Vyhlazovací tábory

Z Judaismus

Obsah 1 Vyhlazovací tábory 2 Sobibor 2.1 Vzpoura a útěk 2.2 Kdo byl deportován do Sobiboru 3 Bełżec 3.1 Transporty 3.2 Pokusy o útěk 4 Treblinka 4.1 Transporty 4.2 Pokus o vzpouru

Vyhlazovací tábory

Vyhlazovací tábory je označení několika málo táborů založených nacisty za 2. světové války a sloužících primárně pro hromadné, systematicky řízené („průmyslové“) vyvražďování Židů (v menší míře také Romů a některých dalších skupin vězňů). V těchto „táborech smrti“ bylo v průběhu 2. světové války zastřeleno či zplynováno téměř 2 700 000 Židů.

Vyhlazovací tábory se začaly zakládat od roku 1941 na okupovaných územích Polska, jedná se o:

Chelmno (něm. Kulmhof), Belzec, Sobibor, Treblinka, Majdanek a Osvětim II - Březinka.

Pouze vyhlazovací funkci plnily první čtyři ze jmenovaných táborů, Majdanek a Osvětim plnily zároveň funkci koncentračních táborů, takže (podstatně menší) část vězňů byla určena pro otrockou práci.

Termínu „vyhlazovací tábor“ se začalo užívat až po 2. světové válce, sami nacisté se snažili všemožně maskovat jejich skutečné určení.

Proces hromadného vraždění procházel několika fázemi: od hromadného střílení přes plynování v pojízdných vozech (tzv. dušegubkách) až k plynovým komorám. Nacisté se jednak snažili zefektivnit proces vyhlazování (šetřit náklady, počet lidí zapojených do procesu apod.), jednak učinit vraždění "snesitelnějším", tj. "oddělit oběť od vraha" (při masovém střílení docházelo k srdcervoucím scénám, oproti tomu vraždění v plynových komorách bylo maximálně odosobněno).

Sobibor

Nedaleko obce a železniční stanice Sobibor ve východní části lublinské oblasti byl na začátku března roku 1942 vybudován stejnojmenný vyhlazovací tábor. Spolu s vyhlazovacími tábory Treblinka a Bełżec patřil do tzv. Akce Reinhard. Pod vedením Obersturmführera Richarda Thomally se na výstavbě podíleli místní obyvatelé spolu s několika desítkami Židů z blízkých ghett. V dubnu 1942 byl na místo velitele povolán Franz Stangl, který měl za úkol výstavbu tábora dokončit - podle vzoru tábora Bełżec.

Rozloha tábora nebyla velká - 400 x 600m. Celkový prostor byl rozdělen na tři části: administrativní část (Tábor I), kde se nacházela železniční rampa o délce dvaceti vagónů a ubytovny pro Němce a Ukrajince; "přijímací" část (Tábor II), kde se deportovaní museli svléknout, nechat si ostříhat vlasy a odevzdat cenné předměty. Ve třetí - vyhlazovací - části (Tábor III) se nacházely plynové komory, hromadné hroby a ubytovny pro židovské vězně.

Personál tábora tvořilo asi 20 až 30 Němců a 90 až 120 Ukrajinců vyškolených v táboře Trawniki. Asi tisíc vězňů bylo vybráno z transportů a nasazeno na různé práce v táboře: někteří z nich pracovali v dílnách nebo sloužili vyššímu personálu, další byli nasazeni na uklízení vagónů a při svlékání příchozích. Při odstraňování mrtvých z komor a jejich pohřbívání pracovalo asi 200 až 300 vězňů. Jako zvláštní tým působili "zubaři", kteří mrtvým obětem vytrhávali z úst zlaté zuby. V pracovních skupinách byla téměř denně prováděna selekce a slabí či nemocní byli posíláni do plynu. Na jejich místo přicházeli zdraví a silní z nového transportu.

