Paršat Tecave
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
Obsah |
Tecave číslech
- 20. sidra v Tóře (z 54),
- 8. sidra v knize Šemot (z 11),
- 10 paršiot, 2 otevřené, 8 zavřených
- skládá se z 101 vět, 1412 slov a 5430 písmen,
- Sidra obsahuje 7 MICVOT, 4 příkazy, 3 zákazy
Alijot v kostce
- Kohen: Příprava čistého olivového oleje nutného k zapolování Menory. Aharon a jeho synové jsou vybráni ke kohenské služba, k čemuž potřebují speciální roucha. Efod (ozdobná zástěra).
- Levi: Chošen – náprsenka obsahující 12 kamenů s vyrytými jmény kmenů Izraele a s Urim a Tumim (42 písmen Božího jména) vloženými do záhybu.
- Šliší: Meil – blankytný kabátec. Cic – čelenka, štít s nápisem KADOŠ LAŠEM, který nosil Velekněz na čele. Kutonet – košile. Micnefet – turban. Avnet – pásek.
- Revií: Zasvěcení Aharona a jeho synů.
- Chamiší: Sedmidenní zasvěcování Miškanu.
- Šiší: Denní oběti (Tamid) – ráno a odpoledne.
- Švií: Vnitřní zlatý oltář k pálení Ketoretu (vonných bylin, kuřidla, kadidla).
- Maftir (druhý sefer, 5M 25:17-19): Paršat Zachor připomínající Amalekovu podlost.
- Haftara (Šmuel 1 15:2-34): Šaulův pokus naplnit příkaz „vymazat památku na Amaleka“.
Shmilův Daf
Komentáře
Lid Izraele bývá přirovnáván k olivě. Tak jako oliva vydává své poklady (olej) jen je-li drcena a mačkána, tak i Izrael odkrývá své kvality v době útisku a nepřízně, čehož je židovská historie více než dostatečným důkazem. Jednou z důležitých a známých vlastností oleje je, že se nemíchá s ostatními tekutinami. Stejně tak by se Izrael neměl míchat s ostatními národy světa a měl by zůstat sám sebou. Ve směsi s vodou stoupá olej vzhůru na hladinu, tak jako Izrael, který, je-li věrný Bohu, stoupá nad národy, které mu chtějí ublížit.
Talmud uvádí známý rozpor učenců o původu tří denních modliteb. Jsou náhradou za chrámové oběti, nebo se vztahují k hlubinám národní historie? Rabi Jose (syn rabi Chaniny) řekl, že modlitby ustanovili praotcové. Rabi Jehošua ben Levi naopak tvrdí, že modlitby nahrazují denní chrámové oběti. Jiní učenci oba názory dále vysvětlují. Podle názoru rabi Joseho Avraham zavedl ranní modlitbu, jak je psáno: „A přivstal si Avraham a spěchal na místo, na kterém stál.“ Jicchak ustanovil odpolední modlitbu, jak je psáno: „A Jicchak vyšel odpoledne ven meditovat na pole.“ A Jákov zavedl večerní modlitbu, jak je psáno: „A Jákov potkal to místo.“
I názor rabi Jehošuy má své logické podklady. Proč se smí říkat ranní modlitba až do poledne? Protože ranní chrámové oběti se směly obětovat až do poledne. Jiný učenec, rabi Juda, ovšem tvrdí, že ranní modlitba se smí říkat jen první čtyři hodiny dne, protože ranní chrámové oběti se směly obětovat jen po první čtyři hodiny dne. A proč se smí odpolední modlitba říkat až do večera? Protože odpolední oběti se v Chrámu obětovaly až do večere. Podle názoru rabiho Judy se však obětovalo jen do půlky odpoledne, a tak se i odpolední modlitba smí říkat je do půlky odpoledne. A proč noční modlitba nemá časové vymezení? Protože maso a tuky obětí na oltáři hořely po celou noc.
