Protižidovská politika Protektorátu
Z Judaismus
Obsah |
Protižidovská politika v Protektorátu Čechy a Morava
Klíčová data:
* 29/9/1938 Mnichovská dohoda * 15/3/1939 okupace (16/3 vyhlášen Protektorát) * 21/6/1939 nařízení o arizaci žid. majetku * červenec 1939 Ústředna pro židovské vystěhovalectví * říjen 1939 povinná registrace všech Židů * březen 1940 povinné "J" do občanských legitimací * léto 1940 vyloučení židovských dětí ze škol * 1/9/1941 označení na oblečení (žlutá hvězda s nápisem JUDE) * 16/10/1941 první z transportů do ghetta v Lodži * podzim 1941 zákaz veřejných bohoslužeb * 24/11/1941 výstavba ghetta v Terezíně
Od Mnichova k okupaci
Mnichovskou dohodou bylo Československu velmocemi nadiktováno odstoupení českého pohraničí hitlerovskému Německu, Polsku a Maďarsku (30 % území a třetinu obyvatel bývalého Československa). Po uzavření mnichovské dohody uprchlo do českého vnitrozemí více než 120 tisíc Čechů a zhruba 17 tisíc Židů. Při sčítání lidu v květnu 1939 bylo v sudetské župě napočítáno již pouze 2363 osob, které odpovídaly definici Žida podle norimberských zákonů.
Křišťálová noc se nevyhnula ani okupovanému pohraničí. V Liberci, Opavě, Krnově, Falknově (dnes Sokolov), Karlových Varech a na mnoha dalších místech byly vypalovány synagogy a ničeny židovské obchody a byty. Mnoho Židů ze Sudet bylo posláno do koncentračních táborů. Křišťálová noc v Sudetech uspíšila proud židovských uprchlíků do českého vnitrozemí. Ty, kteří nechtěli odejít dobrovolně, vyvážely německé úřady násilně do nově vzniklého hraničního pásma s Československem.
Zklamání, deziluze, pocit krize a nejistoty vedly k opouštění demokratických a liberálních hodnot první republiky a k oživení českého antisemitismu. Pocit vnějšího ohrožení a pád demokratických hodnot dal zelenou snahám o národní integraci, vyloučení "nenárodních" prvků ze společnosti a hledání viníka za zánik první československé republiky. Propaganda pravicových stran spojených ve Straně národní jednoty se obracela proti parlamentní demokracii, Benešovi a Masarykovi. Především v katolickém a agrárním tisku běžně vycházely antisemitské články a komentáře, v nichž byla Židům přikládána vina za ponížení českého národa. Nově se aktivizovala krajní pravice a s ní i antisemitská propaganda českých fašistů.
Židé začali být omezováni ve výkonu povolání a byli propouštěni ze státní správy. Lékařské, advokátní a další profesní organizace usilovaly o vyloučení Židů a odstranění nepříjemné konkurence. Stejně jako tomu bylo v Německu, i české průmyslové kruhy spatřovaly v židovském majetku bohatou kořist. Byl omezován volný převod majetku emigrantů do zahraničí.
Československému ministru zahraničí Františku Chvalkovskému při návštěvě Berlína 21. ledna 1939 vytkl Adolf Hitler nedostatečnou rozhodnost při řešení "židovské otázky" v Československu. Bezprostředně poté rozhodla vláda o propouštění státních zaměstnanců židovského původu.
Většina protižidovských nařízení přijatých během druhé republiky však nemohla být v krátkém čase, který nacistické Německo zbytkovému Československu vyměřilo, plně realizována. Protektorát
V noci z 14. na 15. března 1939 překročila vojska nacistického Německa české hranice. Československý prezident Emil Hácha byl pod nátlakem v Berlíně donucen k souhlasu s nacistickou okupací českých zemí. 16. března byl Adolfem Hitlerem v Praze vyhlášen tzv. Protektorát Čechy a Morava, v němž byly české země odsouzeny do područí Německa a Čechům byla ponechána pouze omezená autonomie. V čele "protektorátu" stál říšský protektor, kterým se stal Konstantin von Neurath.
V době zřízení Protektorátu Čechy a Morava mělo podle oficiální statistiky na jeho území žít 118 310 Židů, z nichž se 103 960 hlásilo k židovskému vyznání. Zbytek byl jiného náboženství nebo bez vyznání.
Na protektorátním území mohli nacisté použít vyzkoušené metody pronásledování a separace židovského obyvatelstva užité již dříve v Německu, případně v připojeném Rakousku. Svůj vliv na protižidovskou politiku chtěla prokázat i protektorátní vláda, která měla především zájem na převedení židovského majetku do českých rukou. Tím se kromě jiného chtěla bránit obávané germanizaci. Omezení práv a svobod židovských obyvatel tak na sebe po vzniku Protektorátu nenechala dlouho čekat. Antisemitismus druhé republiky po okupaci okamžitě přerostl v praktickou protižidovskou politiku.