Po příjezdu transportu do tábora bylo deportovaným řečeno, že přijeli do přestupního tábora, v němž musí projít desinfekční procedurou před tím, než budou odvezeni do tábora pracovního. Veškeré své věci museli odložit a nazí byli nahnáni do údajných "sprch". Pro nemocné a neschopné samostatného pochodu byla až k plynovým komorám prodloužena železnice. Vlak zároveň přivezl mrtvé, kteří nepřežili transport, aby mohli být na místě pohřbeni. V zimních měsících vlaky často přivážely umrzlé vězně.

Plynové komory měly každá rozlohu asi 16 metrů čtverečních a kapacitu asi 160 až 180 osob. Vstupovalo se do nich z prostranství před budovou, ale každá měla ještě jeden východ, jímž byla vytahována mrtvá těla. Když byla dokončena výstavba tábora a plynových komor, na otestování jejich funkčnosti bylo přivezeno asi 250 Židů - převážně žen - z blízkého tábora Krychów. Po třech měsících, koncem července 1942, se zjistilo, že kapacita plynových komor - asi 600 lidí najednou - nestačí a že je nutné vybudovat další prostory. Činnost tábora byla až do září 1942 zastavena a ke stávajícím třem plynovým komorám byly přistavěny ještě tři nové. Kapacita se tím zvýšila na 1200 osob, které mohly být usmrceny najednou.

V srpnu byl velitel tábora Franz Stangl převelen do Treblinky a na jeho místo nastoupil SS-Obersturmführer Franz Reichsleitner, Stanglův kolega z vyhlazovacího programu eutanázie. Když 12. února 1943 navštívil tábor Heinrich Himmler, pozoroval na vlastní oči celý proces zavraždění transportu dívek z pracovního tábora Majdanku.

Na začátku července rozhodl Himmler o změně tábora z vyhlazovacího na koncentrační, v němž bude továrna na munici. Někteří vězňové byli zastřeleni. Informace o likvidaci tábora vyprovokovaly ostatní k útěku.

Vzpoura a útěk

O útěk z tábora se od začátku jeho fungování pokoušelo mnoho vězňů, ale pouze někteří z nich byli úspěšní. Sobibor byl mnohem lépe střežen než např. Treblinka. V létě 1943 byly v okolí tábora rozmístěny miny - nejen jako ochrana proti útěkům, ale také proti ruským partyzánům. Každý útěk, ať zdařilý nebo nezdařilý, znamenal mnoho nevinných obětí popravených za trest či pro výstrahu.

V polovině srpna 1943 se zformovala podzemní organizace pod vedením předsedy Judenratu v haličském Zolkievu Leona Feldhendlera. Členy skupiny byli převážně vedoucí výrobních dílen. Skupina měla v úmyslu zorganizovat hromadný útěk z tábora. Později byl jako velitel vybrán ruský Žid, důstojník Alexandr Pechersky. Připraveno bylo několik plánů. Nakonec se podařil ten, jehož cílem bylo zabít německý personál, získat zbraně a potom uprchnout z tábora (o průběhu povstání však existuje několik verzí). K povstalcům se připojili také dva ukrajinští kápové. Povstání vypuklo 14. října 1943 ve čtyři hodiny odpoledne a bylo při něm zabito 12 Němců, mezi nimi velitel tábora Franz Reichsleitner, a několik Ukrajinců. 300 vězňů uprchlo, ale většina z nich byla zabita na útěku nebo nepřežila přechod přes minové pole. Ti, kteří se k útěku nepřipojili nebo nemohli připojit, byli také zavražděni. Mnoho uprchlíků ještě později vypátrali a zastřelili ukrajinští strážci nasazení na pátrací akce. Válku přežilo asi 50 vězňů. Mnozí z nich se přidali k ruským partyzánům operujícím v oblasti.

Po vzpouře se Němci rozhodli tábor zlikvidovat a zřídili na jeho území zemědělský statek, podobně jako v Treblince a Bełżci.

Kdo byl deportován do Sobiboru

Do Sobiboru byli deportováni Židé nejen z Generálního gouvernementu, ale též ze Slovenska, Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Holandska a Francie. Poslední transporty přijely do Sobiboru z likvidovaných ghett ve Vilniusu, Minsku a Lidě.

