Terezín
Z Judaismus
| Terezínem během války prošlo 140000 Židů. 35000 zde zemřelo. |
Obsah |
Terezínské ghetto
Terezín byl vybudován v letech 1780 - 1790 jako pevnost střežící severní přístupy do vnitrozemí Čech. V roce 1782 mu byl udělen statut města, jehož život byl těsně spjat s vojenskou posádkou. Malá pevnost, tvořící součást terezínského pevnostního systému, proslula v dobách habsburské monarchie jako věznice a trestnice pro vojenské i politické vězně.
Nejtragičtější období v dějinách města představují léta 2. světové války. Němečtí okupanti nejprve v červnu 1940 zřídili v Malé pevnosti policejní věznici pražského gestapa a poté 24. listopadu 1941 ve městě samotném ghetto. Tento sběrný a průchozí tábor byl určen nejprve pro Židy z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, později také z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a Slovenska.
(upraveno ze stránek [holocaust.cz Holocaust.cz])
Podrobněji o protižidovské politice v Protektorátu zde
Čísla
- Do Terezína bylo deportováno na 140 000 Židů (+15 000 "evakuovaných" koncem války)
- Z Terezína bylo vypraveno 63 transportů s celkem více než 87 000 Židy z nichž přežilo asi 3800 (4%).
- 35 000 Židů zemřelo přímo v Terezíně
Klíčová data
- 17/10/1941 rozhodnutí o zřízení ghetta v Terezíně
- 24/11/1941 zahájena výstavba ghetta (stavební komando)
- 30/11/1941 první transporty do Terezína
- leden 1942 první tranport z Terezína na východ (Riga)
- 20/1/1942 konference ve Wannsee určila Terezín za starobní ghetto (a místo propagandy)
- červen 1942 vystěhování Árijců ze zrušeného města
- druhá polovina roku 1942 transporty z Rakouska a Německa (cca 42 000)
- jaro 1943 "zkrášlování ghetta"
- září, prosinec 1943, květen 1944 - tři transporty do "Rodinného tábora v Osvětimi"
- 23/6/1944 - mezinárodní návštěva Červeného kříže
- prosinec 1944 příjezd 4 transportů ze Slovenska
- leden 1945 příjezd "míšenců"
- 6/4/1945 druhá mezinárodní delegace
- 2/5/1945 první případy tyfové nákazy
- 8/5/1945 osvobození Rudou armádou
Vznik ghetta
Ve druhé polovině roku 1941 vstoupilo "konečné řešení židovské otázky", jak nacisté eufemisticky nazývali program likvidace evropských Židů, do závěrečné fáze. Započala jejich masová likvidace, nejprve na okupovaných územích tehdejšího Sovětského svazu. Provedením tohoto úkolu byly pověřeny SS a jim podřízené policejní složky. Koordinátorem se stal šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Reinhard Heydrich, který k tomu dne 31. července 1941 obdržel oficiální pověření od Hermanna Göringa, jako předsedy Ministerské rady pro obranu říše a Hitlerova zástupce. Hitler byl netrpělivý a žádal, aby co nejdříve byly zbaveny Židů Německo, Rakousko a Protektorát Čechy a Morava. Dne 27. září 1941 nastoupil Reinhard Heydrich do funkce zastupujícího říšského protektora. Znamenalo to i vystupňování protižidovských opatření a urychlení příprav k z hájení nové fáze "konečného řešení" na území protektorátu.
Heydrich věnoval "konečnému řešení" jednu z prvních porad svého nejužšího štábu dne 10. října 1941. Bylo na ní rozhodnuto, aby několik tisíc Židů z protektorátu bylo deportováno do ghett v Lodži a Minsku, další pak byli nejprve soustředěni v ghettu na území českých zemí. Za nejvhodnější místo pro tento účel byl označen Terezín. Toto rozhodnutí pak bylo definitivně potvrzeno na další poradě 17. října 1941. V Terezíně, kde před válkou žilo asi 3 500 civilních obyvatel a přibližně stejný počet vojáků, mělo být najednou umístěno 50 až 60 000 židovských vězňů. Za necelý rok počet vězněných tohoto čísla skutečně dosáhl.
