Protiřímské povstání
Z Judaismus
Obsah |
Velké protiřímské povstání
| Rozcestník. Tato heslo se týká výrazu, který může mít více významů. Tato skutečnost je (většinou) uvedena v úvodu textu. |
Důležitá data
- 41-44 Claudius svěřuje Agrippovi všechna Herodova území
- 64 dokončena Herodova přestavba chrámu
- 66-73 Velké protiřímské povstání
- 70 pád Jeruzaléma
- 73 pád Macady
- 115-117 II. protiřímské povstání (v diaspoře)
- 132-135 III. protiřímské povstání - Bar Kochba
Srovnání:
- 54-68 římský císař Nero
- 69 rok čtyř císařů - Servius Galba, Marcus Otho, Aulus Vitellius, Vaspasianus
- 79 výbuch Vesuvu - Pompeje
Stručný úvod
- silné a trvalé střety mezi Židy a "Řeky" (zejména v Caesarey, oficiálním hlavním městě provincie)
- v Caesarii sídlí římský prokurátor podřízený syrskému místodržiteli
- vysoké daně
- přímý útlak, přezírání a nerespektování tradic
- chaos
Popis událostí
V těžké situaci sílí extrémní strany. Prokurátorská doba znamenala renesanci Cadokim (Saduceů, nám známých již z dob rané helenizace a chašmonejského období).
Cadokim byli nepřáteli profarizejského Sanhedrinu (Perušim, farizeové, oddělení) a přáli si "pořímštění Židů tak, jak si kdysi přáli jejich helenizaci. Cadokim byli stranou aristokracie a chrámových kněží. Za pomoci prokurátora (a úplatků) se snažili ovlivnit obsazování nejprestižnějšího chrámového postu - postu velekněze. Korupce měla na svědomí časté výměny veleknězů (většinou velekněz nevydržel déle než rok). Radikální odklon Cadokim od židovské tradice polarizovalo společnost a vedlo k její demoralizaci.
I Perušim byli často mezi sebou rozhádaní pro mnohé nuance v dodržování Tóry. Jedni druhé obviňovali z odpadlictví, bláznoství, římančení ... (ne náhodou říká midraš, že za zničení druhého Chrámu může "bezdůvodná nenávist".).V zásadě můžeme říct, že jejich politikou bylo "co nejvíce autonomie v rámci římské říše".
Saducejské odpadlictví a farizejská nejednotnost vedly ke vzniku třetí - nové "strany" - Kanaim (Zéloti, Žárlivci). Podle Josefa Flavia se začali formovat po roce +6 v Galiley. Kanaim byli stranou s jediným cílem: zbavit Izrael římských prokurátorů a loutkových králů. V cestě za svými cíli brzy sáhli po mečích. Jejich nástup znamenal další lavinu zmatků. Určité oblasti země neměli pod kontrolou Římané, ale vůdcové ozbrojených židovských skupin.
Katastrofa se blížila a nesla v ruce dýku. Z latinského sicaria = dýka vzniklo označení nejradikálnější skupiny - Sikariů.
Sikariové byli skuteční teroristé vraždící skutečné či údajné kolaboranty a okrádající koho mohli. Tyto těžko kontrolovatelné bandy se kolem roku 30 propojili se stranou Kanaim. Toto uskupení nedokázal nikdo účinně ovládat a cesty v zemi a ulice v městech se počaly plnit krví. V té době se rabínská volání po míru a autonomii v rámci římské říše a další rozumné návrhy Sanhedrinu na uklidnění vzedmutých vášní utápěly ve vybičovaném nacionalismu, zneužitém vlastenectví a zaslepeném fanatismu. Kanaim vnímali farizee za neschopné a slabé, ne-li přímo za kolaboranty. Vražd přibývalo takovým způsobem, že roku 30 Sanhedrin rezignoval na své právo vynášet tresty smrti. V ten samý rok se rabi Cadok počal postit a jeho půst trval čtyřicet let - do zničení Chrámu v roce 70.
Celková atmosféra blížíce se katastrofy jen zvyšovala počet sekt očekávajících urychlený příchod Mesiáše. Ti se rekrutovali zejména mezi Esény (Řeky zkomolaná verze hebrejského slova chasidé = zbožní). Eséni byli malá skupina lidí, kteří se drželi stranou farizejsko-saducejského sporu již od dob chašmonejského úpadku. Žili asketický život v pouštních oblastech a vyhýbali se "řádnému" životu, za což je rabíni velmi kritizovali. Svět kolem sebe vnímali jako svět nezadržitelné apokalypsy. (Viz Kumrán a kumránské svitky) Jednou z mnoha skupin inspirovanou esénismem byli tehdy ještě prakticky neznámí křesťané. (Mimochodem právě jejich rychlý nástup znamenal konec Esénů.)
Jen velká autorita Hilelových potomků a rabi Jochanana ben Zakaje zachránila judaismus a umožnila židovskému národu přežít kritickou dobu zmatků.
Již jsme psali, že se smrtí krále Agrippy I. končí naděje na smír mezi Římem a Jeruzalémem.
Důvody povstání
- těžký útlak
neschopnost posledních prokurátorů (Cumanus, Felix, Albinius a Florus) dohlížet na celé území vedla k stavu, kdy určité oblasti ovládali bandy rebelů, absolutní nepochopení "domorodých" problémů a bezbřehá jejich krutost vrhla do náruče radikálů i střední, většinou klidné vrstvy.
Průběh vlastního povstání
předehra: Cadokim se zformovali do strany Přátelé Říma, od Kanaim se oddělila nejradikálnější část - ozbrojené skupiny Bironim. Prokurátor Florus se rozhodl vyprovokoval Židy k násilí tak, aby mohl Řím mohl tvrdě zasáhnout a vypovědět Židy z Jeruzaléma a provincie. To se mu podařilo téměř dokonale.
léto 66 počátek povstání: Florus zbavil caesarejské Židy římského občanství a de facto je plně podřídil místnímu řecko-římskému obyvatelstvu. Mocí opití Řekové zabíjeli Židy a ničili synagogy. Židé v Jeruzalémě zareagovali a Florus na ně poslal legionáře. Během jediného dne pozabíjeli 3600 osob. (Tak alespoň to uvádí "prořímský" Flavius) Florus dal také ukřižovat několik významných osobností. Když se legionáři blížili k Chrámové hoře, narazili na sešikovaný dav. Ten vojáky sevřel a ti se vzdali. Tímto vítězstvím začalo tzv. Velké protiřímské povstání.
Jeruzalémské Horní Město bylo v rukou Přátel Říma. Dolní Město v rukou Kanaim. Tyto dvě skupiny začali proti sobě bojovat. Kanaim podpoření galilejskými Sikarii zatlačili Přátele Říma (vedené Agrippou II.) a římskou posádku do Herodova paláce, kde se Římané vzdali za slib volného odchodu z města. Sikariové však svůj slib nedodrželi a bezbranné vojáky pobili. Od této chvíle bylo jasné, že ani Římané nebudou znát slitování..
léto 66 Kanaim vyhnali prosaducejského velekněze a ovládli chrám. Tím také skončily oběti na počest imperátora (viz příběh Kamca a bar Kamca v Talmudu, který zde vidí počátek vzpoury. Různé frakce Kanaim začaly bojovat mezi sebou a Sikariové opoustili město a obsadili pevnost Macadu.
Židovský úspěch šokoval celou římskou říši. Povstání vyvolalo silnou protižidovskou vlnu v celé říši nesenou na základech dlouhodobé nenávisti, kterou ve Středomoří zaseli tradičně protižidovsky naladění Řekové. V Alexandrii, Caesarey, Damašku a jinde padli desetitisíce Židů při zuřivých nepokojích. V Judey tyto pogromy jen posílili protiřímské nálady. A není snad třeba zdůrazňovat, že být římským Židem kdokoliv v impériu začalo být nanejvýš nebezpečné. Přívrženci judaismu byli v době, kdy se císaři považovali za bohy, podezřelí a priori z nespolehlivosti a nyní se vše radikalizovalo. Řecká antisemitská literatura pronikla do římského světa. Mnozí získali pocit, že ty "obtížné" Židy je třeba jednou pro vždy smést z povrchu země.
Damašský guvernér Gallus vyslal proti Jeruzalému vojsko. To ale bylo Židy u Bejt Choron rozprášeno a Gallus v panice prchl. Řím si uvědomil, že v Jeruzalémě se vytváří nebezpečný precedens. Kdo bude příště chtít svobodu? Atheny? Španělsko? Galie?
Zde se nejvíce projevila absolutní nevyzrálost Kanaim. Vůbec se nestarali o svět mimo hranice Izraele. Postavili se zcela osamoceni obrovské říši. Bez spojenců, bez vize "jak dál". Farizejští rabíni marně tišili vášně. Započala definitivní destrukce židovské státnosti.
Prvotní židovské úspěchy navíc zaslepili římské vojáky až patologickou záští. Vše židovské bylo najednou napadáno. Římský svět, který nikdy nechápal kašrut, šabat, rituální čistotu, obřízku a Tóru vůbec, začal vše nenávidět.
