Sionismus v ČSR
Z Judaismus
Obsah |
Sionismus v Československu
| Rozcestník. Tato heslo se týká výrazu, který může mít více významů. Tato skutečnost je (většinou) uvedena v úvodu textu. |
- Tento článek se týká především sionismu v ČSR.
Sionismus
Cílem tohoto kulturního a politického hnutí bylo naplnění odvěké židovské touhy po návratu do zaslíbené země (na Sion), z níž byli vyhnání po zničení prvního chrámu (586 přol) a zejména po druhém zničení chrámu v r. 70. Systematické pokusy o židovské osídlení Palestiny vyvolaly zejména pogromy v Rusku a agresivní antisemitismus 19. stol. v Západní Evropě, jehož vrcholem byla Dreyfusova aféra ve Francii.
Sionismus jako politické hnutí a kulturní hnutí nacházel přívržence a nadšené propagátory povětšinou mezi prostými východoevropskými Židy ze sociálně nejslabších vrstev, mezi liberálními intelektuály, studenty a stoupenci socialistických myšlenek.
více o sionismu zde
Počátky sionismu v českých zemích
Stejně jako v jiných zemích diaspory, nebyla ani u nás myšlenka obnovení židovské nezávislosti v Palestině neznámá už před Theodorem Herzlem. Skupina zaměřená na toto téma byla založena v Praze už v roce 1836. V Herzlově době pak v Čechách a především na Moravě vzniká několik sionistických skupin. Asi nejznámější byl spolek Bar Kochba (vznik 1899). Ten to spolek se stal jedním ze středisek takzvaného “kulturního sionismu” , který kladl na první místo návrat k židovství. To jest znovu nabytí náboženského cítění u asimilovaných židů.
Samotný cíl sionismu světového “fyzický návrat na území Palestiny” byl až na druhém místě. Toto směřování bylo do značné míry ovlivněno filosofem Martinem Buberem, který v Praze přednesl na počátku století své slavné Tři řeči o židovství , v nichž formuloval teoretické základy kulturního sionismu. Podobné zaměření měl i spolek Theodor Herzl, založený roku 1909 česky mluvícími přívrženci sionismu. K politickému sionismu se naopak hlásili členové spolku Barissia, kteří začali od roku 1907 v Praze vydávat významný sionistický časopis Selbstwehr.
Již 22. října 1918 byla ustanovena Národní rada židovská v Čechách, jejímž programem se staly tyto čtyři základní body 1) uznání židovské národnosti, 2) plná občanská rovnost, 3) zaručení práv národnostních menšin, 4) demokratizace židovské společnosti. Tyto požadavky spolu se slibem loajality byly předány Národnímu výboru hned 28. října 1918. Jejím tiskovým organem se staly Židovské zprávy, vycházející až do března roku 1939. V lednu 1919 pak na konferenci Národní rady židovské byla založena Židovská strana Československá, která získala i své zastoupení v parlamentu.
Po první světové válce
Rozsáhlejší kulturní , publikační a především politickou a spolkovou činnost rozvinuli sionisté až po první světové válce, kdy pro to měli příhodné podmínky. Politickým střediskem sionismu v českých zemích byla vedle Prahy i moravská Ostrava. Hlavní síla však ležela na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde proces asimilace židů teprve začínal. Z Čech se v letech 1924-36 do Palestiny vystěhovalo jenom kolem sta osob. Na druhou stranu se k židovské národnosti při sčítání lidu v roce 1921 přihlásilo přes 54% všech židů. Málo známá věc je, že se u nás v Karlových Varech a v Praze mezi válkami sešli celkem tři sionistické kongresy. Přese všechno zůstávalo v českých zemích mnoho odpůrců sionismu. Povětšinou přívrženci české asimilace. A to i po vyhlášení Balfourovy deklarace (1917) , která naznačovala, že sionistické myšlenky a “sny” o návratu do Palestiny nejsou zas tak nereálné směrem do budoucna.
Je třeba ovšem říci, že poměry v Čechách a na Moravě po roce 1918 zcela konkrétně a v přítomném čase naplňovaly představy českožidovského hnutí. Antisemitské nálady z prvních let po převratu, doprovázené pogromy (Praha, Holešov aj.) byli poměrně rychle zažehnány díky autoritě prezidenta a v dalších létech nepřesahovaly únosnou míru, demokratické poměry dovolovaly Židům účastnit se v nebývalé míře politického, hospodářského, kulturního i společenského života, stále více židovských občanů se přihlašovalo k české řeči.