Do příprav na zřízení ghetta v Terezíně se musela zapojit i Židovská náboženská obec v Praze. Nacisté v jejích řadách záměrně vyvolávali iluze o tom, že ghetto bude samosprávným územím, kde Židé budou moci v klidu žít a pracovat až do konce války. Měl tak být udržen klid mezi budoucími oběťmi genocidy a získán čas pro jejich plánovitou a postupnou likvidaci bez narušení života Protektorátu.
Dne 24. listopadu 1941 dorazila do Sudetských kasáren v Terezíně skupina 342 mladých židovských mužů, příslušníků tzv. komanda výstavby. Jejím úkolem bylo připravit další objekty ve městě pro přijet dalších transportů, které začaly do vznikajícího ghetta proudit od 30. listopadu 1941. Lidé zařazovaní do transportů dostávali obsílky a shromažďovali se na určených místech ve větších českých městech. Předtím museli odevzdat veškerý majetek a ponechat si maximálně 50 kg zavazadel. V několika dnech byly na shromaždištích vyřizovány administrativní záležitosti a poté odjížděly transporty do Terezína. Tam byli jejich příslušníci umisťováni na hromadné ubikace v těch nejprimitivnějších podmínkách. Zpočátku zůstávaly rodiny pohromadě, záhy však došlo k jejich rozdělení a oddělenému ubytování mužů, žen a dětí. To ještě stupňovalo psychický tlak na vězněné. Jen za první měsíc bylo do Terezína deportováno 7 350 Židů z protektorátu. Transporty přijížděly na nádraží v Bohušovicích nad Ohří, vzdálených asi 2,5 kilometru od Terezína. Odtud pokračovaly pěšky. Mnozí ze starých a nemocných vězňů cestu nepřežili.
Život a smrt v Terezíně
Pánem nad životem a smrtí vězňů byla táborová komandantura SS v čele s táborovým velitelem. V této funkci se postupně vystřídali dr. Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm - všichni v hodnosti SS-Obersturmführer. Komandantura podléhala pražské Ústředně pro židovské vystěhovalectví. Ta byla v srpnu roku 1942 přejmenována na Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě. Tento název lépe, třebaže pokrytecky vystihoval funkci tohoto řídícího centra pro "konečné řešení židovské otázky" v protektorátu. Příslušníci komandantury týrali vězně nepřímo prostřednictvím celého systému příkazů a zákazů, do detailů znepříjemňujících život vězňů, ale i přímo, zejména v pověstných bunkrech pod táborovou komandanturou, kde své oběti vyslýchali a mučili. V ghettu se také v lednu a únoru 1942 konaly dvě hromadné popravy. Oběšeni tehdy byli vězni, kteří se dopustili nicotných přestupků jako bylo nedovolené odeslání zprávy z ghetta či nepozdravení příslušníka SS. Ve snaze udržet klid v táboře a nevyprovokovat vzpouru vězněných postupovala komandantura později jinak. Potrestaní vězni byli odesíláni do nedaleké policejní věznice pražského gestapa v terezínské Malé pevnosti. Tam bylo zacházení s židovskými vězni tak kruté, že se pro ně fakticky rovnala vyhlazovacímu táboru. Jinou cestou likvidace pak bylo zařazování vězňů do transportů na Východ s tzv. Weisungem (zvláštním nařízením), což většinou znamenalo pokyn k popravě dotyčného vězně okamžité poté, co transport dorazil na místo určení.
Podobně jako v jiných ghettech a koncentračních táborech byla v Terezíně vytvořena tzv. židovská samospráva. Jak vedení této samosprávy, tak její administrativa však musely plnit příkazy SS a měly jen minimální možnosti poněkud ulehčit osud vězněných. V čele samosprávy stál židovský starší (Judenältester) se svým zástupcem, poradním orgánem byla rada starších (Ältestenrat). Administrativa byla členěna na sekretariát a pět hlavních oddělení. Později se počet oddělení zvýšil na devět. Ve funkci židovského staršího působili postupně Jakob Edelstein, dr. Paul Eppstein a dr. Benjamin Murmelstein.
Židy v Terezíně hlídalo šest set českých četníků, střídajících se na tři směny. Iluze o snesitelném produktivním židovském městě s vlastní samosprávou se nadobro rozplynula.
Decimační a tranzitní funkce Terezína
Iluze vězněných, že Terezín bude místem, kde budou moci žít a pracovat až do konce války, vzaly rychle za své. Dne 5. ledna 1942 vyšlo v tzv. denním rozkaze, zveřejňujícím pokyny a nařízení pro vězně, oznámení o nadcházejícím transportu do Rigy. Byl to první ze 63 transportů, jimiž bylo na Východ deportováno více než 87 000 lidí. Osvobození se z nich dožilo jen asi 3800.
