Sfarad

Z Judaismus

Přejít na: navigace, hledání


Sfarad je oblast dnešního Španělska a Portugalska. Odtud i pojmenování Sfaradim (Sefardové) pro potomky vysídlenců z Pyrenejského poloostrova, kteří se usadili v severní Africe, Itálii, Nizozemí či v Osmanské říši (v jejím rámci zejména v Izraeli). (Chybně užíváno pro všechny neaškenázské Židy.)

Obsah


Protože španělské muslimské (ummajovské) království proslulo svou tolerancí, rozkvétala v něm i židovská učenost. Židé prosperovali jako lékaři, finančníci, poradci, diplomaté, řemeslníci. V 8. a 9. století o. l. začíná „zlatá éra Židů ve Španělsku“. Mezi významné Sfarady patří zejména: Chisdaj ben Šaprut, lékař a ministr, Šmuel haNagid z Granady, vezír, matematik a básník nebo rabíni Jehuda haLevi, Maimonides, Nachmanides nebo autor Šulchan aruchu Josef Karo. Sfaradim si vytvořili určité zejména liturgické odlišnosti. Jejich jazyk (judeošpanělština) ladino hrál podobnou roli jako jidiš pro Aškenáze.

Osudy španělských Židů ovlivňovalo napětí mezi muslimskou a křesťanskou částí poloostrova, postupná křesťanská reconquista Španělska a stoupající náboženská netolerance, která vyvrcholila plošným vypovězením všech Židů z poloostrova (Španělsko 1492, Portugalsko 1496).

Pozor! V průběhu středověku se v Evropě vyvinuly dvě základní komunity:

Španělsko a sefardští Židé

Španělsko, hebrejsky ספרד = Sfarad. Odtud "sefardští" Židé.


Data

Nejstarší dějiny

  • 3. století náhrobky prokazující židovskou přítomnost ve Španělsku
  • 305 "rozkol" mezi křesťany a Židy

Vizigótové

  • 613 násilné křty
  • 638 zákaz nekatolíků ve Španělsku
  • 694 Židé prohlášeni otroky a zbaveni majetku

Muslimové

  • 711 invaze do Španělska
  • 732 bitva u Poitiers, Frankové zastavili expanzi muslimů do Evropy, hranice cca na Pyrenejích
  • 755 vznik ummajovského chalifátu ve Španělsku (bude u moci do roku 1031, kdy se roztříští na malá knížectví)
  • 10.-11. století zlatá éra ve Španělsku
  • 1066 masakr Židů v Granadě (počátek muslimských protižidovských perzekucí)
  • 1086 Almorávidé ve Španělsku
  • 1146 nástup Almohádů

Křesťané

  • druhá polovina 11. století| zahájení reconquisty, znovudobývání Španělska křesťany
  • 1391 nucené konverze
  • 1449 zákon čistoty krve
  • 1478 zřízení inkvizice
  • 1492 leden: pád Granady, konec reconqisty
  • 1492 březen: vypovězení Židů ze Španělska
  • 1496 vypovězení Židů z Portugalska

Počátky osídlení

Existují legendy o židovské přítomnosti ve Španělsku již v biblické době.

Pravděpodobnější je příchod Židů v rámci Římské říše. Jistá je židovská přítomnost od 3. století. Na počátku století 4. dochází i ve Španělsku k rozkolu mezi tradiční židovskou obcí a sílícím křesťanstvím.

Vizigótský vpád vedl ke sjednocení Španělska pod dynastií vládnoucí z Toleda. Vizigóti přijali katolictví a to se v sedmém století stalo státním náboženstvím. Židovské děti byly násilně křtěny, v roce 613 bylo Židům oznámeno, že se buď pokřtí nebo opustí Španělsko. Tisíce Židů odešlo, mnozí se dali pokřtít. S nástupem mírnějšího vládce bylo možné se zpět vrátit k judaismu, ale již příští král navrátilce přiměl k opakovanému přijetí křesťanství. Od roku 638 směli žít v zemi jen katolíci. (Je paradoxní, že bývalým Židům bylo umožněno nekonzumovat vepřové.) Protižidovské tendence vyvrcholili v roce 694, kdy byli Židé prohlášení za otroky křesťanských pánů a jejich majetek propadl. Důvodem byla podpora Židů blížícímu se arabskému výboji.

Příchod muslimů

V roce 711 překročila vojska Tarika ibn Zajada Gibraltar a porazila vizigótský stát. Židům byly svěřeny významné funkce za materiální i vojenskou pomoc v Granadě, Cordobě, Teledu či Seville. Židé se vynořili z ilegality a mnozí vystěhovalci se vrátili zpět. (Muslimové ale například zatížili Židy vysokými daněmi.)

Ummajovské království (s centrem v Cordobě) bylo definováno svou tolerancí. Počet Židů utěšeně stoupal a v roce 839 na židovství přestoupil i zaragoský biskup Bodo.

V této době rozkvétala i židovská učenost. Židé prosperovali jako lékaři, finančníci, poradci, diplomaté, řemeslníci. Lucena, Granada a Taragona byly považovány za "židovská města". S přenesením sídla chálifátu do Cordoby (922) začíná "zlatá éra Židů ve Španělsku".

První klíčovou osobností zlaté éry v židovském Španělsku byl Chisdaj ben Šaprut, lékař a ministr cordobského chalifa. (viz níže) Chisdaj jmenoval hlavou cordobské ješivy Moše ben Chanocha z Itálie, čímž oslabil vliv babylonských ješiv.

V této době se Židé živili jako najímatelé půdy, úředníci, lékaři, finančníci, politici, vědci ... Dá se říct, že kloubili talmudická a světská studia, ovládali poezii a filozofii a hovořili jak hebrejsky, tak arabsky. Typickým představitelem takto široce rozkročené osobnosti může být Šmuel haNagid z Granady.

