Paršat Pekude
Z Judaismus
Shmilův Daf
Komentáře
Rabi Jonathan Sacks: Putování Na samém konci knihy Šemot nacházíme jemnou textovou obtíž, kterou lze při nepozorném čtení snadno přehlédnout, ale která, podle Rašiho mistrovské interpretace, skrývá klíč k samotné podstatě židovské identity, nabízí strhující svědectví o unikátnosti židovského údělu.
Napřed si ale ozřejměme souvislosti. Mobilní svatostánek, Miškan, byl konečně dokončen a prvního nisanu, přesně rok od počátku příprav na východ z Egypta byl slavnostně zasvěcen a „naplněn mračny Boží důstojnosti“.
Již jsem zmínil, že Miškan nebyl pevně ukotvenou stavbou. Naopak. Jeho celá konstrukce byla velmi snadno rozebratelná a sestavitelná tak, aby jej bylo snadné přenášet při putování pouští. Když se totiž „mraky Boží důstojnosti“ nadzdvihly a přemístily mimo tábor Izraelitů, určily tím směr dalšího pochodu. A Miškan bylo třeba rozmontovat a nést s sebou.
Tóra to popisuje takto: „A vždycky, když se mračno nad příbytkem zvedlo, synové Jisraele se na všech svých poutích vydávali na cestu. Ale když se mračno nezvedalo, tak se na cestu nevydávali až do dne, kdy se zvedlo. Jelikož Boží mračno bylo na příbytku ve dne na očích celému domu Jisraele, aby v něm pak v noci byl oheň, na všech jejich poutích.“
Hebrejský výraz BECHOL MASEHEM (na všech poutích) můžeme v prvním případě vzít doslova, protože nadzdvihnutí mračen signalizovalo počátek dalšího putování. V druhém případě však nedává smysl. Boží mračno přece nad Miškanem nebylo na cestě, ale právě naopak, při táboření. Raši to vysvětluje následovně: „I místo táboření se nazývá MASA (pouť), protože z tábořiště se vyráží k dalším pochodům.“
Rašiho vysvětlení není možné chápat jen jako poznámku lingvisty. Skrývá totiž existenciální pravdu o celém židovství a totiž tu, že dokud jsme nedorazili do cíle, jsou i místa odpočinku cestou. Slovy básníka Frosta: „Lesy jsou krásné, hluboké a temné, ale já jsem slíbil, že vydržím a půjdu míle a míle, než půjdu spát.“ Být Židem znamená putovat a vědět, že místo, kde se nacházím, je jen tábořištěm, ne domovem. Proč?
Bozi starověku (sumerští, babylonští, egyptští, edomští atd.) byli vládci daných území. Vládli svým městům, národům a říším. I proto faraón odmítal uposlechnout Mošeho žádosti o propuštění židovských otroků. Považoval se za boha. Nepopíral, že možná existuje jakýsi Bůh Hebrejů, ten ale, podle něj, neměl v Egyptě žádnou moc. S Izraelem přichází Bůh, který je všude. A je-li všude, může být všude nalezen. Morris Berman ho nazývá „bloudícím Bohem“.
Za neuvěřitelnou rezistencí Židů, s níž přečkali staletí rozprášeni po světě, aniž by významnou měrou odpadli od své víry a identity, stojí koncept, kterému v judaismu říkáme galut, exil. Vyprávění o zrodu národa (pesachová hagada) začíná větou: „Nyní jsme zde, za rok v zemi Izrael.“ Podle halachy máme povinnost připevnit mezuzu na veřeje domu stojícího mimo zemi Izrael až po uplynutí třiceti dnů. (V Izraeli je to okamžitě). Mimo Izrael jsme stále na cestách, byť právě někde táboříme.
V knize Královské je psáno o stárnoucím proroku Eliášovi, ke kterému promluvil Bůh tichým hlasem: „Co tu chceš, Eliáši?“ Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Bůh mu řekl: „Jdi, vrať se svou cestou … Jehú, syna Nimšiho, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šafatova pomažeš za proroka místo sebe.“
Setkání Elíši s Eliášem zanalyzoval v eseji Osamělý muž víry rav Soloveitchik takto: „Elíša byl typický představitel vznešené (a bohaté) rodiny, statkář koncentrovaný na běh tohoto světa, znalý cen dobytka a obilí. Co měl společného osamělým prorokem, Božím vyvolencem, který jako cizinec bloudil uspěchanými šomronskými městy? Přesto se rozloučil s rodiči a opustil blahobyt domova, následoval svého učitele a jako praotec Jaakov se stal „bloudícím Aramejcem“. Elíša osaměl, ale ve svém osamění potkal Osamělého.
Podobná scéna se od té doby zopakovala mnohokrát. Ne náhodou si v roce 1990 pozval Dalajláma, sám od roku 1951 žijící v exilu, židovské učence, aby s nimi hovořil na téma „Jak přežít a žít daleko do domova?“ Je-li židovská odpověď (související s vírou v „Boha historie“) aplikovatelná i v buddhismu, není meritem věci, nás pro tuto chvíli musí hřát vědomí, že i judaismu tak vzdálený Dalajláma vnímá naší výjimečnou schopnost zůstat věrný podmínkám vlastní existence, naši víru v konec galutu a návrat do vlastní země. Jak už vysvětlil Raši, i táboření je součástí pouti. Lid, který nepřestal putovat, je lid, který nezestárne a jeho myšlení nezastará, nezakrní. Zná svou vzdálenou minulost i vytoužený cíl, protože „Lesy jsou krásné, hluboké a temné, ale já jsem slíbil, že vydržím a půjdu míle a míle, než půjdu spát.
