Z Judaismus

Tragédie lodi Patria

Popis

Podzim 1940. Prakticky celá Evropa je pod panstvím fašistů. V tomhle černohnědém moři najdete na mapě Evropy tečku s názvem Praha a ještě menší tečku se jménem Lützowova ulice (dnes Opletalova). Odtud je s tichým souhlasem SS-Obergruppenführera Eichmanna, zodpovědného za řešení tzv. židovské otázky, vypravován první a zároveň poslední transport Židů, který měl vést za hranice Velkoněmecké říše, a nikoli přímo do plynových komor. Židovské rodiny to stálo na úplatcích mnoho peněz a Eichmann z nich hradil repatriaci Němců z válkou ohrožených oblastí.

Vlak s uprchlíky odjel 2. září 1940 z Masarykova nádraží. Ve Vídni se nalodili na parníky Melk, Uranus a Schönbrunn. Další Židé na už tak přetížené výletní parníky přistoupili v Bratislavě. V rumunském přístavu Tulcea byli cestující nahnáni na lodě Atlantic, Pacific a Milos.

Lodě se potápěly už při vyplutí, k jídlu byly jen suchary, které se štípaly kleštěmi a máčely ve vodě. Na lodi Milos bylo 740 pasažérů. Pamětníci vzpomínají, že řecký kapitán často volal mnohojazyčné "andere Seite, please". Tím vyzýval pasažéry, aby přešli na druhou stranu a loď se mohla narovnat. Postupně došlo palivo, jídlo i voda. V takové situaci se projevují ty nejlepší i nejhorší osobní vlastnosti.

Během plavby se lidé rodili i umírali. Mrtví byli pohřbíváni do řeky, novorozený chlapec měl jako jedinou výbavu malý polštář, který na cestu přibalila babička. Myslela, že bude dost času a dítě přijde na svět v zemi zaslíbené. Konaly se i svatby. Dopoledne kapitán oddal šest párů a odpoledne jim rabín rituálně požehnal. Svatební noc probíhala tak, že se nikdo nedíval a nikdo neposlouchal.

Cestující se po plavbě Dunajem, Černým mořem, kolem Bosporu, Dardanel, Istanbulu, ostrovů Lesbos, Kréta a Kypr, v neustálém boji s žízní, hladem, úplavicí a tyfem blížili k Palestině. Ale ani tam je nikdo nechtěl. Britové především hájili své přátelské zájmy s arabskými zeměmi a židovská emigrace tuto křehkou rovnováhu mohla ohrozit.

Proto britské válečné loďstvo parník Milos zajalo a eskortovalo ho do přístavu v Haifě. Cestující byli přeloženi na loď Patria, která kotvila u haifského mola. Tady se uprchlíci dozvěděli, že nesmějí vstoupit na palestinskou půdu a že budou spolu se zbývajícími plavidly - Atlantic a Pacific - deportováni na ostrov Mauricius do koncentračního tábora. Podle mezinárodní konvence měli totiž na palestinský břeh možnost vstoupit jen trosečníci.

Útok na Patrii

Ilegální organizace, která na Patrii vznikla, navázala kontakt s pevninou. Na loď se podařilo dostat svářecí soupravu a výbušniny. Patria měla být lehce poškozena, aby nemohla k Mauriciu odplout. Dvacátého pátého listopadu 1940 v 9.15 k plánovanému výbuchu skutečně došlo. Tlak vody ovšem připravovaný otvor nečekaně zvětšil a loď se během patnácti minut převrátila na bok. Vzniklý chaos byl nepopsatelný. Britská policie v domnění, že jde o nálet, hnala pasažéry pod palubu, kam ovšem už proudila voda. Většina schodišť zátěž nevydržela a utrhla se. Lidé z nakloněné lodi klouzali do vln, na ně padaly sudy, prkna, záchranné čluny. Někteří raději přímo skákali do moře. Z kajut se snažili pasažéři provléknout, ale okna byla příliš úzká. Jedni se tlačili ven, druzí se chtěli vrátit. Patria se potápěla dál. Při největší válečné lodní katastrově ve Středozemním moři tak během čtvrt hodiny zahynulo 270 lidí. Zbylí jako trosečníci byli sice dopraveni na pevninu, ale ihned internováni v táboře Atlit u Haify. Tam zůstali rok. Pak byli propuštěni. Někteří muži a ženy vstoupili do britské armády, další do československých jednotek na Středním východě a s nimi se pak vrátili do republiky. Jiní dodnes žijí v Izraeli. Chlapec, který se na Milu narodil, byl zachráněn spolu s polštářkem, který mu ještě v Praze připravila jeho babička. Pamětníci z Československa se každoročně v den výročí a ve stejnou hodinu scházejí na vinohradském židovském hřbitově, kde stojí památník obětem téhle zbytečné námořní katastrofy.