O dva týdny později, dne 20. ledna 1942 se konala proslulá konference ve Wannsee. Zúčastnili se jí vysocí funkcionáři SS a státní správy. Za Heydrichova předsednictví projednali další postup při realizaci zločinného programu "konečného řešení židovské otázky". Terezínu tato konference určila novou funkci. Napříště už neměl být pouze sběrným a průchozím táborem pro Židy z protektorátu, ale také sloužit jako starobní ghetto (Altersghetto) pro Židy z Německa a Rakouska. Napříště do něj měly přicházet zejména osoby starší 65 let, ale také nositelé vysokých vojenských hodností a vyznamenání i politici, vědci a další lidé s významnými vazbami do ciziny. Smyslem tohoto opatření bylo předejít množícím se intervencím ze zahraničí ve prospěch významných osobností a soustředěním starých lidí v Terezíně dodat větší věrohodnost tvrzení, že židovské transporty na Východ směřují do pracovních táborů. Adolf Eichmann řekl 6. března 1942 na poradě svého štábu v berlínské centrále gestapa, že Terezín byl vybrán za starobní ghetto, "aby se navenek uchránila tvář". Nová funkce terezínského ghetta vyžadovala také výrazné zvýšení jeho ubytovací kapacity. Až doposud byli vězni soustředěni v hlídaných kasárenských objektech, jichž bylo ve městě celkem jedenáct. Nyní však bylo třeba přeměnit ve velký tábor celé město. V únoru 1942 byla Heydrichovým výnosem zrušena obec Terezín a civilní obyvatelstvo se do konce června muselo z města vystěhovat.
Ještě před úplným odchodem civilního obyvatelstva začaly do Terezína proudit transporty starých lidí a "prominentů" nejprve z Německa a Rakouska, od roku 1943 i z dalších zemí pod německou okupační správou - z Nizozemska a Dánska. První transport z Berlína přijel již 2. června 1942. Ještě v témž měsíci byl následován dalšími třinácti transporty z Berlína a deseti z Mnichova. Ve dnech 21. a 29. června dorazily také první transporty z Vídně. To však byl jen předvoj velké vlny dalších transportů. Jen ve druhé polovině roku 1942 přijelo z Německa 124 transportů s 30 989 vězni, z Rakouska 11 transportů s 11 922 vězni a z okupovaných pohraničních území českých zemí 8 transportů s 355 vězni. Zejména pro masu nově příchozích starých lidí znamenaly útrapy života v ghettu strašný šok. Staří lidé z Německa museli uzavírat tzv. smlouvy o zakoupení domova, které je stály prakticky veškerý majetek. Namísto slíbeného doživotního ubytování v lázeňském městě je však po příjezdu do Terezína očekávala syrová skutečnost života v ghettu.
Propagandistická funkce Terezína a "zkrášlování"
Neúspěchy Hitlerova Německa na bojištích 2. světové války byla sebedůvěra nacistů otřesena. Porážka u Stalingradu, úspěšné vylodění spojenců v severní Africe a další neúspěchy wehrmachtu ovlivnily i další postup při realizaci "konečného řešení židovské otázky". Projevilo se to i dočasným přerušením transportů terezínských vězňů na Východ. Příslušný příkaz vydal sám Himmler s tím, že nemá být rušen dojem, že Terezín je místem, kde "Židé mohou v klidu žít a zemřít".
Přestávka v transportech trvala po celých sedm měsíců a vyvolala mezi vězni naděje na jejich úplné ukončení. Na to ovšem SS nepomýšleli. Šlo pouze o opatření vynucené novou situací. Současně byla prováděna opatření další, jež měla umožnit propagandistické využití terezínského ghetta, ale na straně druhé zesílit jeho izolaci od okolního světa. Na jedné straně byly tedy např. již na podzim 1942 zřízeny "obchody", v nichž bylo někdy na poukázky možno získat některé druhy zboží, zabaveného předtím vězňům při příchodu do tábora, později byla dokonce zřízena "kavárna", v níž mohli vězni, kteří získali vstupenky, po dobu jedné a půl hodiny naslouchat náladové hudbě a vypít jednu náhražkovou kávu. Od jara 1943 bylo zahájeno "zkrášlování" města, jež je mělo připravit pro předvedení návštěvníkům ze zahraničí. V květnu 1943 začala fungovat Banka židovské samosprávy, vydávající prakticky bezcenné peníze. O něco později dostaly ulice namísto dřívějšího číselného označení názvy . Tak například dosavadní ulice L 1 se napříště jmenovala Jezerní, ačkoliv se v širokém okolí města žádné jezero nenacházelo.
