Z Judaismus

Židovské pohřební a hřbitovní zvyklosti

Umění přijmout smrt je požehnání, úcta k zemřelým je chvályhodná, ale touha po smrti je hříšná a zbožňování mrtvých profanací. Judaismus proto vyžaduje jemnou vyváženost mezi přijetím smrti a touhou po ní, mezi úctou k zemřelým a jejich zbožňování u hrobů.

Obsah 1 Židovské pohřební a hřbitovní zvyklosti 1.1 Doba pohřbu 1.2 Truchlení 1.3 Roztržení šatů 1.4 Smuteční řeč 1.5 Vlastní pohřeb 1.6 Utěšování pozůstalých 1.7 Mytí rukou 1.8 Jídlo útěchy 1.9 Návštěva truchlících 1.10 Modlitby v době zesnulého 1.11 Základní hřbitovní etiketa 1.12 Náhrobní kámen 1.13 Kněží 1.14 Vhodná doba návštěvy židovského hřbitova: 1.15 Nevhodná doba návštěvy židovského hřbitova: 1.16 Nejběžnější modlitby: 1.16.1 Kadiš 1.17 Různé zajímavosti a FAQ

Doba pohřbu

Biblické nařízení vyžaduje pohřeb zesnulého v nejkratším možném termínu po smrti, nejlépe ještě v den smrti. Rychlý pohřeb je projevem úcty k zemřelému, a proto je možné pohřeb odložit opět jen z úcty k zesnulému – aby se mohla obstarat pohřební roucha, aby mohli z větší vzdálenosti přijet příbuzní a další předpokládaní účastníci pohřbu, aby se nemuselo pohřbívat ve zmatcích těsně před začátkem šabatu v pátek odpoledne apod.

Truchlení

Sedm blízkých příbuzných má povinnost truchlení – otec a matka zesnulé(ho), bratři a sestry, synové, dcery a manžel(ka).

Židovská tradice rozlišuje tři hlavní fáze truchlení - od okamžiku smrti do pohřbu (ANINUT), sedm dní po pohřbu (ŠIVA), měsíc po pohřbu (ŠLOŠIM). Po úmrtí rodičů truchlí jejich děti po celý rok (ŠANA).

• ANINUT je dobou příprav pohřbu.

• Týden ŠIVA je určený k projevům zármutku. Prorok Amos nazývá tyto dny „hořkými“. Zvyk týdenního truchlení je možné vystupovat až k praotcům židovského národa. Během prvního týdne smutku pozůstalí sedí na zemi nebo (dnes) nízkých stoličkách. Po celý týden platí přísný zákaz pracovat a obchodovat, tělesné požitky jsou minimalizovány. Taktéž vycházení z domu. Pozůstalí se nestříhají a neholí. Nestuduje se Tóra s výjimkou truchlivých pasáží. Podrobnosti by měl pozůstalým sdělit rabín.

• V dalším průběhu třiceti dnů ŠLOŠIM jsou některé projevy smutku z období ŠIVA zmírněny – je možné sedět na normálních židlích, volně vycházet z bytu, pracovat a studovat Tóru.

• Po smrti rodičů je zvykem rok (ŠANA) od úmrtí odříkávat v synagoze modlitbu KADIŠ a vyhýbat se radovánkám.

Roztržení šatů

Jedním ze znaků židovského pohřbu je KERIA – roztržení šatů pozůstalých tak, aby se „odhalilo srdce“. Rituál KERIA je povinný pro výše zmíněných sedm příbuzných, ke kterým se mohou, chtějí-li, přidat i zeťové a snachy, pokud s tím souhlasí jejich rodiče.

Po smrti rodičů si děti trhají šaty vlevo (u srdce), ostatní příbuzní vpravo.

Kdy se šaty trhají? Buď při oznámení smrti nebo doma před pohřbem anebo na hřbitově.

Smuteční řeč

Židovský pohřeb má vcelku jednoduchý ráz. Vše je zaměřeno na poslední hold zesnulému. K tomu slouží i HESPED – smuteční řeč, kterou většinou pronáší rabín.

Vlastní pohřeb

Vlastnímu pohřbu předchází smuteční průvod k hrobu (LEVAJA). Tělo zesnulého by měli nést (případně vést) nejbližší příbuzní a přátelé, kteří také rakev ukládají do hrobu. Ostatní účastníci pohřbu kráčejí za rakví, cestou se recituje žalm 91.

