil do skály dvakrát. Při vší úctě k rabínům se musíme optat: „Toto měla být ta hrozivá chyba, kvůli které Moše nevstoupil po čtyřiceti letech snažení do Izraele?“
Pojďme si nyní vyjasnit několik obtížných míst.
Jakou hůl si Moše ke skále bere? Tu starou dobrou hůl, kterou známe z egyptských ran a rozdělení moře? Těžko si představit, že by si ji Moše odkládal do svatyně Miškanu. Miškan nesloužil jako Mošeho privátní šatník. Ovšem my známe i jinou hůl, o které víme, že měla být umístěna v Miškanu. Po Korachově vzpouře tam Moše na Boží příkaz umístil rozkvetlou (Aharonovu, levitskou) hůl. Proč? Sám Bůh mu přece přikázal, aby ji tam dal na znamení všem buřičům. Takže je pochopitelný i Mošeho projev: „Slyšte buřiči!“
Proč měl Moše mluvit ke skále? Podle Rašiho na důkaz Boží velikosti. I skála umí vyvést vodu, je-li to Boží přání. Skála ale nemá uši a nejeden komentátor vnímá příkaz hovořit ke skále jako příkaz hovořit o skále. Zdá se, že tak to pochopil i Moše. I Boží příkaz přece rozděluje mezi „hovoř ke skále“ a „dej jim ze skály vodu“. Má-li Moše vyvést ze skály vodu, proč to neudělat tak, jako při východu z Egypta? Tedy úderem hole do skály (2M 17:1–7)?
Pokud se tedy nedomníváme, že Moše ztratil nárok na vstup do Izraele proto, že místo jednou do skály udeřil dvakrát, tak za co je vlastně trestán?
Možná by nebylo od věci si přečíst, jak je vlastně Moše s Aharonem potrestán. Bůh jim říká: „Protože jste mě nepodpořili a neposvětili mé Jméno v očích synů Izraele, nepovedete tuto obec do země.“ Nikde není psáno: „Nevstoupíte do země!“ Musíme od sebe oddělit Mošeho jako soukromou osobu, spravedlivého muže, a Mošeho jako vůdce národa, který pochybil, když neposvětil Boží jméno a nedokázal aktivně jednat.
Uvědomme si, že Moše na stížnosti lidu prakticky nereagoval. Rychle od lidí utekl pryč k Miškanu a tam padl na tvář. Opět se nám potvrzuje Mošeho změna. Z razantního vůdce se změnil na pasivního důstojného muže. Při žádostech o maso prosil, aby ho Bůh zbavil vůdcovství, po návratu průzkumníků to byli Jehošua a Kalev, kdo uklidňovali dav, při Korachově vzpouře Moše padl na tvář, při zmatcích v táboře zasáhl opět Jehošua. Jinými slovy od 11. kapitoly Čtvrté knihy můžeme postupně sledovat Mošeho „krizi“ vedení. Ani v této chvíli při prosbách o vodu Moše nevyužil jedinečnou příležitost „posvětit Boží jméno“. Proto Bůh určil, že Moše nepovede lid Izraele do Zaslíbené země.
