Paršat Lech lecha
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
Obsah |
Lech lecha v číslech
- 3. paraša v Tóře (z 54),
- 3. paraše v knize Berešit (z 12),
- 7 paršiot, 3 otevřené, 4 zavřené,
- skládá se z 126 vět, 1686 slov a 6336 písmen,
- Sidra obsahuje 1 příkaz, konkrétně obřízku
Alijot v kostce
- Kohen: Bůh vyzývá Avrama k opuštění rodné země a nařizuje mu cestu do země, „kterou mu ukáže“. Ramban si všímá stupňování příkazu od relativně snazšího opuštění bydliště, přes těžší opuštění rodného místa po velmi obtížné opuštění vlastní rodiny. Někteří komentáři se ptají: „Co je těžké na opuštění země, ve které vás odsoudili k smrti a hodili do ohnivé pece?“ Odpovědí je znalost lidské psychiky – nezáleží na tom, jak těžké podmínky opouštíte, ani jak moc toužíte po novém a lepším životě, vždy ve vás zůstanou sentimentální vzpomínky na „starou dobrou zemi“ a „staré dobré časy“. V předvečer výročí Listopadu 1989 zajímavá poznámka. Bůh Avramovi slibuje nespočetné potomstvo. Sedmdesát pětiletý Avram s manželkou Saraj a synovcem Lotem vstupují do oné zaslíbené země, kde na ně čeká hladomor a vynucený sestup do Egypta. Ramban se domnívá, že Avram velmi zhřešil, když opustil zaslíbenou zem (byť tam propukl hladomor) a vydával Saraj v Egyptě za svou sestru. Za trest, podle Rambana, čekal Avramovi potomky egyptský exil. Zajímavé je, že Pirkej Avot sestup do Egypta počítají za jednu z deseti zkoušek, v kterých Avraham obstál. Jako kdyby chování v krizové chvíli a její vliv na víru člověka byly dvě odlišné věci.
- Levi: Avram vydává Saraj za svou sestru, která se zalíbí samotnému Faraónovi. Nakonec vše dobře dopadne a Avram se vrací do Izraele se svou ženou, se synovcem Lotem a obtěžkán dary. V Izraeli Avram staví oltář Jedinému Bohu.
- Šliší: Lot se rozchází s Avramem a usazuje se v bohaté a úrodné oblasti Sodomy (SDOM). Tóra nás informuje o zkaženosti Sodomy, čímž zároveň vrhá negativní světlo na Lotovy priority.
- Revií: Válka čtyř králů (z oblasti dnešního Iráku) proti pěti lokálním vládcům v Kenaánu. Avram zachraňuje zajatého Lota. Setkání Avrama s Malki-Cedekem, králem města Šalem, což je podle tradice (Jeru)šalem.
- Chamiší: Bůh slibuje Avramovi potomků jako hvězd na nebi. Avram jako první člověk nazývá Boha svým pánem (ADON).
- Šiší: Bůh uzavírá s Avramem smlouvu (BRIT BEJN HABETARIM). Avramovi se narodí syn (se služebnou Hagar), který se později stane praotcem Arabů (JIŠMAEL).
- Švií: Bůh s Avrahamem uzavírá novou smlouvu, ve kterému mu slibuje potomka (se Sárou) a věčný nárok na zemi Izrael. Symbole této smlouvy je obřízka (BRIT MILA).
- Haftara (Ješajahu 40:27-41:16): Tak jako Bůh uzavřel smlouvu s Avrahamem, uzavřel smlouvu i s celým Izraelem.
Shmilův Daf
Komentáře k paršat Lech lecha
Rabbi Jonathan Sacks: Drama o čtyřech dějstvích
Mezi stvořením světa a Avrahamovým vyvolením vypráví Tóra čtyři příběhy. O Adamovi a Chavě, o Kainovi a Hevelovi, o potopě světa a o babylonské věži. Mají tyto příběhy něco společného? Jsou něčím víc než jen tím, že se staly? Pojí je nějaká vnitřní logika? Uvidíme, že ano. První příběh je o Adamovi, Chavě a zakázaném ovoci. Lidé zakázané ovoce ochutnali, zastyděli se za svou nahotu a Bůh se jich ptal, co se stalo. Probíhalo to takto: „Kdo vám řekl, že jste nazí? Nejedli jste snad ze stromu, ze kterého jsem vám zakázal jíst?“ A muž řekl: „Žena, kterou jsi mi dal, mi nabídla nějaké ovoce ze stromu a já ho snědl.“ Tak se Bůh obrátil k Chavě: „Cos to udělala?“ A žena mu odpověděla: „Had mě svedl a já jsem jedla.“ Muž hází vinu na ženu, ta obviňuje hada. Oba popírají vlastní odpovědnost. „To jsem nebyl já, není to má chyba.“ Oba se vydávají za oběť.
