Synagoga

Z Judaismus

Synagoga

Synagoga je židovská modlitebna.

Pojem "synagoga" se zřejmě rodí v temnu babylonského exilu. Jsou ale teorie, které vznik synagog kladou ještě do doby prvního Chrámu.

Synagoga je původem řecké slovo, hebrejsky říkáme bejt hakneset [בית הכנסת], doslova Dům shromáždění.

Synagogy hrály a hrají ústřední roli v životě židovských komunit. Jsou místem bohoslužeb, oslav svátků, svateb, obřízek.

Stavební styl synagog se měnil s dobou a lokalitou, přesto zůstávají některé základní prvky:

• aron hakodeš (schrána na Tóru) orientovaný směrem k Jeruzalému, zakrytý vyšívaným závěsem (parochet),
• centrální vyvýšené místo k předčítání z Tóry (bima),
• mechica oddělující mužskou a ženskou část.

Součástí synagog bývají i učebny, knihovny atp.

Chrám, Miškan a synagoga

Zamyšlení rabi Jonathana Sackse: Přenosný domov

Sidra Truma popisuje stavbu Miškanu, prvního společného chrámu v židovských dějinách. Prvního, ale ne posledního.

Je těžké porozumět hloubce krize, do níž byli Židé uvrženi při zničení prvního Chrámu. Samotná existence národa byla spojována s hlubokým vztahem mezi vyvoleným lidem a Bohem, který symbolizovala právě jeruzalémská chrámová služba. S babylónským vpádem neztratili Židé jen samostatné království a vlast, ale i víru v sebe samé. Veškeré naděje do budoucna se pojili s Bohem, ale jak se na Něj obracet, když byl Jeho dům v ruinách? Tak vnímáme Žalm 137 (Při řekách babylonských jsme sedávali a plakali, rozpomínajíce se na Cion... Kterak bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizí?)

Přesto se právě tehdy rodila odpověď. Chrám sice nestál, ale vzpomínka na něj byla natolik silná, že přivedla Židy k společné modlitbě. V Babylónii se Židé začali scházet nad textem Tóry a vyjadřovat svou touhu op návratu do vlasti a připomínali si Chrám a chrámovou službu.

Prorok Jechezkel byl jedním z těch, kdo napomohl přetvořit vizi obnovy a návratu v instituci, kterou dnes známe pod pojmem synagoga, BEJT KNESET. „Proto řekni: Takto praví Panovník Hospodin: Ačkoli daleko zahnal jsem je mezi národy, a ačkoli rozptýlil jsem je do zemí, však budu jim malou svatyní i v zemích těch, do kterých přijdou.“ Ústřední svatyně byla zničena, ale její ozvěna, miniatura, přetrvala.

Synagoga je jedním z nejpozoruhodnějších příkladu toho, čemu rabíni říkají ITARUTA DELETATA, neboli „spodní probuzení“. Synagogy nebyly ustaveny Božím slovem Izraeli, ale slovy Izraele k Bohu. V Tanachu není o synagogách zmínka, neexistuje příkaz zbudovat synagogu. Dokonce naopak: Pokud Tóra hovoří o Božím domě, má na mysli vždy jen ústřední svatyni, centrální bod Izraele, Chrám.

Když občas zapomínáme na hloubku celého konceptu synagog, je na místě si připomenout slova profesora Sterna, který napsal, že „vytvoření synagog bylo jedním z nejdůležitějších nábožensko-společenský počinů, s kterými judaismus přišel. Synagoga zahájila revoluci, jak uvedl Salo Baron, protože díky ní došlo k proměně koncentrace z místa a svatyně na shromážděné, obec věřících, ať již žili kdekoliv. Synagoga se stala Jeruzalémem exilu, domovem židovských srdcí. Dokonalým vyjádřením síly monoteismu, ve kterém může být Bůh nalezen kdekoliv, protože je všude.

Kde se zrodila tato myšlenka? Nebylo to ani tak z Chrámu, jako z hlavního tématu naší sidry – z Miškanu, který byl ve své podstatě přenosnou svatyní přenášenou pouští. Provizorní, přenosný dům, který se večer postavil a ráno zase zboural. Provizorní dům, který ale měl na národ trvalý dopad, zatímco formálně věčný Chrám se ukázal být jen dočasným řešení – dokud nebude znovu obnoven, jak zní naše toužebné modlitby.

Mnohem důležitější než vlastní stavba Miškanu je jeho metafyzická podoba. Sama představa zbudovaní Boží domu je prostě absurdní. Oč jednodušší to bylo v případě polyteismu, v němž bozi byli pololidmi či sochami, které potřebovaly místo, kde by se mohli s věřícími setkávat.

Judaismus tento přístup zcela vykořenil. „Kam bych mohl od Tebe odejít? Aneb kam bych před tváří Tvou utekl? Jestliže bych vystoupil na nebe, tam jsi Ty; pakli bych sobě ustlal v hlubinách, i tam jsi.“ (Žalm 139)

Či slovy krále Šalamouna, nejmoudřejšího z králů: „Cožpak může Bůh přebývat na zemi, když i nebesa jsou mu malá? A ještě menší je tento dům.“ A slovy proroka Ješajahu: „Takto praví Hospodin: Nebe jest mi trůnem, a země podnože noh mých. Kde ten dům bude, který mi vzděláte? Aneb kde bude místo, na kterém mám spočinout?“

Tóra v úvodu naší sidry přichází s fascinující odpovědí: „Učiňte mi svatyni a já budu mezi Vámi přebývat.“ (Doslova ve vás.) Jeli základním poselstvím Miškanu víra, že Bůh přebývá v lidských srdcích, kdykoliv se mu otevřou, pak se konkrétní místo modlitby stává irelevantním. Zde se otevřela cesta na jejímž konci se (po sedmi stoletích) vynořila synagoga. Synagoga, která již dva tisíce let udržuje pohromadě jinak do všech koutů rozptýlený lid. Lid, putující pouští, šlapající nejdelší tůru historie.