Celkem bylo v táboře Sobibor zavražděno asi 250 000 lidí.

Bełżec

První z vyhlazovacích táborů byl postaven nedaleko městečka Bełżec v jihovýchodní části lublinské oblasti, blízko hranice Generálního gouvernementu s částí Polska okupovanou Sovětským svazem. Na počátku roku 1940 jej Němci původně založili jako židovský pracovní tábor, jehož vězňové měli budovat opevnění a protitankovou obranu před ruskými vojsky. Na konci roku byl však uzavřen.

Téměř po roce, 1. listopadu 1941, zde v rámci tzv. Akce Reinhard vznikl vyhlazovací tábor. Bývalé protitankové výkopy měly být využity jako masové hroby. Na výstavbě se nejdříve podíleli obyvatelé Bełżce, ale brzy je nahradili Židé z blízkých ghett. Velitelem se stal Polizeihauptmann a SS-Hauptsturmführer Christian Wirth, který sbíral zkušenosti již ve vyhlazovacím programu eutanázie. Ostatní personál byl složen z německých a ukrajinských dozorců, kteří byli vyškoleni v Trawnikách. Židovských pracovníků bylo průměrně asi 700 až 1 000 a každý pracoval jen několik dní, než byl poslán do plynové komory a nahrazen novým. Jejich úkoly byly stejné jako v Treblince. Zde se navíc zužitkovávaly vlasy zplynovaných žen jako materiál k výrobě obuvi (pro vojenské potřeby).

Rozlohou i podobou odpovídal ostatním táborům Akce Reinhard, Treblince a Sobiboru. Nejprve byly v táboře tři plynové komory. Všechny dveře byly opatřeny gumovým těsněním, aby plyn, který vyráběl motor o 250 koňských silách umístěný v boudě vedle objektu (zařízení vymyslel velitel Ch. Wirth na základě exkurze v Chelmnu), neunikal ven. Na konci února 1942 byly komory připraveny ke zkoušce, k níž byli přivezeni Židé z města Lubycza Królewska. A 17. března 1942 přijel první transport Židů z Lublinu.

Během prvních čtyř týdnů činnosti tábora - od 17. března do poloviny dubna 1942 - zde bylo zavražděno 30 000 Židů z lublinského ghetta, 15 000 ze Lvova a dalších 35 000 z ghett v lublinské oblasti a východní Haliče.

Proces přípravy na likvidaci a její samotný průběh se shodoval s postupy v Sobiboru i Treblince. Při vstupu do tábora visela cedule s polským nápisem: "Pozor. Všechny své věci kromě peněz, osobních dokladů a dalších cenností, které si musíte vzít s sebou, pověste zde. Boty svažte do páru a odevzdejte na označeném místě. Před vstupem do sprch se vysvlékněte donaha." Od poloviny dubna 1942 byl vyhlazovací proces v táboře na čas přerušen. Vedení tábora shledalo, že stávající kapacita plynových komor není dostatečná a že je nutné ji rozšířit. Staré prostory byly zbourány a byla postavena nová budova. V ní bylo šest komor o rozměrech 5 x 4 metry s celkovou kapacitou 1 000 až 1 200 osob, tj. asi polovina množství osob z dvaceti vagónů. Nad vchodem do budovy visel nápis "Sprchy a desinfekční prostory".

Transporty

V druhém týdnu července začaly opět přijíždět transporty. V období od července do října 1942 přijelo asi 130 000 Židů z okolí Krakova, asi 225 000 z oblasti Lvova. Transporty přivážely také německé, rakouské a české Židy, kteří byli již dříve deportováni do polských ghett. V plánu bylo také přivézt 200 000 Židů z Rumunska, ale rumunská vláda je odmítla vydat. Od začátku srpna 1942 byl velitelem tábora SS-Hauptsturmführer Gottlieb Hering. Ve funkci nahradil Ch. Wirtha, který byl povýšen na inspektora všech vyhlazovacích táborů Akce Reinhard. Na konci prosince 1942 byla činnost tábora ukončena. V té době již byla převážná většina Židů z oblasti Generálního gouvernementu vyhlazena a z rozhodnutí vedení Akce Reinhard byl tábor uzavřen. V práci pokračoval Sobibor i Treblinka a také Osvětim-Birkenau.