V počátcích okupace se snažily radikálně pravicové organizace - např. fašistická Vlajka - těžit z nastalé situace a domnívaly se, že bude dán volný průchod protižidovskému násilí. Množily se útoky na židovské objekty (synagogy) i proti jednotlivým Židům. Na jaře 1939 např. fašisté zapálili synagogu v Jihlavě, poškodili synagogu v Dobříší a provedli protižidovský pogrom v Příbrami. Silné protižidovské výtržnosti byly hlášeny v srpnu 1939 v Brně, kde byla řada Židů surově napadena a zbita. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že české bezpečnostní složky většinou proti antisemitským výtržníkům zasahovaly a že akce českých fašistů nezískaly masovou podporu.
Omezení a arizace
Protektorátní vláda již na své první schůzi zakázala židovským lékařům výkon praxe ve veřejných institucích a vzala na vědomí zastavení praxe židovských advokátů ze strany advokátní komory. Židé měli být odstraněni ze všech vedoucích míst v průmyslových podnicích a dalších organizacích. Bylo schváleno vydání zvláštních nálepek k označení "árijských" obchodů. Další opatření protektorátní vlády směřovala k zamezení volného nakládání s židovským majetkem a k jeho přebírání do české správy. To ale nebylo říšským protektorem Konstantinem von Neurathem schváleno, neboť okupační úřady a německé průmyslové kruhy nebyly ochotné připustit arizaci židovského majetku do českých rukou.
Namísto toho vydal 21. června 1939 říšský protektor vlastní nařízení o židovském majetku, v němž byla na území Protektorátu pro definici židovství poprvé uplatněna rasová kritéria norimberských zákonů. Říšský protektor tím převzal iniciativu v protižidovské legislativě do svých rukou. Nařízení Židům a židovským podnikům zakazovalo svobodně nakládat s vlastním majetkem, přičemž říšský protektor do židovských podniků dosazoval nucené správce. Velmi široká definice židovského majetku a židovského podniku umožňovala okupačním úřadům prostřednictvím arizace germanizovat velkou část českých podniků. Emigrace
Nacistické úřady zpočátku podporovaly židovskou emigraci a snažili se donutit co největší část židovského obyvatelstva k útěku do zahraničí. Za cestu ke svobodě museli emigranti platit vysoké poplatky a zanechat Říši většinu svého majetku. V červenci 1939 byla podle vídeňského vzoru Adolfa Eichmanna zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která od této chvíle představovala jediný legální způsob emigrace. Ústředna ve složité a pro žadatele ponižující proceduře vyřizovala formality k emigraci, zajišťovala převzetí majetku emigrantů a zároveň vykonávala dohled nad židovskou náboženskou obcí.
Emigrace však byla stále obtížnější. Neustále se snižoval počet států, které byly židovské emigranty ochotny přijímat. Západní země, bránící se přílivu uprchlíků z Německa a jím okupovaných zemí, stanovily velmi nízké roční limity. Ty platily i pro Palestinu, kam utíkali především členové sionistických organizací. Po rozpoutání války se počet možných cílových zemí dále snižoval a nakonec byli emigranti odkázáni především na země Jižní Ameriky a Šanghaj. Také počty emigrantů se stále snižovaly. Zatímco v roce 1939 se z Protektorátu legálně vystěhovalo 19 016 a v roce 1940 ještě 6176 Židů, v roce 1941 to bylo jen 535 a během následujících dvou let pouhých 93 osob. Celkem se tedy legálně z protektorátu vystěhovalo 26 093 Židů. K nim je třeba připočítat ty, kteří z Protektorátu utíkali ilegálně, především do Polska a po jeho obsazení na Slovensko. Celkem se odhaduje, že dohromady z Protektorátu uniklo zhruba 30 000 Židů. Řada z nich se později zapojila do zahraničního odboje. Část z nich také "konečné řešení židovské otázky" zastihlo v jiné zemi okupované Německem nebo nacházející se v nacistické sféře moci. Jenom transporty z Francie do Osvětimi bylo na smrt odvlečeno více než 600 bývalých československých občanů.
| rok | počet |
| 1939 | 19016 |
| 1940 | 6176 |
| 1941 | 535 |
| 1942-44 | 93 |
Zákazy a omezení
Vyloučení Židů z národní pospolitosti, jejich izolaci a omezení jejich svobod patřilo mezi tradiční požadavky evropských antisemitů všech zabarvení. V podstatě se jednalo o obnovení středověkých ghett, tentokrát ovšem v podobě ghetta bez zdí, jejichž hranice nebyly určeny teritoriálně, ale zákazy a omezeními uvalenými na Židy. Ti se tak měli stát občany druhého řádu, před nimiž se majoritní společnost musí bránit a kteří mohou být v prostoru toho kterého národa nanejvýš tak trpěni. Tyto představy začali nacisté uplatňovat i na protektorátním území. Nepřehledné množství nařízení a vyhlášek okupačních i protektorátních úřadů mělo Židy izolovat od zbytku společnosti.