I druhý příběh je dobře znám. Kain a Hevel přinesli Bohu oběti. Hevelova oběť byla přijata, Kainova nikoliv (viz Násilí ve jménu náboženství/Sidra Berešit, pozn. redakce). Kain v hněvu Hevela zabil, a my si můžeme přečíst další slavný dialog.
„Kde je tvůj bratr Hevel?“
„Nevím,“ odpověděl Kain, „jsem snad jeho strážcem?“
A Bůh řekl Kainovi: „Co jsi to udělal? Poslouchej! Krev tvého bratra ke mně ze země křičí.“
Opět se dotýkáme tématu odpovědnosti. Ale v jiném smyslu. Kain nepopírá svou vinu. Neříká: „Já to nebyl.“ Kain odmítá svou morální odpovědnost. „Nejsem strážcem svého bratra.“ Nejsem odpovědný za jeho bezpečnost. Udělal jsem to, chtěl jsem to udělat. Proč bych to neměl dělat? Kain nechápal rozdíl mezi „mohu, dokážu“ a „smím“.
Třetí v řadě je Noach (Noe). Noach byl sice spravedlivý muž, ale žádný hrdina. Byl zrozen za velkého očekávání. „On nás utěší,“ řekl o něm jeho otec Lamech, když mu dával jméno. Noach ale lidstvo nezachránil. Postaral se jen o sebe a svou rodinu. Mystická kniha Zohar srovnává Noacha s Mošem. Moše (Mojžíš) se modlil za záchranu své generace, Noach ne. Ke konci jeho příběhu vidíme, jak se opilý Noach válí na zemi. Není možné přežít sám, to není přežití. „Zachraň se každý sám!“ není židovským principem. Musíme se snažit zachránit i druhé. Nemůžeme se starat jen o sebe. Noach zklamal ve své zkoušce odpovědnosti za druhé.
Po potopě následuje čtvrtý příběh – stavba babylonské věže. V čem spočíval hřích jejích stavitelů? Text biblického příběhu obsahuje dva klíčové výrazy. Vše začíná a končí slovy „celá země“, mezi kterými se objevují podobně znějící: ŠAM, ŠEM, ŠAMAJIM, česky „tam“, „jméno“ a „nebe“. Celý příběh je tedy rezonancí první věty Tóry „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“. Nebe je Božím místem, země je prostorem určeným pro člověka. Pokusem postavit věž až do nebe se lidé chtěli stát bohy. Co to ale má společného s odpovědností? Ne náhodou znamená slovo odpovědnost povinnost někomu se „zodpovídat“. V hebrejštině se odpovědnost řekne ACHRAJUT, v němž zase slyšíme slovo ACHER, které česky znamená „někdo jiný“. Odpovědní jsme vždy někomu jinému. Někomu, kdo má právo se nás vyptávat. V judaismu je tím „někdo“ samozřejmě Bůh, kterému jsme za své činy odpovědní.
Když se chtěli stavitelé babylonské věže vydrápat až nahoru do nebe, jako by říkali „chceme zaujmout Boží místo“. Nechceme Mu být odpovědní. Chceme stvořit prostředí, ve kterém si můžeme dělat, co chceme. Babylonská věž je popřením samé podstaty naší odpovědnosti, popřením představy, že nad námi někdo stojí. Někdo, kdo má právo se nás ptát a požadovat po nás odpověď.
Prvních jedenáct kapitol Tóry v sobě skrývá velmi pečlivě vybudované drama lidské odpovědnosti a osobnostního růstu člověka. Každé dítě si musí nejdříve uvědomit, že dokáže vědomě ovlivňovat to, co dělá. Pak musí zvládnout přechod k morální odpovědnosti – k poznání, že ne vše, co je schopno udělat, je správné. S léty si člověk musí uvědomit svou spoluodpovědnost za osudy druhých, aby věkem dospěl k poznání, že morálka není jen lidskou konvencí, ale že je vepsána do řádu naší existence. Musí poznat, že svět má svého Tvůrce.
Tóra nám nabízí ukázkovou lekci z vývojové psychologie. Její jemnost a hloubku bychom nikdy neměli podceňovat. Je prvním, ale stále tím největším textem o lidské podstatě, o růstu z „prachu země“ k „Božímu obrazu“.
Znamení svaté smlouvy.
Rambam (Maimonides) uvádí ve své knize More Nevuchim několik důvodů příkazu obřízky. Jako hlavní z nich vyzdvihuje samotnou označující funkci, kdy "brit mila" říká: Tento člověk následuje Avrahamův příklad a uzavřel smlouvu s B-hem, jehož Jedinost takto uznává. Další Rambamem zmiňovaný a často citovaný důvod je omezení mužské touhy.
Naproti tomu Ramban (Nachmanides) uvádí, že obřízka je znamením smlouvy bez jiného (např. zdravotního) významu. Proč je toto znamení umístěno tam, kde je? Protože tento orgán a jeho činnost jsou základem k udržení svatosti a čistoty židovské rodiny - základu celého izraelského národa.
