Paršat Emor
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
Obsah |
Sidra číslech
- 31. paraša v Tóře (z 54), 8. v knize Vajikra (z 10),
- obsahuje 17 „paršiot“, 11 otevřených, 6 zavřených,
- skládá se z 124 vět, 1614 slov a 6106 písmen,
- obsahuje 63 micvot, 24 příkazů a 39 zákazů.
- Jen sidra Ki tece obsahuje více micvot!
Alijot v kostce
- Kohen: Jestliže se předchozí sidra Kedošim věnovala výzvě posvětit život židovské komunity, sidra Emor se v úvodu věnuje svatému jádru židovského národa – kněžím. Kněží se nesmí rituálně znečistit kontaktem s mrtvým tělem. Existuje jen sedm výjimek – matka, otec, syn, dcera, bratr, sestra a manželka. (Rabíni vyvozují, že i obyčejní Židé mají povinnost po smrti těchto sedmi příbuzných truchlit.) Kněží nesmí na znamení smutku trýznit a hyzdit svá těla.
- Levi: Kohen (kněz) s tělesnou vadou nesmí v Chrámu vykonávat určité úkony. Pokud se kohen rituálně znečistí, nesmí vstoupit do Chrámu a jíst svatá jídla – oběti. Pokud se kohenská dcera vdá za nekohena, nesmí jíst z obětí.
- Šliší: Obětní zvířata musí být bez tělesné vady. Je zakázáno zabít zvíře a jeho mládě ve stejný den. Máme povinnost „posvětit Boží jméno“ - KIDUŠ HAŠEM a ve třech případech raději zemřít, než zhřešit – v případě vraždy, modloslužby a smilstva.
- Revií: Výčet svátečních dní. Šabat. Pesach. Počítání omeru. Šavuot.
- Chamiší: Roš hašana (Den troubení), Jom kipur.
- Šiší: Sukot. Čtyři druhy – lulav, etrog, hadasim (myrta), aravot (vrbičky).
- Švií: Příprava čistého oleje k zapalování Menory. 12 předkladných chlebů (LECHEM HAPANIM). Příběh o muži, který proklel Boží jméno.
- Haftara (Jechezkel 44:15-31): Proroctví o obnovení Chrámu a chrámové služby kněží.
Shmilův Daf
Komentáře
Rabbi Sacks: Omerové dilema
Lidské tělo obsahuje 100 bilionů buněk. V každé buňce je jádro. V každém jádru je dvojitá kopie lidského genomu. Každý genom obsahuje 3,1 miliardy písmen genetického kódu, který by, kdyby byl přepsaný do klasických písmen, vyplnil pět tisíc knih. Každá buňka, jinými slovy, obsahuje stavební plán celého těla, kterého je součástí. Zázrak, který si většinou ani neuvědomujeme. Z jedné jediné buňky, je možné zrekonstruovat celý organismus. A co to má společného s judaismem? Chtěl bych se na chvíli věnovat jednomu zdánlivě nepatrnému detailu židovského práva, jedné „buňce“, z níž může trpělivý student rozkódovat nesmírně důležitý vzkaz týkající se našeho celého bytí. V těchto dnech se nacházíme uprostřed počítání omeru, jak je psáno: „Ode dne po šabatu, v den, kdy přinesete snop oběti, budete počítat sedm plných týdnů. Odpočítáte padesát dní až do dne po sedmém šabatu a potom přinesete Bohu oběť z nové sklizně obilí.“ Nechme nyní stranou kontroverze týkající se počátku počítání omeru a věnujme se otázce, která je pro mnohé z nás „aktuální“. Co má dělat ten, kdo zapomene jednu noc počítat? Má počítat dál nebo je celý příkaz (počítat plných 49 dní) pro tento rok ztracen?
Nad touto otázkou se střetly dva pilíře židovského práva – rav Haj Gaon a rabi Šimon Keraja (pravděpodobný autor knihy Hilchot Gdolot). Podle Hilchot Gdolot ten, kdo zapomene na jeden den omeru, ztrácí vše, tak jako sefer Tora, kterému chybí jediné písmeno, přestává být košer. Podle Haj Gaona je každý den počítání omeru samostatný příkazem, protože máme povinnost „počítat padesát dní“. Stejně přece platí, že pokud se někdo zapomene jeden den pomodlit, může se pak bez problémů modlit dny následující. Konečné rozhodnutí je kompromisem. Nepřestáváme počítat, ale z úcty k Hilchot Gdolot tak činíme bez požehnání. Elegantní kompromis.
Pojďme ale dále. V judaismu existuje dvojí vnímání času. Lépe než tisíc pouček to vyřkne jeden talmudický příběh o Hilelovi a Šamajovi. Říká se, že Šamaj jedl svá veškerá jídla s myšlenkou na svatý šabat. Viděl-li nějaký chutný pokrm, řekl si, to by bylo výborné šabatové jídlo. Když později uviděl ještě chutnější pokrm, tak ten první snědl a ten lepší si odložil na šabat. A tak stále jedl s myšlenkou na šabat. Hilel, naproti tomu, volil jiný přístup. Snažil se o svatost všech dní, jak je psáno v žalmech: „Požehnán buď Bůh ze dne na den.“
Šamaj žil od počátku týdne s myšlenkou na jeho závěr. Čas v jeho pojetí nebyl náhodným shlukem okamžiků. Měl své směřování a cíl. Hilel, naopak, žil pro každý den bez ohledu na to, co bylo před ním a co přijde po něm, protože, jak říkáme v modlitbě: „Bůh ve své dobrotě, obnovuje každý den práci stvoření.“
Tento spor však míří hlouběji. Starověké civilizace měly tendenci vnímat cykličnost času, kterou pozorujeme v přírodě. Každý den, každý rok jsou neustálým opakováním týchž událostí. A život sám je nekonečné opakování narození, růstu, zrání, stárnutí a smrti.
Judaismus cykličnost času nepopírá a potvrzuje ji ve svých chrámových rituálech. Přináší ale i jiný pohled na události. Tzv. prorocký čas, v němž prorok vidí již na počátku díla jeho smysl, cíl. A to je pravý důvod, proč mají všechny biblické svátky dvojí charakter, cyklický a lineární - prorocký. Cyklický čas je hluboce konzervativní, prorocký naopak odvážně revoluční. A obě formy se protínají v případě počítání omeru. (kráceno)