Židům byl zakazován vstup do některých ulic, náměstí, parků, lesů a dalších veřejných míst. Od září 1939 se nesměli po 20. hodině zdržovat mimo svůj byt. Od listopadu 1940 nesměli Židé bez zvláštního povolení opustit - byť jen na přechodnou dobu - své bydliště. Židé nesměli navštěvovat divadla a kina, hostince a kavárny, plovárny, knihovny a další sportovní a zábavní zařízení. V městských hromadných dopravních prostředcích byli Židé omezeni na plošinu posledního vozu, na železnici nesměli používat jídelní nebo spací vozy a směli jezdit pouze nejnižší třídou, opět pouze v posledním vagónu. Měli zakázán vstup do čekáren a dalších nádražních zařízení. Byly omezeny nákupní hodiny pro Židy na dvakrát dvě hodiny denně a později pouze na dvě hodiny denně. Židům byly odebrány rozhlasové přístroje, byli omezováni v odběru potravin, nesměli chovat domácí zvířata...
V rámci tzv. arizace židovského majetku museli Židé přihlásit veškerý svůj majetek, počínaje uměleckými předměty, šperky, nemovitým majetkem, či rozhlasovými přístroji, bankovními konty a pojistkami konče. S tímto majetkem nesměli volně nakládat a později byl zabaven ve prospěch Říše. Byli vyháněni ze svých bytů a museli se často po více rodinách sestěhovat do jednoho bytu. Vládní nařízení z října 1939 umožnilo propouštění Židů ze zaměstnání bez nároku na náhradu a další zaopatřovací dávky. Židé podléhali pracovní povinnosti, neměli nárok na placenou dovolenou, museli být odděleni od ostatních zaměstnanců, neplatila pro ně ustanovení o ochraně práce a omezení pracovní doby.
Židovské děti byly vyloučeny z návštěvy německých a od srpna 1940 i českých veřejných i soukromých škol. Od března 1941 byly zakázány i tzv. přeškolovací kurzy pořádané židovskou náboženskou obcí a od července 1942 i vyučování v židovských školách. I přes zákaz soukromého vyučování byla pro židovské děti tajně organizována školní výuka.
Pro vydělení Židů ze společnosti bylo důležité, aby mohli být jasně identifikováni. Od března 1940 byly občanské legitimace Židů označeny písmenem "J" (Jude - Žid). Od 1. září 1941 museli Židé starší 6 let vycházet na veřejnost pouze se žlutou šesticípou hvězdou s nápisem "Jude" na oděvu. Protektorátní občané byli zároveň v tisku varováni, aby neprojevovali k takto označeným Židům sympatie. Jinak by i s nimi mohlo být nakládáno jako se Židy.
Většina českých obyvatel se tváří v tvář pronásledování Židů chovala spíše pasivně a nechtěla sebe a své rodiny vystavovat nebezpečí.
Židovské obce v českých zemích byly plně podřízeny Ústředně pro židovské vystěhovalectví v Praze. Funkcionáři židovských obcí se tak pohybovali na tenkém ledě mezi pomocí svým potřebným členům a vynucenou spoluprací s nacistickými úřady. Role židovské obce
Židovské obce musely vést evidenci všech svých členů. Ta původně sloužila především pro zajištění sociální pomoci a emigrace, později však musela být využívána jako podklad pro deportace. Bezprostředně po okupaci musely židovské náboženské obce vypracovat jmenné seznamy svých členů. V říjnu 1939 byla nařízena registrace židovského obyvatelstva Protektorátu, při níž byli poprvé registrováni též Židé jiného vyznání než židovského, případně bez vyznání. Bylo zaregistrováno 80 319 osob židovského vyznání a 9828 Židů "nemojžíšského vyznání". Všem osobám, které nebyly židovského vyznání, ale vztahovala se na ně definice Žida podle norimberských zákonů, bylo nařízeno, aby se přihlásili u židovské náboženské obce. Počet jmenovitě registrovaných židovských obyvatel stoupl o 12 680 na téměř 103 000.