Dne 28. června 1943 navštívila Terezín delegace, v níž vedle zástupců některých úřadů byli i představitelé Německého Červeného kříže. Adolf Eichmann, který delegaci doprovázel, poté prohlásil, že Terezín bude možno ukázat i zahraniční návštěvě až po delší důkladné přípravě.
Vedle "zkrášlování" města byla také zdokonalována jeho izolace od vnějšího světa. Vězni museli vybudovat silniční obchvat města a především železniční vlečku, po níž od 1. června 1943 přijížděly transporty s vězni přímo do města.
Od září téhož roku po ní také znovu začaly z Terezína odjíždět. Při dočasném přerušení transportů na Východ se počet vězňů znovu zvyšoval a v srpnu přesáhl 45 000. Nadto byla ubytovací kapacita tábora výrazně omezena poté, co byly Sudetské kasárny a několik dalších velkých objektů urychleně vyklizeny pro potřeby části archivu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), přesunutého sem z bombardovaného Berlína. Pro SS představovali židovští vězni živé štíty, chránící důležité kartotéky a dokumentaci před spojeneckým bombardováním. Dne 6. září 1943 byly proto transporty na Východ znovu obnoveny.
Rodinný tábor. 6. září 1943 z Terezína do Osvětimi-Birkenau odjelo na 5000 vězňů. Tito vězni, stejně jako příslušníci následujících transportů, tam byli umístěni v úseku B II b, kde vznikl tzv. rodinný tábor terezínských vězňů. Při jejich příjezdu nebyla na rozdíl od běžných transportů prováděna selekce, která sloužila výběru vězňů určených k okamžitému zavraždění v plynových komorách a po určitou dobu mohly zůstávat rodiny v jednom táboře, třebaže jejich příslušníci byli ubytováni odděleně. Je pravděpodobné, že tento tábor měl být připraven pro předvedení zahraniční návštěvě podobně, jako byl pro tento účel připravován samotný Terezín.
Zprávy o masových deportacích Židů i první informace o jejich vyhlazování, vyvolávaly stále větší pozornost a pobouření světové veřejnosti. Dne 18. prosince 1942 vydalo dvanáct spojeneckých vlád, mezi nimi i československá vláda v emigraci, deklaraci pranýřující plánovitou likvidaci evropských Židů a zdůrazňující, že osoby odpovědné za tento obludný zločin neuniknou potrestání. Množily se také žádosti, aby mezinárodní organizace, především Mezinárodní výbor Červeného kříže, směly navštívit cílová místa deportačních transportů. Proto bylo rozhodnuto o využití Terezína k oklamání světové veřejnosti a prováděno jeho již zmíněné "zkrášlování", které vyvrcholilo v první polovině roku 1944. Důsledky toho se projevovaly v mnoha směrech. Z dosavadních denních rozkazů se stala "Sdělení židovské samosprávy", jejichž záhlaví bylo zkrášleno idylicky koncipovanou kresbou Terezína. Také táborová komandantura byla přejmenována na "služebnu SS".
Velká pozornost byla věnována zlepšení vnějšího vzhledu domů ve městě a zeleným plochám. Na náměstí byly zřízeny květinové záhony a vybudován hudební pavilon, v němž hrála hudba promenádní koncerty. Nedaleko odtud vznikl dokonce dětský pavilon s dokonalým vnitřním vybavením a hřištěm. Z bývalé sokolovny se stal "Společenský dům" se sály pro kulturní pořady, modlitebnou, knihovnou a restaurační terasou.
"Zkrášlení" Terezína ovšem vyžadovalo i snížení stavu vězňů. Do Osvětimi II -Birkenau byli proto deportováni především nemocní vězni, jakož i ti, kteří vzhledově nebyli "způsobilí" pro předvedení zahraniční delegaci. V prosinci 1943 tak bylo deportováno 5000 lidí, v květnu 1944 pak dalších 7500. Do rodinného tábora terezínských vězňů v Osvětimi tak bylo celkem deportováno na 17 500 osob. Z nich se osvobození dožilo jen 1168.
