Paršat Jitro
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
You've hit the ball out the park! Incerdible!
Shmilův Daf
Komentáře k Paršat Jitro
Bůh přikázal Mošemu, aby se lid Izraele „posvětil na den dnešní a den zítřejší“. Bylo poměrně snadné posvětit se „dnes“, v den velké události, unikátního Darování Tóry, v den, kdy každý zaslechl Boží hlas. Mnohem těžší je posvětit se „na dny příští“. Na obyčejné dny, které následují po velkém vzepětí ducha. Šavuot, šabat, Jom kipur jsou svaté dny. My ale máme vzít si z jejich svatosti příslušný díl i do dní, které následují. Posvětit „všednodennost“ je skutečným úkolem vyvoleného národa. Jen tak bude vše „svaté“ a nic nám nebude „všední“.
2M 20:1 A řekl Bůh všechna tato slova řka ...
- Říká Kli Jakar: Hebrejština zná dvě slova vyjadřující mluvu: dibur a amiru. Příkazy, které souvisely s přijetím Tóry byly řečeny ženám jako amira, která vyjadřuje přívětivost hovoru, zatímco mužům se dostalo přísných slov - diburu. Také výroky, kterými byl stvořen svět, jsou hebrejsky označovány asara maamarot (amira) a desatero přikázání je známo jako aseret hadibrot (dibur), protože B-ží přikazy mají formu rozkazů. Píše Kli Jakar, že muži a ženy mají odlišné chápání. Mužům je možno nařízení prostě uložit, zatímco ženám je nutno vše trpělivě vysvětlovat. Mužům je možno říct: vepřové maso se nesmí jíst, ať se vám to líbí nebo ne, a tečka. Ženám je ovšem třeba vše jemně uvést a objasnit výhody, které z plnění té či oné micvy plynou.
- Deset je příkazů desatera, z kterého pramení všech 613 micvot, aby všem bylo jasné, že na jejich plnění závisí celý svět, který byl stvořen deseti výroky.
2M 20:2 Já jsem Hospodin tvůj B-h, který tě vyvedl ze země egyptské ...
- Říká Kli Jakar: Proč je psáno: Já jsem Hospodin tvůj B-h, který tě vyvedl ze země egyptské, a není zdůrazněno: Já jsem tvůj B-h, který stvořil nebe a zemi? Každý, kdo chce lhát, podvádět a falsifikovat historii, datuje svůj podvrh tak, aby nebyli žádní svědkové, kteří by mohli vyvrátit vymyšlenou konstrukci. Aby nevznikla žádná podezření, byla B-ží existence spojena s východem z Egypta, s událostí, kterou všichni ti, kdo Tóru na Sinaji přijímali, měli v čerstvé paměti.
2M 20:12 Cti svého otce a matku ...
- Říká Kli Jakar: Tímto pátým příkazem je ukončena první část desatera, která se váže na vztahy mezi člověkem a B-hem. Proto je u všech pěti prvních příkazů zmíněno B-ží jméno, které naopak není zmíněno u další pětice příkazů řešící mezilidské vztahy. A i když se nám na první pohled může zdát, že úcta k rodičům patří mezi mezilidské vztahy, učí nás Tóra, že základem úcty k rodičům je úcta k B-hu, jak se píše: tři se podílejí na zrození člověka - otec, matka a Svatý budiž požehnaný.
- V naší paraše přichází Jitro, aby se radoval spolu s Mošem a Izraelem z dobra, které jim B-h prokázal. Přesto je v židovské tradici linie, která není o Jitrově upřímnosti přesvědčena. Jitro například odmítl následovat Izraelce na cestě do zaslíbené země a dává přednost návratu domů, protože GERIM nemají podíl při dělení země.