Při hlubším pohledu se dá říct, že jsou dva názory. Jeden tvrdí, že člověk tak jak je zrozen je neúplný a pouze obřízkou získává úplnost, zatímco druhý vidí člověka jako a priori úplného, ke kterémuž stavu dodá obřízka "nadstandardní" dávku svatosti.
Ibn Ezra a "Kuzari" nehledají výklady micvot, ale oba dva se přiklánějí k Rambanovu pohledu, že svatost obřízky "uzpůsobuje" člověka přijmout na sebe B-ží jho.
Podle Sefer Hachinuch chtěl B-h oddělit Židy fyzicky tak, jako je oddělil duchovně.
Baal Haakeda zdůrazňuje význam lokalizace obřízky tím, že za určené místo tohoto znamení je vybrán ten orgán, kterým hříšníci nejvíce selhávají.
Sfat Emet uvádí, že každá věc má svůj vrchol - Erec Jisrael je dovršením světa, šabat je vyvrcholením času a brit mila je vyvrcholením lidského vývoje.
Všechny tyto názoru se spojují v jednom: obřízka je akt oddělení Izraele od ostatních národů a symbolem věčnosti židovského národa, jak je psáno: ...a bude vám věčným znamením na vašem těle...
R. Šimšon Rafeel Hirš: Hlavní hrdina - Člověk
A v zemi byl hlad... Příběh uvedený těmito slovy nás na první pohled může velice udivit.
Avraham opustí zaslíbenou zemi. Zdánlivě nemá dost důvěry v B-ha živitele a sestupuje do Egypta. Tam uvede svou ženu Sáru v ohrožení, jen aby zachránil vlastní život. Ramban ve svém komentáři píše, že Abrahám zhřešil! I tím, že ohrozil Sáru, i tím, že opustil zemi mu určenou.
Ale...tento komentář by nás neměl překvapit. Tora nám nepředstavuje velikány naší historie jako neochvějné ideály, je daleka zbožštění jednotlivých hrdinů. Tora nepopisuje zázračné nadpřirozené bytosti, abychom se od nich naučili správnému chování a postupům. Chce-li nám ukázat B-h vhodnou reakci, sám se nám dává příkladem a říká: Touto cestou se dejte, takto čiňte.
Tora není soupisem dobrých činů, Tora popisuje události, které se udály. Ne proto, že jsou zázračné, ale proto, že se udály.
Tora nezakrývá chyby a slabosti velikánů Izraele. Naopak! Právě tímto způsobem pečetí svou hodnotu - pravdou.
Ve skutečnosti naše znalost slabostí praotců nesnižuje v našich očích jejich velikost. Ta se naopak umocňuje existencí pochybení. Vždyť byly-li by postavy Tory čisté jako nebeská obloha, zcela určitě bychom si mysleli, že se již neomylnými narodily, že jim byly dány dobré vlastnosti do vínku. Bez nutnosti vnitřního boje by ztrácely na ceně. Například Mošeho pokora - kdybychom nevěděli, že je Moše schopen křičet: "Poslouchejte, vy buřiči jedni !", mysleli bychom si, že se pokorným již narodil, že je to jeho přirozená vlastnost, ke které se my, kteří jsme se s ní nenarodili, nemůžeme přiblížit. Musíme se dozvědět, jak moc se Moše musel namáhat, aby si pokorné chování osvojil. Musíme poznat, že všichni "na to máme".
Tora nikdy neuvádí hřích, není-li s ním uveden ani příslušný trest. Učme se z Tory, ale nemějme pocit, že se musíme stát advokáty praotců, oni to nepotřebují. Tora je pečetěna pravdou a ta je i základem, na němž staví její komentátoři. Proto si Ramban může dovolit napsat: Abrahám zhřešil.
Než ale proneseme tuto větu, obraťme předtím ještě na chvíli pozornost k vlastnímu příběhu:
Abrahám opustil zemi Kenaán, protože v ní vypukl hlad. Neočekává, že mu B-h poskytne chléb pro hladové hosty uprostřed vyprahlé země a sestupuje za obživou do Egypta. Tam na něj číhá nebezpečí, které ohrožuje jeho ctnostnou manželku Sáru. Tato hrozba je velice reálná. Ještě o pár let později Sáru unese král Avimelech a Jicchakovi unesou za několik kapitol Rivku. Ať tak či tak, jedná se o reálnou hrozbu, se kterou se Abrahám musí vypořádat.
Abrahám je však na světě sám. Před ním nežil žádný jiný "Abrahám". Abrahám se vše učí v reálných zkouškách. My, i se znalostí jeho osudů, máme za povinnost volit cestu reálných řešení, musíme napnout vlastní síly a až potom můžeme očekávat ... že nám B-h pomůže.