V tomto sporu jde o víc než jen halachu a historii. Jde zde o samotnou podstatu židovské modlitby. V biblickém judaismu byly vždy dvě silné duchovní tradice. Na jedné straně stáli praotcové a proroci, což byli, pokud to zjednodušíme, obyčejní lidé s neobyčejnými schopnostmi, mezi nimiž čnělo umění hovořit a naslouchat Božímu hlasu. Praotcové byli pastevci, pastevcem byl i Moše. Nezastávali žádné úřady a nehonosili se žádnými vznešenými rouchy. Žili stranou od měst a v ústraní mimo klokot civilizace, naslouchali Božímu hlasu. (Naslouchali a poslouchali.) Modlili se podle situace a potřeb. Ani jedna jejich modlitba nebyla stejná. Mluvili z hlubin svých bytostí k Tomu, kdo je hlubinou všech bytostí. To je modlitba praotců a proroků.
Kromě nich existoval i druhý typ náboženských (duchovních) postav – kněží. Ti nosili speciální roucha svého úřadu. Byli „svatými muži“, kteří stáli mimo ostatní (svatý a oddělený má v hebrejštině tentýž kořen). Služba Bohu znamenala pro kněží chrámové oběti. Každý detail oběti byl podrobně předepsán. Oběti měly přesně stanovený čas, místo i způsob provedení, které se nikdy neměnily. Spontánnost vlastní prorokům byla pro kněží pohromou. Aharonovi synové Nadav a Avihu zemřeli, když uneseni slavnostním okamžikem zasvěcení chrámu změnili řád obětí. Jestliže proroci představují současnost, aktuálnost, tak kněží představují věčnost. Každý z nich hovoří k jinému bodu duše, k jiným potřebám společnosti. Duchovno bez bezprostřednosti uvadá, bez formy se zvrhává v chaos. Bez proroků by víra Izraele zestárla, bez kněží by se nikdy nestala národním rysem.
Jádrem sporu mezi rabi Josem a rabi Jehošuou byla otázka, ke které z uvedených tradic patří modlitba. Praotcům a prorokům nebo kněžím? Nahrazuje oběti? Nebo je osobním dialogem duše s Bohem? Nebo kolektivní národní službou Bohu? Jedním z nejvýznamnějších, byť opomíjených rysů judaismu je to, že dodnes čerpá z obou duchovních zdrojů. I proto říkáme v synagoze základní modlitbu (AMIDU) dvakrát – nejdřív potichu, soukromě a pak nahlas, společně jako obec při kantorově opakování. Tichá část patří světu praotců, hlasité opakování odpovídá logice chrámových obětí.
Existuje ještě třetí typ modlitby. V Jicchakově případě se dočítáme, že šel „meditovat“ na pole. Dnešní hebrejština slovem SICHA rozumí rozhovor, dialog. Talmudickou větu o Jicchakově meditaci bychom tedy mohli přeložit: „Dialog je formou modlitby.“ Ano, vždyť modlitba je dialogem mezi nebem a zemí! A obráceně. Rozhovor je modlitbou, protože ve skutečném rozhovoru otevírám sám sebe jinému člověku. Vstupuji do jeho světa. Začínám vnímat věci z jiné než pouze své subjektivní perspektivy. Kontaktem dvou bytostí se obě mění.
Upřímná lidské konverzace je tedy přípravou na modlitbu. V ní předstupuji před Boží přítomnost, naslouchám a hovořím, otvírám se před skutečností, která mě nekonečně přesahuje, a měním se. Modlitba není monolog. Před každou modlitbou říkáme: „Otevři, Bože, mé rty a má ústa, abych mohl pronést Tvou oslavu.“ V každé modlitbě nejen hovoříme, ale je s námi hovořeno. Promlouvá námi Bůh a tradice židovské víry. Slova, která vyslovujeme, nejsou naše, jsou součástí tisíců let židovské zkušenosti setkávání se s Bohem. Modlitba je jako elektrický proud, který námi protéká z vesmíru (stvoření) a židovské historie (vykoupení) a který pro sebe čerpáme.
