Paršat Tazria-Mecora
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
Youre a real deep thinker. Thanks for shrinag.
Sonuds great to me BWTHDIK
Shmilův Daf
Komentáře
Rabbi Sacks: Život a smrt
Sidry Tazria a Mecora obsahují jedny z nejméně pochopitelných příkazů Tóry, příkazy o rituální čistotě a nečistotě. Důvodem „nečistoty“ je často prostý fakt, že jsme lidé, živé bytosti, duše žijící v tělesné schránce. Přestože toužíme po nesmrtelnosti, je smrt nevyhnutelným koncem všeho tělesného. A nejen to. Boží moudrost učí, že není zrození bez destrukce. Bez smrti jedinců by nebyla možná existence lidstva jako celku. Kdo chce žít a být nesmrtelný, touží po dvou vzájemných opacích.
V průběhu historie se objevily dvě reakce na výše uvedený fakt. Hedonisté se rozhodli žít pro tělesné požitky, asketi se jim vyhýbají. Ti první slouží tělu a popírají věci duchovní, ti druzí přejí duši na úkor těla. Židovská cesta je odlišná. Posvěcuje tělesné věci (jídlo, sex či odpočinek) tím, že tělesnost vnímá jako nástroj Boží přítomnosti. Důvod je prostý. Věříme, že Bůh je Bohem stvoření. Bůh tento svět stvořil a sám označil ze „velmi dobrý“. Být hedonistou znamená popírat Boha. Být asketou znamená popírat dobro Božího stvoření.
Sidra Tazria začíná zákony o rodičce, která se porodem „znečistí“. Proč by měl porod znečišťovat (a to i když si slovo TUMA přeložíme raději jako „stav bránící kontaktu se svatostí“)? Jsou tací z rabínů, kteří předpisy o rituální nečistotě řadí do kategorie Božích rozkazů, kterým nemůžeme porozumět. Rambam se o to ovšem pokusil, a tak to zkusme také.
Judaismus velmi razantně odmítá veškeré kulty smrti, ať starodávné, nebo moderní. Moše nás v knize Devarim učí: „Volte život.“ Svatost (KEDUŠA) je prostorem (ve významu času i místa), ve kterém se přímo setkáváme s Boží přítomností. Smrt, výtoky a nemoci jsou vykřičníky, připomínkami naši tělesnosti, naší smrtelnosti. A Bůh je Bohem živým.
Druhým faktorem je židovský pohled na narození dítěte. Ačkoliv v přírodě není nic přirozenějšího než plození potomků, Tóra nám do podrobností vypráví příběhy Sáry, Rivky, Ráchel, Chany či Šunamitky, příběhy žen, které dlouho nemohly mít děti a pro něž mělo dítě podobu zázraku. Tóra nám jasně naznačuje, že být Židem znamená pochopit, že přežití není jen otázkou biologie. Každé dítě je zázrak a být rodičem znamená být Božím partnerem. I proto mají ženy k Bohu blíže než muži, protože lépe vědí, co znamená dát jiné bytosti život. A když si to uvědomil Adam, nazval svou ženu Chavou – Matkou všeho živého.
Je známý halachický princip, že ten, kdo plní jeden příkaz, nemusí ve stejnou chvíli plnit příkaz jiný. Možná je to tedy tak, že se žena porodem dostává do stavu, ve kterém ji Bůh sděluje: „Na čtyřicet dní tě zbavuji povinnosti navštěvovat mou svatyni, protože ty nyní sama zažíváš zázračné okamžiky svatosti. Později za mnou přijdeš a poděkuješ mi (a přinéseš patřičnou oběť, žes přežila smrtelné nebezpečí), ale nyní je tvé lože malým chrámem, protože již víš, že darování života uprostřed smrtelnosti je vlastně nenápadným dotykem nesmrtelnosti.“
