Paršat Vaera
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
Obsah |
Vaera číslech
- 14. sidra v Tóře (z 54),
- 2. sidra v knize Šemot (z 11),
- 16 paršiot, 8 otevřených, 8 zavřených
- skládá se z 121 vět, 1748 slov a 6701 písmen,
- Sidra neobsahuje žádnou z 613 MICVOT
Alijot v kostce
- Kohen: Sidra začíná zajímavostí týkající se Božích jmen. Obecně se dá říct, že Boží jméno ELOKIM představuje Božskou spravedlivou přísnost, soud, zatímco čtyřpísmenné jméno HAŠEM odráží Boží milost. V úvodu sidry se obě jména propojují, když ELOKIM říká Mošemu: "Já jsem HAŠEM." Jako kdyby chtěl Bůh říct: "Až doposud jste (v egyptském otroctví) poznávali jen mou přísnější tvář, nyní vám dát poznat svou Milost, vysvobodím vás z otroctví a přivedu vás do Zaslíbené země. Bůh připomíná Mošemu sliby, které dal praotcům. Moše oznamuje lidu východ z Egypta, ale lid je příliš „unaven“, než aby ho vyslechl. Bůh posílá Mošeho k faraónovi, aby mu řekl slavné: „Nech mu lid jít!“ Moše se ovšem obává, že když ho nevyslechli vlastní lidé, tím spíš se s ním nebude chtít bavit faraón. Je zajímavé, že Moše nehledá chybu u ostatních, ale u sebe, když přiznává, že je ARAL SFATAJIM, doslova neobřezaných úst, což je výraz pro vadu řeči. Že by ale Moše vyloženě koktal, uvádí až otřepané vtipy. Podle midraše měl Moše od raného dětství spálený jazyk, když ho jeho "otec" faraón zkoušel poté, co mu ve hře strhl korunu. Faraón to vnímal jako zlé znamení a nevěděl co má dělat. Ptal se tří rádců. Job mlčky utekl, Bilám radil Mošeho zabít a Jitro faraóna uklidňoval, že chlapci se líbí vše, co svítí a že by si do pusy strčil třeba i žhavý uhlík. Faraón tedy nechal před Mošeho vysypat zlaté mince a žhavé uhlíky. Moše chtěl přirozeně sáhnout po zlatě, ale anděl jeho ruku strhl a Moše si do úst strčil žhavý uhlík, který mu spálil jazyk.
- Levi: Rodokmeny Mošeho a Aharona kamuflované do zdánlivě obvyklé genealogie kmenů Reuven, Šimon a Levi. V rámci této mišpachologie nám Tóra představuje mnohé z hlavních postav následujících příběhů. (Pinchase, Nachšona...) Podle komentáře zde Tóra kompenzuje příkrá slova, která na adresu svých nejstarších tří synů řekl praotec Jákov. Mimochodem, proč jsou vlastně Židé nazýváni BNEJ JISRAEL? JUD představuje Jicchaka a Jákova, SIN Sáru, REŠ Rivku a Ráchel, ALEF Avrahama a LAMED Leu. A poslední poznámka k mišpachologii: Aharon si vzal za manželku Eliševu, dceru Aminadava, sestru Nachšona a Raši se ptá, proč nám Tóra sděluje, že byla Eliševa Nachšonova sestra? Vždyť jindy si vystačíme se znalostí otcova jména a navíc z dalšího textu každý bez tak pochopí, že Nachšon a Eliševa byli sourozenci. Odpověd nabízí Talmud, když radí mužům prověřit si povahu snoubenčina bratra. Děti se totiž často podobají svým strýcům.
- Šliší: Moše a Aharon předstupují před faraóna. Mošemu bylo 80, Aharonovi 83. Tóra nikdy neříká nic bez důvodu. A když zmiňuje věk osoby, většinou chce upřesnit dataci konkrétní události. Zde ale zřejmě jde o něco jiného. Celá kniha Berešit byla plná tahanic mezi bratry, zde stojí dva vedle sebe a starší uznává významnost mladšího.
- Revií: Faraón bratrům nevěří, Moše předvádí první z divů - proměňuje svou hůl v hada. TANIN je ovšem přesněji krokodýl, nekorunovaný vládce Nilu a častý symbol vládnoucích faraónů. Aharon proměňuje vodu Nilu v krev, čímž začíná PRVNÍ RÁNA). Následují žáby, které zaplní Egypt.
- Chamiší: Faraón po odstranění žab odmítá splnit svůj slib a je potrestán třetí ranou, kterou byly vši (ne komáři, jak uvádí česká ekumenická bible). Egyptští mágové nejsou schopni držet se svými kouzly krok, ale faraón zatvrzuje své srdce. Vše se prakticky opakuje, následuje čtvrtá rána – divá zvěř (nebo útočný hmyz, ale jistě ne mouchy, které uvádí český ekumenický překlad).
- Šiší: Další rány – mor a kroupy. Nyní pomáhá faraónovi vzdorovat sám Bůh, který mu sám „zatvrzuje srdce“.
- Švií: Na faraónovu prosbu zastavuje Moše ničící ránu (kroupy). Faraón opět odmítá propustit židovské otroky. Poslední tři z deseti ran přijdou na řadu až za týden.
- Haftara (Jechezkel 28:25-29:21): Proroctví o vykoupení a pádu Egypta.
Shmilův Daf
Komentáře k paršat Vaera
Tóra zdůrazňuje, že Aharonova manželka byla nejen dcerou Aminadava, ale i sestrou Nachšona. Proč? Aby nás poučila, že je na místě si před svatbou prověřit i případného švagra. Tak jako se totiž ženy často podobají svým matkám, tak se jejich děti často podobají svým strýcům.
Víme, že Moše byl ARAL SFATAJIM. Co to ale přesně znamená? Existují různé výklady. Nejčastěji se hovoří o tom, že měl „vadu řeči“, hovořil „ztěžka“ nebo mu při hovoru chyběla „patřičná sebedůvěra“.
Rabi Jonathan Sacks: Vši
Když se veškerý egyptský prach proměnil ve vši, zkoušeli mágové sami vytvořit vši svým tajným uměním, ale nedokázali to. Vši napadaly lidi i zvěř, mágové řekli faraónovi: „To je prst Boží,“ ale ten zatvrdil své srdce a neposlouchal je.
Jen málo pozornosti se věnuje využití humoru v Tóře, jehož nejčastější formou je výsměch samolibým, kteří se domnívají, že mohou napodobit Boha. Jedna věc Boha vždy rozesměje – pokus lidí vzdorovat nebi.
Krásný příklad nabízí příběh babylónské věže, ve kterém se lidé rozhodli postavit stavbu až do nebe, aby narušili božský řád určující, že „nebe, nebe patří Bohu a zemi dal lidem“. Z nebeské perspektivy však bylo jejich dílo tak titěrné, že Bůh musel „sestoupit dolů, aby se podíval...“
Satira je důležitá pro pochopení minimálně několika egyptských ran. Egypťané se klaněli mnoha bohům, z nichž většina představovala přírodní síly. Mágové si mysleli, že je svým „tajným uměním“ mohou kontrolovat (tak jako se to domnívají v naší době někteří vědci). A civilizace, která se domnívá, že je možné manipulovat s bohy, věří, že stejně tak může ovládat i lidi. Takové kultuře je pojem svoboda cizí.
Rány byly určeny nejen k potrestání faraóna a jeho lidu za útisk synů Izraele, ale měly také ukázat bezmocnost bohů, v něž věřili. To vysvětluje první a poslední z ran před smrtí prvorozených. První se týkala Nilu. Devátou ranou byla tma. Nilu se Egypťané klaněli jako zdroji plodnosti v jinak pouštní oblasti. A slunce bylo považováno za největšího z bohů, Re, jehož byl faraón dítětem. Tma, zatmění slunce, dokazuje, že i největší z egyptských bohů nezmohl nic tváří v tvář Bohu skutečnému.
To, oč jde, je konfrontace mezi mýtem - v němž jsou bohové pouhé síly, které mají být zkroceny, ovládnuty nebo zmanipulovány - a biblickým monoteismem, ve kterém etika, spravedlnost, soucit a lidská důstojnosti vytvářejí místo k setkání Boha s lidstvem. První dvě rány odkazují na začátek egyptského útisku – vraždění malých dětí. Nám je srozumitelná proměna nilské vody v krev a Egypťanům byla jasná symbolika žab, protože bohyně s podobou žáby (Heget) byla egyptskou bohyní-rodičkou. Obě rány tedy byly kódované vzkazy ve smyslu: „Pokud použijete řeky a porodních bab - obvykle spojovaných s životem – jako nástroje smrti, obrátí se ty samé síly proti vám.“ Jinými slovy šlo o nesmírně naléhavé a přitom logické poselství: „Zneužívané síly přírody se obrátí proti lidem, s čím kdo zachází, tím také schází.“ Historie je spravedlivá.
Reakce Egypťanů na první dvě rány neopouští zaběhlé koleje. Rány jsou pro ně dílem magie, nic „zázračného“. Moše, Aharon, mágové a jim podobní lidé prostě ovládají „tajné umění“. Mágové se snaží a také proměňují vodu v krev a tvoří žáby (ač de facto jen množí egyptské utrpení.) A tu nastává třetí rána, v úvodu zmíněné vši. Rána, kterou mágové nedokáží imitovat. Snaží se, ale nejde jim to. Proto říkají: „To je prst Boží.“
V podstatě se jedná o první (a překvapivě stále živý) názor odpovídající dnešnímu termínu „Bůh mezer“, ve kterém platí, že zázrak něco, pro co ještě nemůžeme najít vědecké vysvětlení. Co mágové (dnes vědci) neumí, musí být výsledkem Božského zásahu, což nevyhnutelně vede k závěru, že náboženství a věda jdou proti sobě a čím více věcí si můžeme vysvětlit vědecky, tím méně prostoru zbývá Bohu, který jednou zmizí úplně. (Chas vešalom)
Právě proto nespočívá v judaismu primární způsob setkání s Bohem v zázracích, ale v jeho slovech – v Tóře, která je židovskou ústavou formující Izrael jako národ pod Boží svrchovaností. Jistěže je Bůh skryt za událostmi, které přesahují přirozenost (rozuměj v zázracích), ale On je také v přírodě samotné. Věda nemá vytěsnit Boha, věda Ho odhaluje v přírodě samotné. Věda nás učí, „jak veliké je veškeré Tvé dílo“. Přesto je Boha třeba hledat především sluchem, nasloucháním hlasu ze Sinaje, který nás učí, jak vybudovat společnost, která bude pravým opakem Egypta. Společnost, v níž menšina nebude utiskovat většinu a v níž se nebude špatně nakládat s cizinci.
Nejlepší zbraní proti myšlení Egypta byl jemný Božský humor, díky němuž si kněží a mágové, domnívající se, že mohou ovládat slunce a Nil, uvědomili, že nemohou stvořit ani veš.
Egyptští mágové (a jejich dnešní nástupci) nechápali, že ovládnutí sil přírody není samo o sobě cílem, ale pouze možným prostředkem. Nejde o to, že i na vši byli mágové krátcí. Víra není jen vírou v nadpřirozené, jde více o schopnost uposlechnout Božího hlasu tak, aby tím námi nabytá svoboda respektovala i svobodu a důstojnost druhých.