časopis Židovské zprávy
Židovské zprávy, informační bulletin Židů v českých zemích, který vydávali sionistické organizace, vycházely od roku 1918 jako týdeník. V letech 1938-39 měly 8 stran. V obsahu je veliký prostor (kromě událostí v Československu) věnován zahraničním zprávám, přirozeně hlavně těm, které se týkají událostí kolem Palestiny. Ale také daleko více se sledují i projevy antisemitismu v zahraničí. Celkem otevřeně mluví i o protižidovských akcích v Německu. Věnují se rovněž židovskému sportu. V roce 1938-39 jsou vydávány Ústředním svazem sionistickým pro ČSR a mají tři redakce, v Praze, Brně a Moravské Ostravě.
Druhá republika
Vztah sionistů k druhé republice by nejspíše mohla reprezentovat tato slova Maxe Broda ”...ale přesto jsme se připravovali na emigraci. Za prvé to byl vždycky náš životní program, jen otázka, kdy k tomu dojde; nebyla celá ta léta zodpověděna; za druhé: duchovní ovzduší takzvané "druhé" republiky, vzniklé mnichovskou dohodou, nám připadalo nesnesitelné, neboť jsme byli doposud zvyklí svobodně žít. Nyní se však dostaly ke slovu reakční české vrstvy, a svobodomyslnost, která v první republice ( i když ne vždycky, i když mnohdy jen navenek) řídila stát, rychle vyprchávala. Necítili jsme se sice ohroženi na životě, ale přesto jsme na všech stranách naráželi na nepříjemné překážky a přehrady.”
Některé osobnosti Českého sionismu
Samuel Hugo Bergmann
25. 12. 1883 Praha-18. 6. 1975 Jeruzalém
Studoval v Praze a Berlíně. Již v mládí se stal stoupencem židovského národního hnutí – sionismu a vůdčím členem pražského vysokoškolského sionistického spolku Bar Kochba, který byl založen v r. 1893 a z něhož vyšla řada významných představitelů židovské inteligence (historik Hans Kohn, publicista a editor Robert Weltsch a mnozí další). Byl ovlivněn zejména proudem duchovního kulturního sionismu a Martinem Buberem, který ve spolku Bar Kochba pronesl své Tři řeči o židovství. Sám Bergmann silně zapůsobil na myšlenkový vývoj Maxe Broda. Od r. 1909 působil jako knihovník v pražské Univerzitní knihovně, po 1. světové válce odešel v r. 1920 do tehdejší Palestiny, pozdějšího Státu Izrael. Zde se věnoval budování Národní a univerzitní knihovny v Jeruzalémě, jejímž prvým ředitelem byl od r. 1935. V r. 1928 počal přednášet filozofii na jeruzalémské Hebrejské univerzitě, v r. 1935 se zde stal profesorem a v l. 1935–38 působil jako první rektor. Rovněž byl činný v organizaci Brit šalom, usilující o soužití a vzájemné pochopení Židů a Arabů. Jeho dílo je věnováno filozofii, otázkám vědy a náboženství, židovským myslitelům novější doby, duchovnímu úsilí sionismu. Vytvořil též dějiny filozofie, úvod do logiky, překlady Kanta do hebrejštiny, aj. Z filozofů na něj působili Franz Brentano, novokantovci (Hermann Cohen, Ernst Cassirer), Martin Buber, Franz Rosenzweig a další myslitelé.
Max Brod
27. 5. 1884 Praha-20. 12. 1968 Tel Aviv Pocházel z pražské německé židovské rodiny. Jeho otec Adolf Brod byl ředitelem banky Union v Praze, kde B. studoval v l. 1890–1902 nejprve na piaristické koleji v Panské ulici, později na gymnáziu ve Štěpánské ulici a v l. 1902–07 práva na pražské německé univerzitě. Krátce byl koncipientem, do r. 1924 úředníkem a nakonec sekčním šéfem na poštovním ředitelství v Praze, v l. 1924–29 byl uměleckým kritikem v tiskovém odboru předsednictva čs. vlády, v l. 1929–39 literárním a uměleckým kritikem listu Prager Tagblatt. Byl přesvědčeným pacifistou a sionistou, v tom ho ovlivnily již v r. 1909 pražské přednášky M. Bubera o židovství a zejména přátelství s filozofem Hugo Bergmanem. Roku 1939 emigroval do Palestiny a podílel se na budování samostatného židovského státu. V l. 1939–68 byl dramaturgem izraelského státního divadla Habimah, od r. 1948 působil i jako hudební kritik telavivského deníku Jediot Chadašot. V roce 1964 navštívil Prahu při příležitosti výstavy o Franz Kafkovi.