- Ramban je prakticky jediný významný komentátor, který zastává názor, že nakonec se Jitro nechal přesvědčit a vstoupil do Izraele. I Sforno si myslí, že Mošeho přemlouvání mělo úspěch, ale pouze v tom, že Jitro souhlasil ponechat své syny v židovském táboře a sám se vrátil do Midjanu. Jitro se tak zachoval jako mnoho rodičů mladých sionistů, kteří se smířili s odchodem dětí, sami však nenalezli dost sil k opuštění svého majetku a společnosti, ve které vyrostli.
- Podle rabi Eliezera, měl Jitro i jiný důvod. Chtěl se vrátit do své země, aby tam připravoval další GERIM - proselyty. Ani s tímto argumentem však, podle Or Hachajim Hakadoš, Moše nesouhlasí. Obává se, že Jitrův návrat do Midjanu Židy v očích místních obyvatel poškodí, když si řeknou, že ani Jitro, který s nimi sdílel společnou víru, s nimi nedokázal zůstat a musel se vrátit zpět.
- Podle rabejnu Josefa Bechor Šor, byl pravý důvod Jitrova zdráhání jinde. V obavách z válek, které nutně musely vypuknout při Jehošuově vstupu do země "sedmi národů".
- V protikladu k Jitrovi vidíme Rut, nejznámější proselytku Tanachu. Rut, pramáti krále Davida, které tolika způsoby bránila tchýně a nutila ji zůstat v Moabii, našla v sobě dostatek síly a víry přijmout "jho Tory, micvot a země Izrael". Nechtěla se stát osamělou a opuštěnou bojovnicí mezi Moabany a pochopila nutnost připojení se k židovskému národu na jeho půdě.
Nezatoužíš!
- Příkaz Nezatoužíš! znamená povinnost omezit své myšlenky, omezit touhy vlastního srdce. Nejen činy, ale i myšlenky proti duchu Tory nám jsou zapovězeny.
- Zde se učíme, že je v lidských silách ovládat tužby a city a směřovat je v souladu s úmyslem Tory.
- Často se nám to může zdát divné a nemožné, ale přímo v desateru nám to dosvědčuje samotná Tora, když píše: Nezatoužíš!
- Tak to také vykládá Sefer Hachinuch ve svém komentáři k této micvě: Jen lidé hloupí a hříšní se diví, že mají kontrolovat své touhy po majetku jiných, protože člověk má schopnost přibližovat a vzdalovat věci svému srdci dle svého přání.
- Jinými slovy má Sefer Hachinuch představu, že můžeme ovládat svá srdce svou vůli a Tora nám to na tomto místě přikazuje.
- Rabi Šimšon Rafael Hirš zde komentuje rozdíl mezi B-hem a králem z masa a kostí. Král nemůže přikázat svým poddaným, co si mají myslet, protože to nikdy nemůže kontrolovat. Naproti tomu B-h zná zákoutí našich srdcí a ví, že i my máme možnost je ovládat.
- Trochu jiný názor představuje Ibn Ezra. Podle něj se z příkazu Nezáviď! učíme povinnost naplnit svá srdce b-habojností a smyslem pro realitu do takové míry, až přestaneme toužit po zakázaných věcech. Tak jako netouží člověk poletovat ze stromu na strom, protože nemá křídla, tak jako si prostý vesničan nemyslí na královu dceru, tak ani my nemáme myslet na věci, které jsou nám tak vzdálené, vždyť nám je samotná Tora zakazuje, píše Ibn Ezra.
- Rabi Jakob Meklenburg píše ve svém Ktav vekabala, že hoří-li srdce člověka láskou k B-hu, není v něm místo pro zakázané touhy. Obdobně píše R. Josef v knize Bejt Levi, ale o srdci naplněném b-habojností.
- Je zajímavé si uvědomit, že desatero začíná a končí příkazy duchovní činnosti - příkaz věřit v B-ha a příkaz Nezávidět cizí majetek. Ukazuje se, že judaismus nestojí pouze na činech a praxi, ale prostupuje i srdce a mozek člověka a tím, společně s činy jeho rukou, člověka celého.