Mezi prosincem 1942 a jarem 1943 byly otevřeny masové hroby a těla obětí spálena. K tomu účelu bylo z kolejnic vybudován rošt na spalování mrtvol. Stopy po vyhlazovacím táboře byly zahlazeny. Asi 600 vězňů, kteří museli pomáhat při kremaci, bylo zavražděno v Sobiboru. Na místě vyrostl statek, kam se nastěhovali dva ukrajinští strážníci. V létě 1944 byl Bełżec osvobozen Rudou a polskou armádou.

Pokusy o útěk

V Bełżci se o útěk pokusilo jen několik lidí a pouze jeden z nich, Rudolf Reder, přežil. Podařilo se mu utéct v listopadu 1942 a po válce napsal osobní svědectví o životě v táboře. Celkem bylo v táboře Bełżec během sedmi měsíců zavražděno 600 000 lidí, většinou Židů a také několik tisíc Romů.

Treblinka

Vedle táborů Bełżec a Sobibor patřila Treblinka mezi vyhlazovací tábory tzv. "Akce Reinhard" (nazvané na památku Reinharda Heydricha). Nacházela se v severovýchodní řídce obydlené části Generálního gouvernementu na trase Varšava - Białystok, v blízkosti stávajícího trestního tábora, který byl založen v roce 1941. Práce na výstavbě tábora začaly na přelomu května a června 1942 a již 22. července téhož roku byl tábor dokončen.

Tábor byl rozdělen na tři části: první byla vyhrazena personálu, který tvořili němečtí a ukrajinští pracovníci, ale také židovští vězni, kteří zde pracovali v tesařských, ševcovských a kovářských dílnách. Druhou část tvořily prostory pro přijímání a shromažďování vězňů. Ve třetí části byl vyhlazovací prostor, ve kterém byly umístěny plynové komory, hromadné hroby a hranice na kremaci obětí. Tato část byla s přijímací spojena úzkou lomenou uličkou, zvanou "roura" - "šlauch", kterou byli Židé hnáni do plynových komor.

Treblinka byla skutečná továrna na smrt - ihned po výstupu z vlaku šli lidé do plynové komory. Žádné tetování, žádné baráky s dřevěnými palandami, žádné vši, ani těžká práce. Od začátku byly v provozu tři plynové komory, které měly rozměry 4 x 4 metry a kapacitu 300 až 500 lidí za hodinu. V září 1942 přibylo dalších deset komor s mnohem větší kapacitou. V nich mohlo být během hodiny usmrceno 1000 až 2000 osob.

Transportní vlaky přibližně o čtyřiceti či padesáti vagónech, v nichž bylo deportováno 6-7 tisíc vězňů, končily svou cestu na nádraží v obci Treblinka, vzdálené 4 km od tábora. Odtud byly po 20 vagónech posílány do tábora. Deportovaní byli vyhnáni z vagónů, muži byli odděleni od žen a dětí a všichni byli donuceni svléknout se donaha. Potom byli "šlauchem" nahnáni do "umýváren", v nichž během asi 15 minut zemřeli na otravu plynem. Po skončení procedury židovští vězňové vytahali mrtvoly zadními dveřmi. Ze začátku se těla pohřbívala do hromadných jam, později byla - podle příkazu Heinricha Himmlera, který tábor navštívil na přelomu února a března 1943 - spalována. To platilo i pro oběti již pohřbené, proto musely být hromadné hroby otevřeny a těla spálena. Ostatky byly spolu s popelem naházeny zpět do jam.

V přijímací části stála budova, nad níž visel prapor s červeným křížem - "Lazaret". Sem byli odváděni lidé, kteří nebyli schopni sami dojít do "umýváren", ovšem místo ošetření byli ihned zabiti.