Při židovském pohřbu je tělo vždy ukládáno do země, aby se naplnilo biblické „Prach si a do prachu se vrátíš.“ Hrob by měl být hluboký alespoň deset dlaní. Rakev se spustí do hrobu a přítomní na ní postupně hází hlínu připravenou lopatkou, která se nepředává z ruky do ruky, ale vždy se zapíchne do země.

Těsně po uložení rakve se odříkává CIDUK HADIN vyjadřující uznání dokonalé spravedlnosti Božích činů. Následuje pohřební KADIŠ.

Utěšování pozůstalých

Po pohřbu přítomní vytvoří dvě paralelní řady, mezi kterými truchlící zvolna kráčejí, přičemž se jim dostává slov útěchy:

HAMAKOM JENACHEM ETCHEM BETOCH ŠAR AVLEJ CIJON VIRUŠALAJIM. Ať vás Bůh utěší mezi ostatními truchlícími Sionu a Jeruzaléma.

Tímto okamžikem začíná truchlícím sedm dní ŠIVA. Od této chvíle se důraz přesouvá od poct zemřelému k útěše pozůstalých.

Mytí rukou

Po pohřbu si všichni přítomní rituálně umyjí střídavě obě ruce z připravené nádoby, která se, jako lopatka u hrobu, nepředává dalšímu.

Jídlo útěchy

První jídlo po pohřbu (SEUDAT HAVRAA) truchlícím tradičně připravují jejich sousedé. Mělo by zahrnovat minimálně chléb a vejce vařené natvrdo, bývá však zvykem podávat i vařenou zeleninu (čočku) a nápoj.

Návštěva truchlících

Po dobu ŠIVA bývá zvykem truchlící v jejich smutku navštěvovat, samozřejmě s maximální citlivostí, bez pozdravů a nevhodných řečí. Návštěvník vždy vyčkává, zda s hovorem začne truchlící.

Modlitby v době zesnulého

Bývá zvykem shromáždit deset dospělých může (MINJAN) do domu zesnulého po celých sedm dní ŠIVA k pravidelným modlitbám.

Základní hřbitovní etiketa

Svatost hřbitova je podobná svatosti synagogy a veškeré lehkomyslné chování je zde přirozeně zakázáno. Mimo jiné se na hřbitově vyžaduje slušné oblečení, muži by měli mít pokrytou hlavou, v celém areálu se nesmí jíst ani pít a samozřejmě se nesmí stát či sedat na náhrobní kameny.

Na druhou stranu je na hřbitově zakázáno provádět i některé zbožné úkony, protože se jich mrtví nemohou zúčastnit, což by mohlo být vnímáno jako jejich zlehčování. Proto se na hřbitově nestuduje Tóra a v hranicích šesti stop od hrobu se ani nečtou žalmy a nemodlí řádné denní modlitby.

Na hřbitov se nevnáší svitek Tóry, modlitební řemínky TFILIN a ani rituální třásně CICIT by neměly být vidět.

Náhrobní kámen

Zřejmě první náhrobní kámen (MACEVA) vztyčil praotec Jákov své milované Ráchel. Náhrobní kámen plní na židovském hřbitově tři funkce: označuje místo posledního odpočinku, varuje kněze (KOHEN), aby k takovému místu nepřistupoval a jsou vyjádřením úcty k zesnulému.

Typy náhrobních kamenů jsou různé, tradice ale dává jednoznačně přednost prostému a neokázalému vzhledu.

Každá MACEVA musí nést jméno pohřbeného, nejlépe v hebrejské podobě, a datum úmrtí. Náhrobní kameny příslušníků kněžského rodu či kmene Levi nesou zvláštní označení – žehnající ruce (KOHEN) nebo konvička (LEVITA). Poslední řádek na náhrobním kameni je vždy vyhrazen hebrejským písmenům תנצבה vyjadřujících přání, aby byla duše zemřelého připojena do svazku živých.

Náhrobní kámen se tradičně vztyčuje až rok po úmrtí.

Časté jsou i dvojité náhrobní kameny pro manželské páry.

Kněží

Přestože v dnešní době, kdy nestojí jeruzalémský Chrám, nemohou kněží (KOHANIM) vykonávat svou službu, mají stále povinnosti dbát o svou rituální čistotu. To v sobě skrývá i vyvarování se kontaktů se zesnulými s výjimkou sedmi nejbližších příbuzných (otec, matka, syn, dcera, manželka, bratr a neprovdaná sestra). Proto kněží při pohřbu nevstupují do obřadních místností. Při vyprovázení zesnulého pod otevřeným nebem musí KOHEN dbát na to, aby se nepřiblížil k hrobům na vzdálenost menší než šest stop a nenesl, nevezl a nedotýkal se rakve. Mnohé hřbitovy proto mají na svém území tzv. kohenskou cestu, která je dostatečně široká, aby po ní mohli kráčet i kněží.

Vhodná doba návštěvy židovského hřbitova:

Rabíni nikdy nevyzývali k častým návštěvám hřbitovů. Naopak. Staletími se vyvinul zvyk navštěvovat zesnulé na závěr ŠIVA a ŠLOŠIM, ve dny výročí smrti (JAHRZEIT), na smuteční půst 9. avu a před vysokými svátky.

Nevhodná doba návštěvy židovského hřbitova:

Návštěva hřbitova je zcela zakázaná o šabatu a biblických svátcích. Nevhodná je také o menších biblických svátcích (CHOL HAMOED), na Roš chodeš a purim.

Nejběžnější modlitby:

U hrobu je nejvhodnější číst vybrané žalmy (nejčastěji 33, 16, 17, 72, 91, 104, 130) a vybrané pasáže 119. žalmu, které odpovídají jménu zesnulého.

U hrobu také bývá zvykem studovat Mišnu.

Kadiš

Modlitba Kadiš je velmi silným vyznáním víry v jediného Boha. Kadiš existuje v několika variantách modlitby, které se liší podle příležitostí, při nichž se odříkává. Níže uvedený pohřební Kadiš se říká jen po pohřbu. Jiným Kadišem je například Kadiš sirotků, rabínský Kadiš atd.

Smrt. Tak jako je židovský způsob života, je i židovský způsob smrti.

Když udeří smrt a zákony smrti a truchlení se stanou aktuálními, vstupují do hry dvě základní zásady. První zahrnuje princip kevod hamet, zacházení se zesnulým s úctou a respektem. Druhá zahrnuje princip kevod hechaj, starost o prospěch žijících. Tyto dva principy poskytují základ mnoha zákonům a zvykům týkajícím se smrti a truchlení.

Židovský zákon pohlíží - ve shodě s principem respektování mrtvých – na kremaci s úkosem. Kremace nebyla zakázána pouze kvůli biblickému pojetí, podle kterého se tělo musí vrátit do původního stavu a musí být pohřbeno do země, ze které vzešlo, ale také proto, že se na kremaci pohlíží jako na nepřirozeně rychlý způsob vypořádání se s tělem osoby, která byla jednou milovaným členem rodinného kruhu.

Když nenastanou polehčující okolnosti, pohlíží také židovský zákon s nelibostí na balzamování. Balzamování někdy způsobuje zmrzačení těla, akt neúcty vůči mrtvému.

Židovský zákon a zvyk nařizují, že se nikdy nesmí přehlížet city pozůstalých k zesnulému. Musí se ulehčit jejich úzkosti. Proto se vyžaduje, aby se pohřeb provedl ihned, což je během tří dnů, pokud nenastane nepřekonatelná příčina k odkladu. Stejné ohledy na city truchlících se také berou po jejich návratu z pohřebního obřadu. Sousedé tradičně připravují pro pozůstalé, které by mohla příprava pokrmu obtěžovat, jídlo útěchy. Hosté se naléhavě žádají, aby se tři dny po pohřbu zdrželi vyjadřování projevů soustrasti, aby si tak truchlící srovnali myšlenky a aby měli možnost vyjádřit smutek v soukromí.

Konečně, ve zvycích a liturgii v období smrti a truchlení hraje důležitou roli pojem smíření. Aby se vysvětlilo, že truchlící musí navzdory velké ztrátě, kterou utrpěl, pokračovat, Židé obvykle citují ponaučení žalmisty (Žalmy 90:12): „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“ Smrt je mimo lidskou kontrolu, ale životní činnost nikoliv. Liturgie, která se přednáší na hřbitově a v domě smutku, toto hledisko zdůrazňuje.

Ciduk hadin a Kadiš, dvě modlitby odříkané během smutečního období, zdůrazňují pojem smíření. Ciduk hadin, citovaný během pohřebního obřadu začíná slovy z Deuteronomia 32: „Skála (on jest), dokonalé konání jeho, neb všechny cesty jeho právo jsou...“ Tím je Boží vůle ospravedlněna a člověk přijímá svůj osud. Také Kadiš vyjadřuje hluboký obdiv truchlícího k Bohu a přijetí jeho vůle, i když se pozůstalý cítí značně traumatizovaný, neschopný odůvodnit si svou bolestnou situaci.

Toto jsou základní pojetí a úvahy, které zdůrazňuje většina židovských zákonů a zvyků vztahujících k smrti a truchlení.

Různé zajímavosti a FAQ

Proč Židé zacházejí s mrtvým s velkou péčí a úctou? V židovské tradici nekončí se smrtí posvátnost lidské osoby. Zvyky a zákony spojené se smrtí a smutkem - dokonce i ty, které jsou jasnou odnoží nebo úpravou obyčejů obvykle dodržovaných v primitivních společnostech - jsou uzpůsobeny tak, aby vyjadřovaly důstojnost lidského ducha.

Proč je židovský zákon ve většině případů proti provádění pitvy? Židovský zákon zakazuje zohavování těla; proto by se pitvy měly provádět pouze, když je to naprosto nevyhnutelné. V případě, že je smrt následkem vraždy nebo je zde podezření, většina náboženských autorit provedení pitvy povoluje.

V případě, že by se výsledkem procedury mohla rozšířit vědecká znalost nebo by mohl být učiněn objev, který zachrání život, se pitva někdy povoluje.

V Izraeli je pitva předmětem velké polemiky. Stávající zákon omezuje svobodu lékařů při provádění pitev a transplantací orgánů. V případě, že si příbuzní zesnulého pitvu nepřejí, lékaři ji nesmí provést.

Proč je v židovském zákoně zakázáno balzamování?

Při balzamování se z těla odvede krev, která se následně likviduje. Židovský zákon považuje krev za část těla, která nesmí být ze zesnulého vyjmuta.

Balzamování Jákoba a Josefa, které je zmíněno v Bibli, bylo egyptským zvykem. Mezi Židy nebylo balzamování běžným obyčejem, přestože se provádělo ještě v dobách druhého Chrámu, o čemž nás informují spisy historika Flavia Josephuse z prvního století.

Rabíni z Talmudu zakázali balzamování nejenom proto, že značí neúctu k mrtvému, ale také proto, že zpomaluje rychlý rozklad těla a jeho návrat do země, odkud vzešlo.

Proč jsou Židé pohřbíváni v jednoduchých rubáších?

Před osmnácti sty lety zavedl rabi Gamliel zvyk pohřbívání Židů ve stejném typu oděvu, což značí, že bohatý a chudý jsou si před Bohem rovni. Rubáše (v hebrejštině tachrichim) se skládají ze sedmi samostatných kusů, do kterých je zesnulý oblečen. Všechny jsou zhotoveny z laciného mušelínu, bavlny nebo z plátěného materiálu. Vnější šat je velký a bílý a oblečená mrtvola je do něj celá zabalena.

Proč se rubáše vyrábí z bílého materiálu? Bílá je symbolem čistoty. Stala se národní barvou raných Židů.

Původně se pro rubáše žádná barva neupřednostňovala. Přestože se obvykle používala bílá, v průběhu dějin se užívaly černá, červená a jiné barvy. Od třetího století (v talmudické a potalmudické době) nacházíme učence, kteří mluví o použití různých barev. Od šestnáctého století se obvyklou barvou rubášů stala bílá.

Proč nemají rubáše kapsy? Rubáše se vyrábějí bez kapes, což symbolizuje, že si po smrti člověk s sebou nemůže vzít žádné materiální vlastnictví. Tento pohled nesdílejí Egypťané a jiné rané civilizace. Tito lidé, kteří byli smrtí zaujati stejně jako životem, plnili své hroby drahokamy, nádobím a zásobami pro nový život po smrti. Některé kultury (například Apačové) stále pohřbívají člověka s jeho majetkem. Židé věří, že „v hodině odchodu člověka z tohoto světa ho nedoprovází ani stříbro, ani zlato, ani vzácné kameny a perly, ale pouze Tóra a dobré skutky“ (Pirkej avot 6:9).

Proč je židovská tradice proti vystavování těla před pohřebním obřadem? Vystavování ostatků před pohřbem je současný americký zvyk. Tento zvyk se v Evropě dodržoval vzácně, s výjimkou královských rodin a ostatní honorace. Židovská tradice považuje vystavování za neslučitelné s kevod hamet, principem „patřičné úcty mrtvému“.

Pojetí „tryzny“, které je obvyklé mezi křesťany, je Židům cizí.

Proč se používají rakve? Ve velmi raných dobách se rakve nepoužívaly. Úsloví v Bibli „Josef byl uložen do rakve v Egyptě“ (1M 50:26) odkazuje na egyptský zvyk, nikoliv na židovský. V talmudických časech se postoj k užívání rakví změnil: být pohřben bez rakve bylo shledáno neuctivým. Od středověku neexistovala žádná ustálená norma a převažovaly rozmanité zvyklosti. Kabalisté v šestnáctém století se domnívali, že je pro tělo lepší, když bude v přímém kontaktu se zemí a rakve se nepoužívaly, což je běžný zvyk dnešního Izraele. Zákon v západních zemích zpravidla použití rakví vyžaduje.

Proč musí být rakve vyrobené ze dřeva? Rabi Levi v Talmudu vysvětluje, že původ zvyku používaní dřevěných rakví lze vysledovat až do Edenské zahrady. Říkal, že skutečnost, že se Adam a Eva schovávali mezi stromy, když je Bůh volal k sobě (Genesis 3:8), znamená, že když člověk zemře, jeho tělo by se mělo uložit do dřevěné rakve.

Použitému druhu dřeva se přikládal malý význam, avšak postupem času se dávala přednost lacinému měkkému dřevu (zvláště borovici), protože panoval názor, že se rozloží rychleji než dřeva tvrdá, jako třeba dub. Kovová rakev, která se rozkládá pomalu, se tradičně nepoužívá. Kdyby ano, těžko by se naplnilo biblické přikázání „v prach se navrátíš“ (Genesis 3:19).

Dřevo se používá spíše než kov také proto, že kov je symbolem války. Pochování milovaného v kovové rakvi by nebylo v souladu s myšlenkou „odpočinku v míru“.

Nakonec, použití dřeva, především neopracovaného, považují rabíni z Talmudu (Moed katan 27a a Ktubot 8b) za připomínku toho, že se nemají pořádat okázalé pohřby a že židovská tradice vítá při kontaktu se smrtí skromnost a jednoduchost.

Proč se někteří Židé nesmějí účastnit pohřbů? Knežská rodina (kohanim), která byla zodpovědná za dodržování náboženských činností ve svatostánku v poušti a později v Chrámu v Jeruzalémě, musela zůstat v rituálně čistém stavu. Protože kontaktem se zesnulým se člověk stává rituálně nečistým, bylo kněžím zakázáno být v těsné blízkosti mrtvého těla.

Kohenovi (členovi kněžské rodiny) není dovoleno účastnit se pohřbů mimo těch, které se týkají členů nejbližší rodiny. Přeje-li si kohen navštívit smuteční obřad přátel nebo cizinců, drží si obvykle odstup od místa, kde se bohoslužba koná.

Proč truchlící pronášejí Kadiš? Kadiš je prastará aramejská báseň, která se pronáší během synagogálních bohoslužeb. Je vyjádřením víry v úlohu truchlícího, který přestože je zdrcen, stále věří v Boha a ve smysluplnost života. Kadiš se nazývá ozvěnou Knihy Jób. Jób pravil: „Přestože mě (Bůh) ničí, stále v něj budu věřit.“

První zmínka o Kadiši jako o smuteční modlitbě pochází z knihy (Or Zarua) vídeňského rabína Isáka ben Mošeho (1180-1260). Kadiš vyjadřuje podřízení člověka Boží vůli. Neodkazuje přímo na Boha, ale jak podotýká Talmud (Brachot 60b), naznačuje, že když má člověk srdce naplněno žalem a bolem, složí své břemeno do Božího klína přednesem Kadiše, který začíná slovy: „Kéž je Jeho velikému jménu dodávána velikost a je posvěcováno.“ To naznačuje, že o čemkoliv rozhodne Bůh, je správné.

Původně musel přednášet Kadiš pouze syn a pouze za své rodiče. Postupně se tento zvyk rozšířil a dnes Kadiš často přednáší za své rodiče i dcery. Kadiš také přednáší členové nejbližší rodiny za bratra, sestru, syna, dceru a ženu. Za jiné příbuzné než rodiče se Kadiš přednáší třicet dnů, období, které se v hebrejštině nazývá šlošim.

Proč je jazykem Kadiše spíše aramejština než hebrejština?

Kromě posledního verše, „Ten, kdo dělá mír na výsostech svých, dá mír i nám a celému Jisraeli! – A řekněme Amen!“, je jazykem Kadiše aramejština. Téměř tisíc let, od časů Ezry v pátém století př.o.l. až dlouho po talmudickém období, byla aramejština mateřským jazykem židovského lidu v Babyloně a Palestině. Kadiš byl složen v každodenním, hovorovém jazyce lidu, v jazyce, který byl (na rozdíl od hebrejštiny) široce rozšířen.

Proč se musí podle některých autorit přednášet Kadiš za rodiče dvanáct měsíců a podle jiných jedenáct? Povinnost Kadiše měli původně synové, kteří museli přednášet modlitbu za zesnulé rodiče po celý rok.

Ustanovení dvanácti měsíců Kadiše za rodiče pochází z Talmudu, který říká (Brachot 58b): „Vzpomínka na mrtvého zeslábne za dvanáct měsíců.“ V talmudických časech však převládala pověra, že bezbožníci jsou vydáni do pekla (gehena nebo gehinom) a zde jsou nejdéle dvanáct měsíců trestáni. Aby se zabránilo tomu, aby lidé případně považovali své rodiče, za které přednášeli Kadiš, za bezbožníky, žáci velkého krakovského rabiho Mošeho ben Izraele Isserla (asi 1525-1572) snížili požadavek odříkávání Kadiše za rodiče na jedenáct měsíců. Tím, že rabi Isserles předepsal, aby se Kadiš nepřednášel déle než jedenáct měsíců, zabránil, aby se rodičům připisovaly špatné vlastnosti. Kadiš by se podle Isserla měl přednášet jedenáct měsíců i za židovského přestupného roku, který má měsíců třináct.

Většina Židů dodržuje Isserlův předpis.

Proč věřící, který přednáší Kadiš, učiní při posledním verši tři kroky zpět? Poslední verš z Kadiše je citací z Knihy Jób, kdy Jób úpěnlivě žádá Boha, „který činí mír v nebesích“, aby přinesl pokoj celému lidstvu. Při recitaci tohoto verše truchlící ukončí své „slyšení“ u Boha, který je v židovské tradici znázorněn jako král králů. Kdo má slyšení u krále, ustoupí krátkými kroky zpět a dá tak najevo konec audience. Stejně činí i truchlící, který po odříkání prosebných modliteb uctivě odstoupí. Pozůstalý se ihned poté, co se vzdálí, vrátí na svou původní pozici.

Proč někdy Kadiš za zesnulého odříkává hrobník? V případě, že nikdo z dětí ani příbuzných není schopen Kadiš přednést, z úcty k mrtvému ho někdy odříká synagogální hrobník (nebo nějaký cizinec). Považuje se však za nevhodné, aby člověk v jednu dobu přednášel Kadiš za víc jak jednoho truchlícího, jak tomu někdy bývá.

Proč truchlící ženy nemusí odříkávat Kadiš? Podle židovského zákona připadá povinnost odříkávání Kadiše za rodiče na syna. I v případě, že nejsou synové, nemusejí dcery Kadiš pronášet. Židovský obyčej říká, že dcera, která si přeje poctít zesnulého otce nebo matku, může uspokojit svou potřebu tím, že bude pozorně naslouchat, jak ostatní pronášejí Kadiš, a v pravý čas odpoví „amen“. Tento akt se považuje za rovnocenný osobnímu odříkání Kadiše.

Přesto některé autority nevidí důvod, proč by dcery nemohly Kadiš pronášet. Slavná chasidská ženská rebe, Maid Ladamirská (1815-1892), jedináček, pronesla Kadiš za svého otce Moneše Werbermachera. Stejně tak Henrietta Szoldová, zakladatelka Hadasy, za svého otce rabiho Benjamina Szolda. Mezi ortodoxními Židy je to však nezvyklé. V konzervativních a reformních obcích stojí ženy s ostatními truchlícími a odříkávají Kadiš.

Proč někteří členové shromáždění (kteří netruchlí) stojí, když truchlící pronášejí Kadiš? Obecné pravidlo říká, že stát při odříkávání Kadiše musí pouze truchlící. Ve většině komunit se sedí, ale v některých se stojí. V těchto obcích panuje názor, že Kadiš je významným vyjádřením víry obce, a proto by se všichni členové měli přednášení zúčastnit.

Proč některá shromáždění přednášejí Kadiš společně? Zvyk, při kterém všichni truchlící přednášejí Kadiš společně, vznikl v sefardských obcích, které zpravidla zpívají modlitby jednotně. Poté, co zvyk schválil rabi Jákob Israel Emden (1697-1776), nejuznávanější učenec své doby, většina shromáždění ve všech obcích tento obyčej přijala a začala ho dodržovat.