Rekonquista

Po rozpadu chalifátu a zahájení reconquisty sjednocují drobná knížectví maročtí Almorávidé (1086) a postavení Židů se zhoršilo. Ještě hůř na tom byli Židé po nástupu fanatických Berberů - Almohádů (1146), kteří zrušili zbytky ochrany "lidu Knihy" a nutili všechny poddané přijmout islám. Tak po několika staletí spolupráce s muslimy začala masivní židovský migrace na sever ke křesťanům, kteří v této fázi rádi uvítali zkušené a schopné organizátory, obchodníky, finančníky a diplomaty. Z dvorů muslimských se vlivné židovské patricijské rodiny přemístili na dvory křesťanské. Například král Alfons V. na přelomu milénia Židy otevřeně lákal a vítal. V jeho hlavním městě, Leonu, ovládali v té době Židé obchod textilem a drahými kameny. Odhaduje se, že na přelomu 11. a 12. století vlastnili Židé jednu třetinu pozemků v Barceloně.

Tímto přechodem španělských Židů na křesťanský sever došlo de facto k narušení francouzsko-německého (aškenázského) monopolu na formování evropského židovstva žijícího pod křesťanskou nadvládou.

Od konce 12. století stoupají zásahy do židovské autonomie, jak se stupňuje křesťanská konkurenceschopnost a snaha omezit bohaté a úspěšné židovské obchodníky. Ti jsou stále "majetkem koruny", které platí ochranné daně. S postupující reconquistou jsou Židé ubezpečováni o svých privilegiích a podněcovaní v usídlení se v oblastech uvolněných ustupujícími muslimy.

Od 13. století však sílí katolická reakce. Jako i jinde v Evropě, i ve Španělsku jsou Židé vystavěny perzekuci a obchodním omezením. Koncem 14. století již katolické Židy nepotřebuje. V roce 1391 vypukly na celém iberském poloostrově protižidovské bouře, které přerůstaly v masakry. Tím skončilo soužití Židů a křesťanů ve Španělsku. Židům bylo církví vyhrožováno a byli zahájeny nucené konverze. V této fázi ještě konverze znamenala možnost integrace. Nátlaku podlehla většina španělských Židů. Vznikl tak fenomén "novovokřesťanů" tzv. conversos - úspěšných a průbojných křesťanů židovského původu. To prohloubilo protižidovské nálady do té míry, že v roce 1449 byl vyhlášen v Toledu "zákon čistoty krve" - první zcela rasistický protižidovský dokument.

Jiný problém měla řešit inkvizice. Měla pátrat po "marranos" - Židech, kteří křesťanství přijali jen "na oko" a zůstali věrní své původní víře. Perzekuce dopadli i na novokřtěnce.


Vypovězení ze Španělska

1492 - jakmile padla poslední bašta islámu ve Španělsku - Granada, obrátila se pozornost definitivně na vyřešení letitého židovského problému. Inkvizitoři, fanaticky přesvědčení o své pravdě, tvrdili, že jen za totální eliminace Židů z poloostrova budou schopni odhalit všechny marranos, kteří byli podle nich Židy podporováni, a zabrání se návratu conversos ke "staré víře". Inkvizice horečně vyráběla důkazy o židovském spiknutí, ale katolická veličenstva si byla vědoma vlivu židovských peněz na španělskou ekonomiku a radikální řešení odmítala. Pravděpodobně náboženské nadšení po pádu Granady je přimělo výnos podepsat.

Výnos neměl slitování. Bylo možné přijmout křesťanství nebo bez majetku odejít. K dovršení tragédie část španělských Židů odešla do Portugalska, kde je v roce 1496 čekal stejný osud, s tou "odlišností", že portugalský král už jim nedal vybrat, odebral jim děti a dospělé dal slavnostně pokřtít a zakázal jim odjezd ze země. Že tento postup nevedl k integraci Židů je jasné, viz například velký pogrom na "novokřtěnce" v Lisabonu 1506.

Židé opouštějící Španělsko se ve velké míře usídlili v Osmanské říši a severní Africe.

O Židech ve Španělsku je možné říct, že na rozdíl od svých aškenázských souvěrců se nevěnovali jen talmudické učenosti, ale měli "širší záběr": vynikali i jako politici, diplomaté, lékaři, vědci, básníci, filozofové. Jejich jazykem bylo ladino, ale i hebrejština a arabština.

Hlavní centra

Významné osobnosti

Významné osobnosti
Chisdaj ben Šaprut Cordoba 915-990 kalifův dvořan, politik a diplomat. Boháč a ochránce Židů. To on vyslal Ibrahima ibn Jakoba do střední Evropy
Šmuel HaNagid Granada 993-1055 jako vezír prakticky vládne Španělsku. Matematik, básník, boháč.
RIF, rabi Jicchak Alfasi Fez, Cordoba 1003-109? významný talmudista, halachista a učitel
rabi Jehuda HaLevi Navara - Izrael 1080-1154 duše zlaté éry, učenec, filozof, básník, "sionista", kniha Kuzari, zmirot
Avraham ibn Ezra Toledo 1089-1164 učenec, komentátor, matematik, básník
Rambam Cordoba, Egypt 1135-1204 talmudista, filozof, lékař, vědec
Nisim ben Reuven - Ran Girona 1320 - 1380 talmudista, astronom
Don Jicchak Avarvanel severní Šp., Itálie 1437-1507 učenec, politik, boháč. "poslední vůdce"



doporučená četba: L. Feuchtwanger: Židovka z Toleda

Citováno z „http://www.doopravdy.cz/judaismus/index.php/Sfarad“