Patřil do okruhu pražské německé literatury z počátku století, který výrazně zasáhl do světové kultury 20. století. Své vzpomínky na tehdejší Prahu, která byla městem střetu a prolínání české, německé a židovské kultury, přinesl v autobiografii Streitbares Leben a v esejistické práci Der Prager Kreis. Svou generaci nazýval generací všemu navzdory. Byl pro ni charakteristický důraz na etické požadavky, projevující se zřetelem k svobodě člověka, nesobeckým a odpovědným poměrem k umělecké tvorbě, odmítáním pseudovlastenectví, pseudohumanismu a všeho pokrytectví a úsilím o prosazení věčného dobra, rozumu a řádu. Hlavní postulát svého pojetí umění vyjádřil slovy Sei wahr und gut (Buď pravdivý a dobrý). Úzké přátelství, jež zobrazil ve svém románu Im Zauberreich der Liebe, ho poutalo ke Kafkovi, jemuž věnoval biografickou práci Franz Kafka. Eine Biographie. Objevil pro světovou kulturu nejen Kafku a F. Werfela, ale také české autory, zejména Jaroslava Haška, jehož Švejka pomohl uvést na německé jeviště (Piscatorova inscenace v Berlíně 1928), a Leoše Janáčka, kterému přeložil libreta téměř všech oper do němčiny a napsal o něm již v r. 1924 první monografii.
Z jeho rozsáhlého prozaického, dramatického a esejistického díla získala proslulost zejména trilogie Kampf um Wahrheit, která zachycuje z náboženského hlediska tři velké historické postavy – Tycho Brahes Weg zu Gott, Reubeni, Fürst der Juden (za tento román dostal v r. 1930 čs. státní cenu), Galilei in Gefangenschaft. Zájem o filozofii projevil B. už během svých studií, kdy na pražské německé univerzitě poslouchal filozofické přednášky Alfreda Webera a brentanovců Antona Martyho a Christiana von Ehrenfelse (pod jehož vlivem napsal spolu se svým přítelem Felixem Weltschem práci Anschauung und Begriff, která je věnována tvoření pojmů). Přestože krátce navštěvoval i brentanovský filozofický kroužek v pražské kavárně Louvre, který vedli mj. A. Kastil, O. Kraus a E. Utitz, a seznámil se s Brentanovým racionálním teismem, brentanovcem se nestal. Filozoficky na něho nejprve silně zapůsobil A. Schopenhauer, pod jehož vlivem formuloval svůj indiferentismus, vycházející z názoru, že cokoli se děje, děje se nutně, a ústící do fatalismu. Schopenhauerovský pesimismus však překonal a později odmítal. Své filozofické stanovisko z období zralosti vyložil nejúplněji ve dvou dílech spisu Diesseits und Jenseits. Tragickou zkušenost válečného utrpení svého národa i vlastní rodiny promítl do řešení otázky nesmrtelnosti duše a problému teodiceje. Pod vlivem Platona a poučen studiem přírodních věd a matematiky se zaměřil na problém poznání Boha a sjednocení s dokonalou boží bytostí. Úkolem filozofie je ukázat vysokou pravděpodobnost předpokladu dokonalého a dobrého Boha a překlenout prožitkem absolutního jsoucna propast racionálních rozporů mezi bytím a děním, jednotou a rozmanitostí. Je přesvědčen o reálné existenci nekonečna, ve kterém nezaniká rozmanitost individualit. Člověk žije ve dvou oblastech, které jsou svou podstatou odlišné, ve vznešeném a obyčejném neštěstí. Vznešené neštěstí, jež je třeba přijímat v tiché pokoře, plyne z toho, že člověk, který je postaven do nekonečné vesmírné souvislosti, je jako konečná, smrtelná bytost ve svém poznání omezený a závislý. Obyčejné neštěstí, odstranitelné zlo, jako válka, nenávist mezi národy, sociální útlak, lze odvrátit vlastní silou aktivitou člověka. B. apeluje na žádoucí spojení obou těchto postojů (uctívej a pomáhej).
Arnošt Kolman
6. 12. 1892 Praha-22. 1. 1979 Stockholm
Pocházel z české židovské rodiny poštovního úředníka; sestra zahynula v nacistickém koncentračním táboře, bratr v táboře sovětském. Dostalo se mu vlastenecké výchovy, avšak zároveň v l. 1903–04 sdílel kulturní sionismus spolku Bar Kochba, jehož duší byl bolzanovský badatel Hugo Bergmann. Zde vyslechl i přednášky Martina Bubera, jehož Tři řeči o židovství přeložil z němčiny do češtiny (1912). V té době jako gymnazista spolu s bratrancem Jiřím Langrem zvládl základy starohebrejštiny a mohl tak pořídit český výbor ze středověkých hebrejských básníků. Po dvou letech a první státnici na ČVUT dokončil studium matematiky na FF UK (1914).
V témže roce byl povolán k 91. pluku v Českých Budějovicích, kde se ještě setkal s ohlasem Haškova působení. Haška znal již z r. 1911, kdy se s bratrancem Františkem Langrem zúčastnil slavné Haškovy předvolební schůze Strany mírného pokroku v mezích zákona. S Haškem se opět setkal v Rusku v r. 1919 v politickém oddělení 5. Rudé armády, v němž oba spolupracovali. Od r. 1910 byl členem studentské organizace české sociální demokracie a do KSSS vstoupil v r. 1918 po ruském zajetí v r. 1915.
V r. 1927 vydal první ruský překlad prvního dílu Švejka, když vedl stranické nakladatelství Moskovskij rabočij. Jako pracovník Kominterny se stal v Německu členem ÚV KSN, byl pak půl roku vězněn a v prosinci 1922 z Německa vypovězen. Po návratu do SSSR zastával řadu politických, pedagogických a vědeckých funkcí (člen redakce Pod znameněm marksisma, ředitel Ústavu rudé profesury, profesor moskevské univerzity, vědecký pracovník Akademie nauk SSSR).
V r. 1945 se vrátil do Československa, kde byl vedoucím propagace a agitace ÚV KSČ a profesorem FF UK. Pro kritické výhrady k vedení strany v září 1948 byl zatčen a tři a půl roku vězněn v moskevské Lubljance.
V r. 1959 se vrátil do Československa a stal se ředitelem FÚ ČSAV, odkud se po veřejné kritice A. Novotného v r. 1963 opět vrátil do Moskvy.
Kolman nesouhlasil se sovětskou invazí do Československa v srpnu 1968 a po letech nesčetných pokusů o vízum do Švédska se mu podařilo v r. 1976 vycestovat. Ve Švédsku zůstal natrvalo u své dcery a u zetě prof. F. Janoucha. V Otevřeném dopise (22. 9. 1976) napsal L. Brežněvovi: “Oznamuji Vám, že vystupuji z KSSS... Dospěl jsem k pevnému přesvědčení, že mé setrvání v řadách KSSS by bylo zradou ideálů sociální spravedlnosti, humanismu a vybudování nové, dokonalejší společnosti, jichž jsem se snažil dosáhnout, přes všechny své chyby a omyly.”
Ideový a politický vývoj Kolmana charakterizuje myšlenkový oblouk od komisaře Rudé armády a koncepce bojovného materialismu až ke kritice sovětské teroristické praxe a příklonu k demokratickému socialismu s požadavkem revize omylů samotných zakladatelů marxismu.