V Terezíně zatím přípravy na příjezd zahraniční delegace vrcholily. Pod dohledem vysokých důstojníků SS z Berlína a Prahy byla do detailů naplánována trasa její cesty po Terezíně, nacvičeny činnosti, jež měli vězni v její době provádět, ale i odpovědi, které směli dávat na případné otázky členů delegace. Šlo zkrátka o pečlivě zinscenované divadlo, jehož se jako nedobrovolní herci museli pod pohrůžkou trestu smrti zúčastnit samotní vězni.
Dlouho připravovaná návštěva se uskutečnila 23. června 1944. Zúčastnili se jí švýcarský lékař dr. Maurice Rossel, zástupce vedoucího mise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Berlíně, zástupce dánského ministerstva zahraničí Frants Hvass a inspektor dánské Zdravotní péče Eigil Juel Henningsen. Delegaci doprovázeli vysocí důstojníci SS, jakož i zástupci německého Zahraničního úřadu a Německého Červeného kříže.
Delegace byla nejprve přijata na komandantuře SS, odtud odjela do sídla židovské samosprávy, kde hovořila s jejími představiteli. Pak se vydala na prohlídku města, při které její členové oslovili některé z vězňů, kteří pak odpovídali podle nacvičeného scénáře. Průběh návštěvy byl proto z hlediska SS velmi uspokojivý. Zpráva, kterou o jejím průběhu a získaných poznatcích M. Rossel vypracoval, totiž odpovídala jejich představám. Rossel uvěřil podvodu SS a označil dokonce Terezín za "konečný tábor", odkud Židé již nejsou deportováni jinam. Pravdou ale bylo, že do té doby byly již desítky tisíc bývalých terezínských vězňů zahubeny v místech vyhlazování na Východě a na další smrt čekala.
Potřebám nacistické propagandy měl sloužit i film, natáčený v Terezíně v srpnu a září 1944. Kulis čerstvě zkrášleného města měl využít k prezentaci fiktivního obrazu spokojeného života v "židovském sídlišti". K účasti na natáčení byli donuceni i někteří z vězňů v čele se slavným režisérem Kurtem Gerronem. Samotné natáčení ovšem probíhalo přesně podle příkazů SS. Na záběrech bylo možno vidět např. zasedání rady starších, kabaret v přírodě, kavárnu, banku, představení dětské opery Brundibár ve Společenském domě i fotbalové utkání na dvoře jedněch z terezínských kasáren.
Poslední transporty a konec války v Terezíně
Pouhý týden po ukončení natáčecích prací na propagandistickém filmu byli představitelé židovské samosprávy informováni komandanturou SS, že vzhledem k nedostatečné výrobní kapacitě Terezína bude nutno vypravit větší počet vězňů na Východ k pracovnímu nasazení ve válečné výrobě. Den před vypravením prvního z nich byl popraven druhý židovský starší Terezína dr. Paul Eppstein. Do transportů byli zařazeni téměř všichni členové rady starších a další představitelé židovské samosprávy i se svými rodinami. Do Osvětimi II-Birkenau tak od 28. září do 28. října 1944 odjelo na 18400 lidí. Z nich přežilo jen 1574 osob.
Komandantura SS cynicky nabízela ženám, že mohou odjet za svými dříve deportovanými muži. Ty se pak i s dětmi dobrovolně hlásily do transportů a odjížděly na smrt. Je zřejmé, že jedním z momentů, které vedly k takovému vyprázdnění terezínského ghetta a deportování lidí v produktivním věku, jakož i dosavadních pracovníků samosprávy, byla snaha oslabit rezistenční potenciál Terezína. Svědčí o tom i dopis, který tehdy Himmler zaslal vyššímu veliteli SS a policie a současně německému státnímu ministrovi v protektorátu K.H.Frankovi, v němž upozorňoval na možnost povstání v českých zemích v nejbližších týdnech a nutnost preventivních opatření.