Opuštěné vagóny byly vyklizeny, na jejich místo přijelo dalších dvacet vozů a celý proces se opakoval. Třídily se oděvy a předměty, které před "koupelí" odložily oběti v deportačních barácích. Postupně byli z transportů vybíráni bankéři a zlatníci, z nichž bylo sestaveno komando Goldjuden - "zlatožidé". Jejich úkolem bylo shromažďovat a třídit cennosti, s nimiž Němci, Ukrajinci a také místní obyvatelstvo živě obchodovali.

Transporty

První transporty přijely do Treblinky z varšavského ghetta. Mezi 23. červencem a 21. srpnem 1942 zde bylo zavražděno 254 000 Židů z Varšavy a 112 000 z ostatních částí varšavské oblasti. Z radomské oblasti 337 000 a z Lublinu a okolí 35 000 Židů. Z území Generálního gouvernementu bylo tedy v Treblince celkem zavražděno 738 000 Židů.

Z oblasti Białystoku sem bylo deportováno přes 107 000 lidí, převážně v období od listopadu 1942 do ledna 1943. Ze Slovenska přišlo 7000 Židů, kteří byli nejprve vězněni v polských ghettech, a v Treblince zahynuli v létě a na podzim roku 1942. Z Terezína přijelo v září a říjnu 1942 deset transportů s 18 000 lidmi. V březnu a dubnu 1943 bylo do Treblinky deportováno zhruba 11 tisíc Židů z Makedonie a Thrákie, území nově připojených k Bulharsku. Na konci března přijelo též 2800 Židů ze Soluně. Zahynulo zde také na 2000 Romů. Celkový počet zavražděných v Treblince se odhaduje na 870 000.

Prvním velitelem tábora byl SS-Obersturmführer Imfried Eberl. V srpnu 1942 ho vystřídal SS-Obersturmführer Franz Stangl, který předtím velel táboru Sobibor. Od dubna 1943 velel táboru Kurt Franz, dosavadní Stanglův zástupce. Personál tvořilo 20 až 30 Němců, kteří zastávali vedoucí funkce, a přibližně 120 Ukrajinců, kteří sloužili jako stráže. Většina z nich byli sovětští váleční zajatci, kteří byli vyškoleni v Trawnikách. A na 700 židovských vězňů bylo nasazeno na otrocké práce, včetně zajišťování chodu plynových komor a pohřbívání těl obětí.

Pokus o vzpouru

Mezi vězni určenými na otrockou práci vznikla na počátku roku 1943 odbojová skupina, k níž se připojili také mnozí kápové a vedoucí pracovních skupin. Její pokus o vyvolání vzpoury se však nezdařil. Vedení odboje nakonec převzal bývalý důstojník československé armády Zelo Bloch. Povstání, které bylo plánováno od dubna 1943, bylo zahájeno 2. srpna 1943. Ze skladu, k němuž si zhotovili otisk klíče, vynesli vězňové zbraně a granáty. Podařilo se jim zapálit budovu, ve které bydleli Němci a Ukrajinci, a postupně vzplanuly téměř všechny budovy v táboře. Vězni se pokoušeli přelézt ostnatou hradbu, mnoho z nich bylo zastřeleno ze strážních věží, ostatní prchali do bažinatých lesů. Ze sedmi set vězňů se zachránilo asi 70.

Zbytek vězňů, kterým se nepodařilo uprchnout, byl donucen zničit a zahladit stopy po všech aktivitách, které se v táboře udály. Potom byli také zastřeleni. Na místě vyhlazovacího tábora byl postaven statek.

V letech 1959 až 1969 byl na místě tábora vybudován památník, jenž má podobu hřbitova. Na stovkách kamenných náhrobků jsou napsána jména zemí a oblastí, odkud oběti pocházely. Franz Stangl utekl po válce do Brazílie, odkud byl vydán zpět do Německa. Soudní proces se konal mezi 13. březnem a 22. prosincem 1970. Stangl byl odsouzen na doživotí. Na otázku: "Kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den ?" odpověděl: "Podle mého odhadu mohl být transport o třiceti nákladních vozech, tedy asi s 3 000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během 14 hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 000 lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté."