Paršat Vajikra
Z Judaismus
| Paršat haŠavua, pravidelné týdenní čtení Tóry |
Obsah |
Sidra číslech
- 24. paraša v Tóře (z 54)
- 1. v knize Vajikra
- obsahuje 21 „paršiot“, 13 otevřených, 8 zavřených
- skládá se z 111 vět, 1673 slov a 6222 písmen
- obsahuje 16 micvot, 11 příkazů a 5 zákazů
Alijot v kostce
- Kohen: Příkazy o celozápalné oběti OLA z býků, beranů a kozlů.
- Levi: Příkazy o celozápalné oběti OLA z holubů a hrdliček. Příkazy o moučné oběti MINCHA.
- Šliší: Popis čtyř typů moučné oběti MINCHA.
- Revií: Příkaz jiného typu oběti ŠLAMIM (mírová oběť)
- Chamiší: Oběti za neúmyslný hřích CHATAT velekněze, Sanhedrinu a knížete.
- Šiší: Oběť za neúmyslný hřích CHATAT jednotlivce. Další typ obětí tzv. OLE VEJORED byl určen výší majetku hříšníka.
- Švií: Oběť za vinu AŠAM.
- Haftara (Ješajahu 43:21-44:21): Kárání lidu, který neplní své patřičně povinnosti.
Shmilův Daf
Komentáře
Hned třikrát v jednom odstavci se dočítáme o dodržování šabatu: Dodržujte mé šabaty... dodržujte šabat ... Synové Izraele budou dodržovat šabat. Toto trojnásobné opakování nás musí vést k otázce: „Proč Tóra tento příkaz takto opakuje a zdůrazňuje?!“ Rav Šimšon Rafael Hirš srovnává výroky o dodržování (hlídání, ŠMIRA) šabatu s pravidly, kterými židovské právo svazuje hlídače (ŠOMER) svěřeného majetku. Platí, že každý hlídač je odpovědný ve třech oblastech: ŠLICHTUT JAD, AVEDA a PEŠIJA. Česky řečeno, nesmí hlídač na svěřený majetek vztáhnout ruku, nesmí ho ztratit a ani ho nesmí nijak poškodit. Tak ani my, „hlídači šabatu“, nejenže nesmíme na šabat zapomenout, my ani nesmíme zneužít pravého smyslu šabatu a dokonce máme příkaz chránit jeho svatý (sváteční) charakter.
Rav Jaron Ben David:
I v judaismu jsou určití lidé vyvolení. Král, velekněz, soudci. Jejich vyvolení však vede jen k větší odpovědnosti. Zcela konkrétně nám to Tóra dokazuje v dnešní paraše. Paršat Vajikra se věnuje všemožným obětem. Mimo jiné i obětem za spáchaný neúmyslný hřích CHATAT. Ještě dříve, než se Tóra i jen zmíní o provinění řadového občana, už vypočítává, jaké zvíře a jak má obětovat provinilý velekněz, král a soudce Sanhedrinu. Porovnáme-li jim předepsanou oběť s obětí řadových „poplatníků“, zjistíme, že oběť privilegovaných je mnohem nákladnější. Král, který zhřešil, si musí uvědomit, že jeho provinění má mnohem větší dopad než provinění „obyčejného“ člověka. To je pravý opak poslanecké imunity, pravý opak principu, že to, co je pro řadového občana trestné, se vyvoleným promíjí. V židovství je úcta k soudci, králi a veleknězi samozřejmostí a dokonce povinností. Přesto jim Tóra nic nepromíjí. Ať si „veřejný činitel“ uvědomí, že s úctou a vážností získává i mnohem větší odpovědnost. Odpovědnost bez výhod.
Rav Abraham Isaac Kook (1865-1935): Oběti nebo půsty? Když se rav Šešet, učenec ze čtvrtého století, postil, přidával do své modlitby Amida (Šmone esre) tuto modlitbu: „Pane světa! Ty víš, že dokud stál chrám, člověk, který zhřešil, mohl přinést oběť. Ačkoli se oltáři obětovaly pouze tuk a krev, byl obětující ujištěn o prominutí a usmíření. Já jsem se nyní postil a mého tuku a krve ubylo. Ať je to Tvá vůle, aby byl úbytek mého tuku a krve považován, jako kdybych je obětoval na olátři a má oběť byla přijata.." (traktát Berachot 17a)
Rav Šešetova modlitba je zajímavá a podnětná, ale jednomu je třeba se divit: Pokud by vše bylo tak, jak uvádí, tak proč by se kdy lidé namáhali přinášet oběti do Chrámu, když by stejného očištění mohli dosáhnout půstem? Jeho modlitba upoutává naši pozornost k jiné otázce. Proč byly z oběti za hřích (AŠAM) obětovány na oltáři jen tuky a krev? Dva typy hříchu Při vysvětlování smyslu obětování tuku a krve, zmiňuje rav Kook, že existují dva hlavní důvody hříchů. Některé hříchy jsou výsledkem slabosti v oblasti smyslných tužeb a touhy po luxusu. Tyto činy jsou vhodné usmířit obětí tuků. Druhý typ hříchu je motivován reálnými potřebami a pramení například z hladu či chudoby. Velký tlak může vést ke lži, krádeži a dokonce i k vraždě. Odpovídajícím očištěním za tyto hříchy je obětovaní krve. Nevýhody půstů Půsty můžeme dosáhnout očistění a usmíření podobně jako obětováním krve a tuků v chrámu. Přesto je důležité rozlišovat mezi půsty a oběťmi. Přinesení oběti za hřích v Chrámu mělo být jasným signálem, že to měla spíš být viníkova krev, která měla být prolita, a viníkův tuk, který měl být spálen, pokud by Bůh ve své milosti nepřijal náhradní řešení a vykoupení. Tato tělesná zkušenost byla pokořujícím střetem, v jehož důsledku se člověk učil ovládnout své záporné vlastnosti a zakázané touhy. Půst, na straně druhé, oslabuje všechny síly člověka, stejně jako chemoterapie otravuje i jiné částí těla než ty, které bojují s rakovinou. Půst prostě vysává naši pozitivní i negativní energii. Hladovění tak má nežádoucí vedlejší účinky - oslabení síly, kterou bychom jinak mohli napřít k pomoci jiným, ke konání micvot, ke studiu Tóry, a tak dále.