Po odchodu poslední vlny transportů zůstalo v Terezíně asi 11000 vězňů. Dramatický úbytek pracovních sil musela nahradit práce žen, mladistvých i dětí. Těžce se vzpamatovávala také samospráva, která plně obnovila činnost až v prosinci. Novým židovským starším byl jmenován Benjamin Murmelstein. V čele nové rady starších stál dr. Leo Baeck. Obtížná situace na konci roku 1944 vyvolávala u mnohých vězňů obavy, že tábor bude likvidován. S úlevou proto přijali příjezd nových vězňů ze Slovenska. Od prosince 1944 do Terezína ve čtyřech transportech postupně přijelo na 1400 slovenských Židů z tábora v Seredi, odkud byli předtím odesíláni do Osvětimi II -Birkenau. Po zastavení provozu tamních vyhlazovacích zařízení byly transporty přesměrovány do Terezína. Slovenští Židé přinesli i zprávy o tom, jak osvětimská továrna na smrt fungovala. Pro ty, kteří v Terezíně zůstávali, to znamenalo konec iluzí o osudech jejich rodinných příslušníků, příbuzných a známých, kteří byli deportováni předchozími transporty.
V polovině ledna 1945 rozhodl Hlavní úřad říšské bezpečnosti, aby do Terezína byli posláni k "uzavřenému pracovnímu nasazení" členové smíšených manželství (židovsko-árijských) z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava. Z protektorátu sem byli deportováni také tzv. židovští míšenci. V Terezíně měli být příslušníci obou těchto diskriminovaných skupin obyvatelstva internováni a zároveň nahradit úbytek pracovních sil způsobený podzimními transporty. První z transportů s těmito vězni přijel z Prahy 31. ledna 1945. Do poloviny dubna bylo do Terezína deportováno 5 736 příslušníků obou uvedených skupin.
Další skupinou nových vězňů se stalo 1150 maďarských Židů, kteří byli původně nasazeni na opevňovací práce u Vídně a v březnu 1945 deportováni do Terezína. Blížící se konec války a stále zřejmější nadcházející porážka Hitlerova Německa vyvolávaly stále větší nervozitu v řadách SS. Na jedné straně se znovu připravovalo propagandistické využití Terezína jako klamného alibi zakrývajícího genocidu Židů. Zároveň však probíhaly přípravy na možnou fyzickou likvidaci vězňů před příchodem spojeneckých vojáků. Tyto přípravy vyvolaly značné pobouření vězňů. Pro jejich odpor musela být nakonec zastavena výstavba plynové komory v jedné části bývalého opevnění. Dokončena však byla výstavba tzv. kachního rybníku v jednom z pevnostních příkopů, což bylo ve skutečnosti prostranství, jež bylo možno hermeticky uzavřít a využít k likvidaci vězňů utopením či postřílením.
Zatím však sám Himmler počítal s využitím Židů jako nejcennějšího kapitálu ve vyjednávání se spojenci. Po jeho jednání 15. ledna 1945 s bývalým předsedou švýcarské Spolkové rady Jean Marie Musym bylo nařízeno vypravení transportu z Terezína do Švýcarska. Pro jeho 1200 příslušníků, kteří dne 5. února 1945 do Švýcarska skutečně odjeli, to bylo nečekané vysvobození. Mnozí z těch, kteří v Terezíně zůstali, tomu, že transport skutečně jede do Švýcarska nevěřili. Až zprávy ilegálně poslouchaného zahraničního rozhlasu potvrdily, že transport skutečně do Švýcarska dojel.
Součástí alibistických plánů SS byla i druhá návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Po inspekční cestě Adolfa Eichmanna do Terezína na počátku března 1945 bylo nařízeno nové "zkrášlování" města, které trvalo celý měsíc. V jeho rámci byla obnovena činnost kavárny, nařízena divadelní představení a koncerty, na náměstí opět hrála hudba promenádní koncerty.
Delegace přijela do Terezína 6. dubna 1945 a tvořili ji dr. Otto Lehner a Paul Dunant. Dr. Lehner po jejím uskutečnění napsal nadšenou zprávu o "židovském sídelním území", která přesně odpovídala představám SS. Podvod s "modelovým ghettem" se tak sice ještě jednou jeho organizátorům podařil, avšak rychlý spád událostí v závěru války jej již nacistům nedovolil propagandisticky využít.