Řím vyčlenil 4 legie a mnoho pomocných vojsk a svěřil je zkušenému veliteli - Vaspasiánovi. Jeho strategie byla jasná, postupně odříznout Jeruzalém od jeho zázemí, oblehnout, vyhladovět, zničit.
rok 67: boje v Galiley - Josef ben Matitjahu - Josef Flavius, té době ještě jeden z velitelů povstání, bojuje s obrovskou přesilou - 60 000 mužů Vaspasiánových legií (5., 6., 15.) a Titovou 10. legií a s pomocným vojskem "východních králů", včetně Agrippy II. Římané postupně dobývají sever - jsou mnohem lepší a zkušenější bojovníci. Židé prokazují obrovské hrdinství a odhodlání. Vždy se brání do úplného vyčerpání. V případě porážky dávají přednost sebevraždě. (Ne však Flavius, který se vzdá a přeběhne na druhou stranu fronty.)
rok 68: izolace Jeruzaléma. Cca 100 000 lidí zemřelo hladem. Římané popravují uprchlíky z města (jeden den i 5000! mužů; dokonce se projeví nedostatek dřeva na kříže).
V roce 68 zemřel Nero a rok 69 je znám jako rok čtyřech císařů. Posledním z nich se stává právě Vaspasiánus a na jeho místo v čele armády se postaví jeho syn - Titus.
rok 69: obléhání pokračuje. Raban Jochanan ben Zakaj v rakvi opouští Jeruzalém, setkává se s Vaspasiánem, předpoví mu císařský trůn a když se předpověď vyplní, je mu přislíbena ješiva (a později Sanhedrin) v Javne. více zde.
rok 70: zničení města a Chrámu Židé ve městě jsou stále více nejednotní. Farizeové definitivně opouštějí povstalecký tábor a s Přáteli Říma obsadí většinu města, Kanaim dále kontrolují Chrám. Ve své tragičnosti je to až směšné: město je obklopeno legiemi a Židé válčí mezi sebou o nadvládu na částmi města. Šílenství ovládlo vše a Kanaim si proti Přátelům Říma najali idumejské vojáky za slib bohaté kořisti. Aby se Idumejci dostali do města, prorazili Kanaim část římského obležení. Tak byli Umírnění sevřeni ze dvou stran. Ze jedné strany Kanaim na Chrámové hoře a z jihu a západu Idumejci, Tisíce Židů padlo v těchto střetech. Nakonec se Umírnění spojili s jedním zélótským vůdcem, Šimonem bar Giorou, který pro nenávist k vůdci Kanaim (Jochananovi z Guš Chalav) opustil svůj tábor. Tak se stalo, že Dolní Město ovládal exzélot Šimon bar Giora, Horním Město koalice Cadokim, Perušim a umírněnějších Kanaim pod vedením zélota Eliezera ben Šimona (kterého Jochanan z Guš Chalav zbavil vedení tábora radikálů). Zéloti v dobře zásobeném městě spálili zásoby jídla, aby vybičovali obránce k boji do posledního dechu.
V té době stále ještě fungovala chrámová služba - nikdo si ji netroufl zastavit a každý věřil v "boží pomoc".
Titus vycítil, že pád města se blíží. Hned po pesachu roku 70 zahájil těžkou ofenzívu podle nejlepších římských zásad. Útok se soustředil na severní hradby. Židé je statečně hájili celý měsíc. V červnu padly druhé hradby. Pak třetí a Římané vnikly do severního Nového města. Začala bitva o každý dům. Obklíčení Židé se nevzdávali. Titus postupoval a utahoval smyčku. 9. av prolomili Římané chrámové hradby a Chrám byl vypálen - hořel po dva dny a Římané stačili odnést mnoho z jeho pokladů. Ještě měsíc trvala bitva o město, než byl odpor definitivně zlomen.
V Římě byl na počest vítězství postaven Titův oblouk zobrazující mimo jiné i uloupenou chrámovou menoru a v Jeruzalémě byla umístěna 10. legie.
rok 71: dokončování akce - dobytí pevností Herodion a Michvar (dnešní Jordánsko)
rok 73: epilog dobytí Mecady, která se svým dlouhým odporem završeným hromadnou sebevraždou stala "symbolem" odporu a hrdinství
Vaspasián rozdělil zemi mezi své vojáky, zavedl fiscus judeorum - židovskou daň - (v různých formách přežila staletí; u nás platila do roku 1848)
Mimo odhadovaný 1-1,5 milionu mrtvých, byly stovky tisíc zajatých Židů prodány do otroctví čímž se na čas rozložil celý trh s otroky a bylo nutné otroky vybíjet v arénách pro pobavení lidu.
Poražením povstání končí éra Judey jako politické jednotky a se zničením chrámu končí i chrámový judaismus. Židé přestávají vystupovat jako "politický národ". Přežívá pouze jejich náboženství - judaismus.