| rozdělení | počet |
| osob židovského vyznání | 80319 |
| Židé jiného vyznání | 9828 |
| ostatní spadající do definice Norimberských zákonů | 12680 |
| celkem | 102 827 |
Od podzimu 1941 nesměli Židé vykonávat veřejné bohoslužby. Místo náboženského využití mělo nyní mnoho synagog zcela odlišný úkol: staly se skladišti arizovaného majetku. Všechny zabavené předměty musely být pečlivě roztříděny a evidovány. Předměty z rušených synagog z celého Protektorátu byly shromažďovány v pražském židovském muzeu, kde byly tříděny skupinou odborníků, kteří usilovali o záchranu toho mála, co z židovských komunit, jejichž členové byli deportováni, ještě zbylo. Jejich práce byla ze strany nacistů neustále ztěžována a zneužívána a pracovníci muzea byli postupně zařazováni do deportací.
Nejsmutnější kapitolou působení židovské obce za nacistické okupace byl její vynucený podíl na deportacích. Od podzimu 1941 do jara 1945 se musela židovská obec podílet na své vlastní likvidaci, rozesílat povolání do transportu a zajišťovat jeho hladký průběh. Židovská obec však nevybírala ty, kteří měli být do transportu zařazeni. Od Ústředny pro židovské vystěhovalectví dostala vždy zhruba 1200 až 1300 kartotéčních lístků, z nichž pak transportní oddělení obce pouze vytřídilo ty, kteří byli z jakýchkoli důvodů před transportem chráněni. Přestože deportaci nařizovali nacistické orgány, vnímali mnozí deportovaní židovskou obce jako organizátora deportací. I tento klam byl součástí nacistické politiky vůči židovským obcím. Transporty na východ
Registrací Židů, zabavením jejich majetku a jejich zbídačením byly dány základní předpoklady pro jejich věznění mezi skutečnými, nikoli jen pomyslnými zdmi. Transporty Židů do ghett a koncentračních táborů se otevřela další fáze tzv. "konečného řešení židovské otázky".
Systematické deportace Židů z území protektorátu byly zahájeny v říjnu 1941 transporty do ghetta v Lodži. 17. září bylo na poradě u Hitlera rozhodnuto o vysídlení Židů z Říše a z protektorátu do nově podmaněných území na východě. Prozatím mělo být 60 tisíc Židů soustředěno právě v Lodži. Kvůli přeplnění ghetta bylo nakonec deportováno pouze 20 tisíc Židů, z toho pět tisíc z Protektorátu. Od ledna 1942 bylo přelidnění a problémy se zásobováním potravinami v Lodži řešeno deportacemi do nedalekého Chelmna, kde byli Židé vražděni v pojízdných plynových komorách.
Spolu se zahájením deportací do Lodže bylo definitivně zakázáno vystěhování Židů z území Říše a protektorátu. Ústředna pro židovské vystěhovalectví přešla plynule na nový druh činnnosti: organizaci transportů do Lodže, Terezína a dalších táborů. V protektorátu byla nařízena nová registrace Židů, která probíhala od 1. října 1941.
První z pěti transportů vždy po tisíci osobách z Prahy do Lodže byl vypraven 16. října 1941. Vybraných tisíc Židů se muselo na shromaždiště dostavit několik dní před odjezdem transportu. V do detailů propracované byrokratické proceduře, která zde za stálého ponižování probíhala, byli Židé zbaveni veškerého zbylého majetku, museli odevzdat klíče od bytů. Do transportu si směli vzít pouze zavazadla o celkové váze 50 kg na osobu. Podle nacistické interpretace práva ztráceli deportovaní dosavadní státní příslušnost. Stávali se pouhými obyvateli říše nacistických koncentračních táborů, říše hladu, zimy, utrpení a plynových komor. Z pěti tisíc českých Židů deportovaných do Lodže přežilo pouhých 277. Terezín
Lodž a ostatní ghetta a vyhlazovací centra na východě zatím nebyla schopna pojmout všechny protektorátní Židy. Proto bylo rozhodnuto o jejich koncentraci na protektorátním území. Původně se uvažovalo o zřízení dvou ghett, nakonec však nacisté rozhodli o soustředění protektorátních Židů v Terezíně, který se svým pevnostním charakterem ke zřízení ghetta hodil a který bylo možné snadno oddělit od okolního světa.
První transport 342 mladých mužů - tzv. komando výstavby - do Terezína odjel 24. listopadu 1941. Za nimi následovala naprostá většina protektorátních Židů. Do konce roku 1942 byla již do Terezína z Protektorátu deportována většina židovského obyvatelstva - více než 61 tisíc mužů, žen a dětí. Celkem bylo z českých zemí do terezínského ghetta deportováno přes 74 tisíc Židů.
(Převzato a upraveno z holocaust.cz)
