Tu bišvat
Z Judaismus
Patnáctý den měsíce švat slavíme jednodenní menší svátek: Nový rok stromů. /tu, tet-vav, je hebrejská zkratka pro číslici 15/.
V Izraeli touto dobou začínají kvést ovocné stromy a pomalu začíná jaro.
V historii byl tu bišvat spojen s předpisy o odvádění zemědělských dávek. Dnes je zvykem na tu bišvat sázet nové stromy a napomáhat tak osidlování Erec Jisrael /země Izrael/.
Na tu bišvat je zvykem pořádat slavnostní večeře a jíst patnáct druhů ovoce. Mezi nimi by neměly chybět plody, kterými je izraelská země proslavena: víno, fíky, granátové jablko, olivy, datle.
Některé hostiny, zejména ve sfaradském prostředí /Sfarad - Španělsko, sfaradští Židé - potomci vyhoštěnců ze Španělska/ obsahují liturgii založenou na kabalistických textech /kabala -mystické učení/ o podobnosti mezi člověkem a stromem. Takové hostiny, po vzoru té pesachové, nazýváme Tubišvatový seder.
Sedm "izraelských plodin"
- pšenice
- ječmen
- hroznové víno
- fíky
- gr. jablko
- olivy
- datle
Člověk a strom
Chasidská literatura si všímá podobnosti mezi člověkem a stromem. Každý strom má své kořeny, kmen, větvě, listy a plody. Kořen plní dvě základní funkce: pevně udržuje strom v zemi a dodává stromu potřebné živiny z půdy. Kmen, větve a listy představují hlavní část stromu. Vyjadřují jeho velikost a činí strom hezkým na pohled. Přesto nejsou konečným smyslem stromu. Ten představují až plody. Z nich má prospěch konzument, v nich jsou uložena semínka - budoucnost stromu. Tyto části stromu odpovídají i našim osobnostem. I my máme své kořeny, z nichž čerpáme svou životní sílu. I my, jako strom, můžeme růst do výšky nebo do šířky, o samotě nebo uprostřed lesa. Někteří z nás jsou experty v jediné oblasti, ale v jiných zakrněli. Ti jsou podobní stromu, který sice rychle roste vzhůru, je však útlý a bez větví. Jiní jsou možná nižší, ale krásně rozkošatělí. Nikdy však nesmíme zapomenout na naše plody. Těmi jsou naše děti, které přivádíme na svět a které vychováváme.
Tu bišvat – člověk – stromy a země
(z knihy rav Uzi Kalchhaim: Beer Meged Jerachim)
Adamovým údělem bylo obdělávat a chránit zemi. V Talmudu se uvádí, že člověk bez půdy není člověk. A národ bez země není národem. Židé se po většinu své historie museli vypořádat se stavem, který není přirozený. Akrobatický stoj na hlavě je ale možný je po přechodnou dobu. Znovuosídlení země Izrael vrátilo věci do stavu, který byl předurčen již v okamžiku stvoření. Avraham se měl vydat do země, kterou mu Bůh „ukáže“, aby v ní získal svou dokonalost. Když prošel zemi tam a zpět a poznal svůj úděl, zasadil tamaryšek, jako symbolický první kolík, kterým stvrdil trvalost svého usídlení. Jicchakovi Bůh i v době hladomoru přikázal: „Přebývej v této zemi!“ A Jákov získal zemi Izrael definitivní koupí. Naši moudří vnímají sázení stromů jako kráčení po cestě Boží. Stejně jako Bůh vysadil stromy v rajské zahradě, aby tím vyjádřil svou vazbu k pozemskému světu, tak i Židé po svém vstupu sázeli stromy, jak je psáno: „Až přijdete do té země a vysadíte stromy.“ S odchodem Židů do galutu se narušil kruh vzájemného působení a země Izrael zpustla. Přesto i pustinu vnímali rabíni jako dobré znamením věrnosti země ke svému lidu. Není jiná taková zem, od pradávna osídlená, která by zavřela své prameny a přestala rodit plody. Proto v traktátu Sanhedrin říká rabi Aba: „Nebude většího důkazu vykoupení Izraele nad plody vydané jejich zemí.“ A HAGRA podotýká, že v modlitbě předchází požehnání úrody (BARECH ALEJNU) požehnání o vykoupení (TKA BEŠOFAR GADOL).