Nadcházející konec války byl stále patrnější i v Terezíně. Jasným signálem se pro všechny vězně stal odjezd dánských Židů z ghetta do Švédska konvojem autobusů Švédského Červeného kříže dne 15. dubna 1945. Existovala však i řada dalších příznaků blížícího se osvobození. Dne 24. dubna 1945 opustil město další neobvyklý transport. Tentokrát s ním odjížděly především ženy a děti příslušníků SS i část služebny SS, jak se od doby "zkrášlování" nazývala bývalá komandantura. V následujících dnech pak probíhalo pálení archivu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA). Vězni měli přísně zakázáno sbírat ohořelé zbytky dokumentů, jež poletovaly po Terezíně a zvláštní komando je za dozoru SS neustále sbíralo. Některé z nich se přesto do rukou vězňů dostaly.
Válka pomalu končila, nikoliv však utrpení vězňů. Od 20. dubna 1945 až do osvobození do Terezína přijížděly či přicházely tzv. evakuační transporty z koncentračních táborů vyklizovaných před postupující frontou. K původním 17 500 vězňům, kteří byli v ghettu před příchodem těchto transportů, tak postupně přibylo více než 15 000 dalších. Všichni byli strašlivě zubožení a vyhladovělí, mnozí umírající, mnozí pak leželi ve vagónech již mrtví. Většinou se jednalo o židovské vězně z Polska a Maďarska, spolu s nimi však přicházeli židovští i nežidovští vězni z řady dalších zemí. Několik set z nich přicházelo do Terezína podruhé. Byli to ti z vězňů ghetta, kteří odjeli s transporty do Osvětimi a při smutně proslulých selekcích byli vybráni k pracovnímu nasazení a poté pracovali jako novodobí otroci na různých místech v okupované Evropě. Jejich bývalí spoluvězni, kteří v Terezíně zůstali, je většinou nepoznávali, protože se tak jako ostatní příslušníci evakuačních transportů vraceli v hrozném stavu. Také mnozí z nich na následky prožitých útrap záhy po příchodu umírali. Pro ně i pro celý tábor však největší nebezpečí představovaly nakažlivé nemoci, jimiž byly evakuační transporty doslova zamořeny. Jednalo se především o skvrnitý tyfus, který si ještě v samotném závěru války vybral mezi vězni, ale i později mezi již osvobozenými strašlivou daň.
Zejména při příchodu prvních evakuačních transportů byla účinná karanténní opatření, jež by oddělila nemocné vězně od zdravých, neproveditelná. Útrapami vyčerpaní vězni si většinou nebezpečí nákazy ani neuvědomovali. 24. dubna 1945 byl zaregistrován první případ skvrnitého tyfu a poté se nákaza začala lavinovitě šířit. Nevyhnula se ani vězňům, kteří v Terezíně byli před příchodem evakuačních transportů.
Dne 2. května 1945 přijel do města zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Paul Dunant a převzal Terezín pod ochranu. Moc SS v táboře se rychle hroutila, urychleně pokračovalo pálení dokumentů a dosavadní páni nad životy a smrtí vězňů opouštěli město. Většina z nich odešla 4. května a o den později je jako poslední následoval velitel tábora Rahm. Úplnou svobodu to však ještě neznamenalo, neboť tábor byl obklopen ustupujícími jednotkami wehrmachtu a SS. Jejich příslušníci ze zloby nad nadcházející porážkou ohrožovali dosavadní vězně střelbou, jež si ještě vyžádala oběti. Až v pozdních odpoledních hodinách 8. května 1945 projely Terezínem první jednotky Rudé armády, postupující na Prahu. Jednalo se o oddíly pod velením generála I.G. Ziberova, jež byly součástí I. ukrajinského frontu.
Zatím boj s epidemií pokračoval. Již 4. května přijela do Terezína skupina českých lékařů a zdravotníků, členů tzv. České pomocné akce. Jejich příchod byl nanejvýš potřebný již vzhledem k tomu, že do města byli přesunováni i nemocní tyfem z bývalé věznice gestapa v Malé pevnosti. Zanedlouho poskytla neocenitelnou pomoc také sovětská armádní zdravotní služba. Do Terezína bylo přesunuto 5 polních nemocnic s mobilními laboratořemi, odvšivovacími stanicemi a koupelnami. S nimi přišlo 53 vojenských lékařů a další zdravotní personál. Hlavní tíhu zápasu s epidemií však nadále nesli židovští lékaři a zdravotníci. Koordinací všech opatření byl pověřen špičkový epidemiolog dr. Aaron Vedder z Holandska.
