Paršat Pinchas
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
Obsah |
Sidra číslech
- 41. paraša v Tóře (z 54) , 8. v knize Bemidbar (z 10),
- 35 „paršiot“, 10 otevřených, 25 zavřených, 168 vět, 1887 slov a 7853 písmen,
- 6 micvot, 6 příkazů a žádný zákaz.
- Nejčtenější sidra v Tóře (čte se i na Roš chodeš a svátky).
Alijot v kostce
- Kohen: V okamžiku, kdy Pinchas zabil Zimriho a Kozbi, vypukl spor, zda šlo o záslužný nebo kriminální čin. Bůh uděluje Pinchasovi „věčné kněžství“ na důkaz souhlasu s jeho činem. Knězem se člověk musí narodit. Je k tomu zapotřebí jediné: být synem vzešlým z legitimního svazku otce, který je sám KOHEN. Jen Aharon a jeho čtyři synové se knězi stali zasvěcením (pomazáním) v průběhu svého života. Pinchas se narodil Elazarovi, synovi Aharona, ještě před otcovým pomazáním, proto nebyl knězem. Stal se jím zcela výjimečným způsobem – Božím příkazem. Válka s Midjánci.
- Levi: Nový součet lidu přináší několik překvapení: Korachovi synové nezemřeli se svým otcem, Reuven je stále nazýván BECHOR JISRAEL (Prvorozený Izraele), počet Reuvenovců klesl o 2 770 mužů (zřejmě v důsledku Korachovy vzpoury), počet Šimonovců klesl o neuvěřitelných 37 100 mužů (hřích Baal Peora), čímž kmen prakticky ztratil na významu. Na druhou stranu kmen Menaše narostl o 20 500 mužů (možná i proto získal kmen Menaše pozemky na obou březích Jordánu). Celkový počet synů Izraele: 601 730 mužů nad dvacet let.
- Šliší: Rozdělení země mezi výše sečtené muže. Celofchadovy dcery Machla, Noa, Chogla, Milka a Tirca se úspěšně dožadují otcovského podílu.
- Revií: Zákony dědictví. Po otci dědí synové, kteří musí vyživovat své sestry. Nejsou-li synové, dědí dcery. Nemá-li muž děti, dědí po něm jeho vlastní otec. Nežije-li otec, dědí bratři zesnulého. Nežijí-li, hledá se nejbližší příbuzný v otcovské linii. Je ustanoven Mošeho „dědic“ - Jehošua bin Nun.
- Chamiší: Pravidlené denní oběti – jedna ráno, druhá v podvečer. (Dnes je nahrazují modlitby šacharit a mincha.) Šabatová přídavná oběť Musaf (dvě ovce). Musafové oběti na Roš chodeš (dva býci, jeden beran, sedm ovcí jako OLA a jeden kozel jako oběť za hřích (CHATAT), vše s nálevními obětmi vína (NESACHIM) a moukou promísenou s olejem (MENACHOT). Při obětování hrály roli všechny součásti národa. Kohanim konali vlastní obětní službu (AVODA), Levité k tomu prozpěvovali (DUCHAN) a vybraní Izraelité tvořili tzv. týdenní MAAMAD.
- Šiší: Sváteční musafové oběti (pro svátky Pesach – Jom kipur). Všimněte si, že na všechny dny svátku Pesach se obětují stejné oběti, na rozdíl od stále se měnícího počtu obětin na svátek Sukot. Šavuot se zde nazývají CHAG HABIKURIM (Svátek prvotin), Roš hašana zase JOM TRUA (Den troubení).
- Švií: Sváteční musafové oběti (Sukot, Šmini aceret). Další oběti.
- Haftara (Jirmejahu 1:1-2:3): První z haftarot mezi 17. tamuzem a 9. avem. Proroctví o zničení Jeruzaléma.
Shmilův Daf
Komentáře
Rav Sacks: Tři pilíře moci a judaismus
Když se Moše dozvěděl, že má zemřít, prosil Boha, aby ustanovil lidu Izraele nového vůdce. Šlo o velké, nesobecké a prozíravé gesto, které Raši komentuje slovy: „Je ozdobou spravedlivých, že v době svého odchodu nemyslí na sebe a vlastní prospěch, ale na potřeby celku.“ Velcí vůdci myslí na dalekou budoucnost, zajímají je otázky nástupnictví a kontinuity.
Bůh Mošemu přikázal pomazat Jehošuu a přidal přesný popis pomazání. Moše měl na Jehošuu vložit své ruce, postavit ho před velekněze Elazara a předat mu ze své nádhery. Co se můžeme z dávného trojitého rituálu naučit dnes o povaze vůdců v judaismu?
Montesquieu, jeden z politických filozofů osvícenství, vybudoval teorii oddělení tří pilířů moci – zákonodárné, výkonné a soudní, za kterým se skrývá jednoduchá pravda: svoboda nekvete prostě proto, že lidé mají svá přirozená práva, ale protože se bouří proti vůdcům, kteří je chtějí příliš utiskovat. Montesquieuův zdroj nebyla Bible, přesto najdeme v Ješajahově (32:22) proroctví velmi podobnou myšlenku: „Bůh je naším soudcem, Bůh je naším zákonodárcem, Bůh je naším králem – on nás zachrání.“ Podobné schéma najdeme i v Páté knize Mojžíšově, kde se postupně hovoří o zákonech pro krále, kněze a proroky. V Pirkej Avot se dočítáme o třech korunách – koruně Tóry, království a kněžství.
I trojitý proces Jehošuova uvedení do úřadu respektuje schéma ddělení moci. Moše nebyl kněz a bylo nutné, aby i kněžstvo (Elazar) uznalo Jehušuův výběr. Moše sám měl dvě role. Byl v podstatě král, který rozhodoval o směřování lidu, válkách a organizaci tábora, zároveň byl ale i prorokem sdělujícím Boží slovo. Král vládne, prorok inspiruje. A obě role měl Moše předat Jehošuovi.
Položení rukou symbolizuje prorockou rovinu, roli prostředníka mezi lidem a Bohem. Předání z vlastní „nádhery“ znamená předání moci, kterou vládne vladař.
Židovství má k moci ambivalentní vztah. Vnímá její nezbytnost, ale ví o jejím přirozeném sklonu korumpovat. Moše Jehošuovi předal obojí – moc i vliv. To první bylo nezbytné, ale jen to druhé udělalo z Jehošuy jednu z největších postav židovské historie.