Základní okruhy Kolmanovy vědeckého zájmu byly filozofie, logika, matematika, dějiny logiky a matematiky, vztah marxistické filozofie k přírodovědeckým objevům, etika a popularizace vědeckého světového názoru. Nevyhnul se dogmatismu zvl. ve stranické propagandě, ale uchoval si respekt k vědeckému poznání. To se projevilo např. na přelomu 20. a 30. let v sovětských diskusích o Einsteinově teorii relativity (v r. 1911 Kolman navštěvoval Einsteinovy přednášky na německé univerzitě v Praze), do nichž zasáhl po boku těch, kdož odmítli mechanickou negaci teorie relativity i kvantové teorie. Podobně tomu bylo s jeho postojem v hodnocení kybernetiky a symbolické logiky, jejíž kritický výklad podal. Bylo to umožněno jeho znalostí oborů a jejich dějin. Zabýval se N. I. Lobačevským jako zakladatelem neeuklidovské geometrie, důležité pro vznik teorie relativity, a B. Bolzanem s jeho skloubením matematických a logických úvah a následnými objevy v teorii matematické funkce a teorie množin. Podle K. snaha po axiomatizaci sbližovala Bolzana s Lobačevským. K Lobačevskému a ke Gaussovi se vrátil ve svém příspěvku O souvislosti neeuklidovské geometrie s filosofií, a to v r. 1948 ve sborníku marxistických studií Vzestup, který sám redigoval. Tento sborník sedmnácti autorů (L. Rieger, I. Málek, F. Herčík, M. Jodl, J. Orlický ad.) byl mj. svědectvím K. filozofického působení na starší i mladší generaci českých vědců a filozofů. Nad Bolzanovým dílem se K. zamýšlel opět v r. 1958 na liblické konferenci Filozofie v dějinách českého národa, v referátu Matematicko-logická stránka Bolzanovy filosofie. V r. 1963 ve FČ vystoupil proti dogmatismu v tehdejší české filozofii. Do pražského jara 1968 patří také K. Filosofické polopovídky, které svým humorem, ironií i sebeironií podrobily kritice způsob myšlení i životní styl vědecké inteligence sovětské i československé. Polopovídkou Letopis SKVF (Strany kam vítr fouká) se opět přihlásil k Haškovi a evokoval tak v nových podmínkách duch Strany mírného pokroku v mezích zákona. K Haškovi a Praze svého mládí se vracel i ve vzpomínkách ze sedmdesátých let. (V r. 1947 upravil a do ruštiny přeložil Karafiátovy Broučky.)
Angelo Goldstein
1889–1947 Politik a sionistický vůdce v Československu. Syn českého rabína, vystudoval práva. Byl zraněn v během své služby v rakousko-uherské armádě v první světové válce. po válce pracoval jako advokát v Praze. Byl aktivním sionistou od svých studentských let, stal se jedním ze zakladatelů židovské strany.Po smrti Ludwiga Singera (1931) převzal jeho místo v parlamentu a byl znovuzvolen v roce 1935. Bojoval proti všem pokusům diskriminovat židy. Proti němu stali asimilovaní židé, ale i ortoxní.Byl obhájcem ve sporu proti hanobení židovské strany (podobně jako obhájce Emil Margulies v případu Hirschler-Weber, 1928). Goldstein byl jedním z hlavních propagandistů. sionismu v českých zemích. Pracoval i u Sionistického obecního soudu (1931 -35) ve prospěch progresivní sionistické frakce. V roce 1939 emigroval do Palestiny, kde pracoval jako právník
Artur Mahler
1871–1916
Archeolog a sionistický poslanec. Narozen v Praze, od roku 1902 byl profesorem archeologie na německé univerzitě v Praze. Stal se členem sionistického hnutí na počátku 20. století a ve volbách roku 1907 byl zvolen společně s A. Standem a H. Gabelem do rakouského parlamentu. Všichni tři byli na prosionistické kandidátce. Dohromady založili Židovský klub (stranu) vedený B. Straucherem. Byla to první strana (klub) svého druhu v historii parlamentu. Ale díky různým intrikám v rakouském parlamentu a asimilovaným židům, nebyli již roku 1911 znovu zvoleni. Pak Mahler opustil Prahu a usadil se Ve Vídni.
LUDVIK SINGER
1876–1931
Český politik. Narozen v Kolíně, vystudoval práva. Nejdřív byl právníkem v Kolíně, později v Praze. V roce 1907 se stal členem sionistického hnutí a brzy se vůdčí osobností mezi česky mluvícími sionisty. v roce 1910 byl zvolen jako předseda sionistického oblastního výboru pro Čechy. Díky jeho iniciativě byla v říjnu 1918 založena Národní rada židovská (Jewish National Council), jejíž cílem bylo reprezentovat židovskou národní menšinu v nově založené ČSR. Jako předseda Rady Singer spolupracoval s vůdčími osobnostmi ČSR na pařížské mírové konferenci a dosáhl uznání práv pro židovskou národnost v československé ústavě z roku 1920. V Evropě to bylo poprvé co došlo k uznání práv židovské menšiny. Singer byl zvolen předsedou židovské strany , členem Městského výboru pražského a členem parlamentu. V roce 1930 se stal předsedou Židovské pražské obce.
Dále pak je třeba se zmínit o Felixu Welschovi a Robertu Welschovi, kteří se měli též svou nezaměnitelnou roli v Českém sionismu.
Zdroje
Encyclopaedia Judaica Tomáš Pěkný – Dějiny Židů v Čechách a na Moravě seminární práce Julie Bergmannové