V době mezi 6. a 16. květnem epidemie tyfu kulminovala. Vzhledem k možnosti dalšího šíření nákazy i do okolí byl Terezín hermeticky uzavřen a vyhlášena čtrnáctidenní karanténa. Nemocní byli izolováni ve spěšně zřízených infekčních a již zmíněných polních nemocnicích. Dostávali již odpovídající péči, léky a stravu. Díky tomu se od 20. května počal snižovat počet nových onemocnění a na konci května bylo možno vydat souhlas se zahájením repatriace bývalých vězňů. V červnu již mohl odjet sovětský zdravotní personál.
Bilance epidemie skvrnitého tyfu, jakož i dalších nakažlivých nemocí, byla strašlivá. Ještě v posledních dnech války a v prvních týdnech míru zemřelo více než 1500 bývalých vězňů. Bylo mezi nimi i 34 židovských zdravotníků. V boji s epidemií zemřeli i 4 zdravotníci z České pomocné akce a řada obětí byla i mezi sovětským zdravotním personálem.
Poslední fází v dějinách bývalého terezínského ghetta se stala repatriace, kterou bylo možno postupně zahájit po překonání tyfové epidemie. K prvním neorganizovaným odchodům z Terezína došlo již bezprostředně po osvobození. Epidemie a následující karanténa však na čas propouštění osvobozených vězňů znemožnily. K jeho opětnému obnovení došlo až 30. května 1945. Bylo řízeno československou repatriační komisí, která pracovala od 23. května 1945 v budově bývalé komandantury SS. Záhy začaly v Terezíně působit také francouzsko-belgická repatriační komise a komise American Joint Distribution Committee. Nejprve odcházeli českoslovenští státní příslušníci, později i občané dalších států. Repatriaci ztěžoval velký nedostatek dopravních prostředků a pohonných hmot.
Chod tábora zatím nadále zajišťovali s velkou obětavostí bývalí vězňové. Mnozí z nich o celé týdny a měsíce odložili svůj odchod z míst bývalého utrpení, aby mohli pomáhat svým nemocným a vyčerpaným kamarádů. V čele samosprávy bývalého ghetta stál od 11. května 1945 ing. Jiří Vogel. Téhož dne Česká národní rada formálně zrušila bývalé ghetto. Od 19. června 1945 oficiální název tábora zněl "Bývalý koncentrační tábor, Terezín-město".
Všechny osoby, které jej v následujících dnech a týdnech opouštěly, se musely podrobit přísným lékařským prohlídkám a dezinfekci zavazadel. Na cestu byly vybavovány šatstvem, potravinami a nezbytnými finančními prostředky. Po příjezdu do cílového místa byly povinny podrobit se ještě kontrolním lékařským podmínkám. Největší skupiny vězňů z jiných zemí - zvláště maďarských a polských - odjížděly ve druhé polovině června. Mnoho polských, německých a rakouských Židů však odmítlo vrátit se do svých zemí a požádalo o vystěhování do severní Ameriky či Palestiny. Tito lidé odcházeli z Terezína až v červenci a srpnu 1945.
Bilance
Do terezínského ghetta bylo od listopadu 1941 do dubna 1945 deportováno na 140000 židovských vězňů, určených za oběti "konečného řešení židovské otázky". Mezi 20. dubnem a 6. květnem 1945 k nim přibylo ještě více než 15000 příslušníků tzv. evakuačních transportů, které z různých koncentračních táborů přivážely židovské i nežidovské vězně. Celkem tak terezínským ghettem prošlo asi 155000 mužů, žen a dětí. Na 35000 z nich nalezlo smrt přímo v Terezíně, dalších 83000 vězňů po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v pracovních táborech a za pochodů smrti v závěru války.
Poválečné soudy
Epilogem dějin terezínského ghetta se měl stát výkon spravedlnosti nad pachateli zločinů. Většině příslušníků SS, kteří v Terezíně působili, se však podařilo odpovědnosti uniknout. Pouze část z nich byla dopadena a souzena Mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích, či postavena před zahraniční soudy. V Rakousku byl dopaden a odsouzen k trestu smrti první velitel tábora Siegfried Seidl. Jeho nástupce Anton Burger však dvakrát unikl z vězení a zemřel až v devadesátých letech nepotrestán. Třetího a posledního velitele tábora Karla Rahma odsoudil k trestu smrti soud v Litoměřicích. Většina z jejich spolupracovníků však byla odsouzena v nepřítomnosti, či se před soud vůbec nedostala. Spravedlnost zůstala z větší části nevykonána...
